Ed McBain
překlad: Alena Maxová

OSM ČERNÝCH KONÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Osm, čtyři, tři, říkal si Brown.

Díval se na informační tabuli pátracího oddělení, kde byla milostná psaníčka Hluchého připíchnutá jedno vedle druhého pod oběžníky s fotografiemi hledaných individuí a oznámením, že každoroční policejní ples „Pod vánočním jmelím“ se koná ve středu 14. prosince večer.

Osm černých koní, čtyři čepice a troje pouta.

Šest a pět, říkal si.

V policejním rádiovém kódu znamenalo 10-5 „Opakujte sdělení“.

Ale tohle bylo 6-5.

Šest policejních odznaků a pět vysílaček.

Zatracenej Hluchoun, pomyslel si Brown a šel k věšáku v rohu místnosti. Ráno se nadil do červeného kostkovaného zimáku s dvouřadovým zapínáním, tak tlustého, že v něm vypadal ještě mohutněji a sveřepěji než normálně. Modrého vlněného kulicha na hlavě, zuřivě červenou šálu kolem krku. Teprve 14. listopadu, a venku je už jak na Sibiři! Jen ho tak napadlo, jestli v tom nemá Hluchoun prsty. Třeba je ruskej špion. Manipuluje s počasím jako se vším ostatním.

Hodiny na stěně služebny ukazovaly tři čtvrtě na osm a pět minut, ale z funebráka tam zbyl už jen jeden detektiv. Zřejmě se v noci nic nedělo, pomyslel si Brown. „Zima, že by člověku upad zadek,“ řekl O’Brienovi, který zdvihl oči od psacího stroje, zamručel, podíval se na hodiny na stěně a řekl: „Někdo tě večer dvakrát volal. Vzkaz máš na stole.“

Za zamřížovanými okny služebny vítr zdvihal sukně a honil po ulicích listí a klobouky a noviny a všelijaké jiné svinstvo. Dobře bylo člověku uvnitř. Jen cestou od stanice metra k policejní budově měl Brown dojem, že mu umrznou prsty na rukou i na nohou. Měl si vzít ráno dlouhé spodky. Ve služebně bylo příjemně teploučko. Dokonce i káva, kterou Miscolo vařil na konci chodby, lahodně voněla. Svlékl si plášť a pověsil ho na věšák, červenou šálu hodil na něj. Modrého kulicha si nechal na hlavě. Připadal si jako padouch právě propuštěný z Castleview, kde seděl za loupež, vraždu a znásilnění. Dejte si pozor na toho chlapa, milánkové! Vlezte mu do cesty a vrátíte se s jizvou na ksichtě! S úsměvem usedl za stůl a podíval se na hromadu papírů, které tam naházela noční, takzvaná fu-nebrácká směna.

Ve služebně bylo ticho až na vytí větru venku a klapání O’Brienova psacího stroje. Brown listoval papíry na stole. Vzkaz od Cottona Hawese, že včera pozdě večer volala oběť vloupání s dotazem, jestli detektiv Brown našel ten ukradený televizor. Až naprší a uschne! Ten televizor zmizel v nejrozsáhlejším světovém podzemí zlevněného zboží, kde zloději poskytují daleko větší slevu, než když se nakupuje ve velkém. Někteří dokonce kradou na objednávku. Přejete si zbrusu novej videopřehrávač? A jakou značku? RCA, Sony? Zejtra večer v tuhle dobu ho máte mít. Najít ukradený televizor je jako objevit hrnek zlata v kanále. Jestlipak je to pravda, že ve stokách jsou aligátoři? Jednou musel honit zloděje dole v kanalizaci a víckrát by si to nechtěl zopakovat. Ze všech stran kapala voda, krysy běhaly sern a tam a smrad mu vězel v nose ještě čtrnáct dní.

Hawes si v poslední době stěžoval, že směna od půlnoci do osmi ráno mu ničí milostný život. Jeho milostný život představovala v těchto dnech policistka jménem Annie Rawlesová z útvaru pro znásilnění. Brown uvažoval, jaké to asi je, být v posteli s detektivem-policistkou 1. třídy. Promiňte, madam, byla byste tak laskavá a sundala si placku, píchá mě do ruky? Šest policejních odznaků. Carella mu řekl, že odznak č. 79 patřil nějakému Angusu McPhersonovi, který už je dávno v pánu. Kde ho tedy Hluchej splašil? Zatracenej Hluchoun, pomyslel si znova. Prohlížel si ostatní vzkazy na stole, když zazvonil telefon.

„87. pátrací skupina, Brown,“ řekl.

„Haló, ano,“ řekl hlas na druhém konci drátu. Mladý, ženský. Trochu nervózní. „Mohla bych mluvit s detektivem Carellou, prosím?“

„Bohužel tu ještě není,“ řekl Brown, „ale přijde každou chvíli.“ Podíval se na hodiny. Za pět minut osm. „Můžu mu něco vyřídit?“

„Ano,“ řekla ta žena. „Řekl byste mu, že volala Naomi?“

„Ano, slečno. Naomi a jak dál?“ řekl Brown. O’Brien se zrovna chystal odejít ze služebny. Zamával na Browna a Brown zamával jemu.

„Řekněte prostě Naomi. On už bude vědět.“

„Víte, slečno, my radši...“

„Bude vědět,“ řekla a zavěsila.

Brown civěl na sluchátko.

Pokrčil rameny a vrátil ho do vidlice.

Asi za tři minuty vešel do služebny Carella.

„Volala tě tvá přítelkyně,“ řekl Brown.

„Povídal jsem jí, ať mi nevolá do práce,“ řekl Carella.

Vypadal jako Eskymák. Měl na sobě krátký vlněný kabát do auta s kapucí naraženou na hlavě. Kapuce měla kožišinovou podšívku, asi z králíka, usoudil Brown. Rukavice měl taky kožišinou podšité, nos červený a oči mu slzely.

„Kampak, léto, kams odešlo?“ zeptal se.

„Naomi,“ řekl Brown a mrkl na něj. „Budeš přej vědět, kdo to je.“

Telefon zazvonil znova.

Brown zdvihl sluchátko.

„87. pátrací skupina.“ řekl.

„Haló, tady je zase Naomi,“ řekl hlas, pořád ještě nervózní. „Promiňte, že vás obtěžuju, ale za chvilku odcházím do práce a nejsem si jistá, že zná moje číslo tam.“

„Vydržte, právě přišel,“ řekl Brown a napřáhl telefon ke Carellovi. „Naomi,“ řekl.

Carella se na něj podíval.

„Naomi,“ opakoval Brown a pokrčil rameny.

„Děláš si srandu?“ zeptal se Carella.

„Je to Naomi,“ řekl Brown. „Dělal bych si srandu z Naomi?“

Carella přešel ke svému stolu.

„Na jaký je lince?“ zeptal se.

„Na šestce. Chceš soukromí? Mám jít pryč?“

Carella zmáčkl na telefonu šestku a zdvihl sluchátko. „Detektiv Carella,“ řekl.

„Steve?“ zeptal se ženský hlas. „Tady je Naomi.“

„Pro - prosím,“ řekl a podíval se na Browna.

Brown zakoulel očima.

„Slíbils, že budeš volat,“ řekla.

„Pro - proosím,“ řekl Carella a znova se podíval na Browna. Zdalo se mu, že ta mladě znějící ženština v telefonu se dá vysvětlit jen dvěma způsoby. Buď je to někdo, s kým měl co dělat služebně, řádná občanka s takovou či onakou stížností, a on prostě zapomněl, jak se jmenuje, anebo - a to se mu zdálo pravděpodobnější - vtipálkové ze sedmaosmdesátky si na něj vymysleli nějaký složitý žertík. Vzpomněl si na duben, kdy se domluvili se spřátelenou šlapkou ze sousedství, aby sem přišla a oznámila Generoví, že s ním čeká dítě. A teď Naomi. Městský afektovaný hlásek, který ho nazývá Steve a tvrdí, že slíbil zavolat. A tamhle sedí Brown a nespouští z něho oči. Dobrá, pomyslel si. Dohrajem to do konce.

„Steve,“ řekla, „jsi tam ještě?“

„Jsem,“ řekl. „Ještě jsem tu. O co kráčí, slečno?“

„O tvou bouchačku.“

„Říkáte o mou bouchačku?“

„O tvou ukrutánskou bouchačku.“

Nezmohl se na odpověď.

„Kdy tě zase uvidím, Steve?“

„To záleží,“ řekl a usmál se na Browna. „Kdo že jste?“

„Co se děje?“ zeptala se. „Nemůžeš zrovna teď mluvit?“

„Ale ano, slečno, můžu,“ řekl. „Jenže podle policejních pravidel musí kažďý, kdo sem volá, uvést své jméno a adresu. To vám neřekli?“

„Kdo mi to měl říct?“

„Ten, kdo vás navedl, abyste mi volala.“

„Co je?“ řekla. „Ty se mnou nechceš mluvit?“

„Milá slečno,“ řekl Carella. „Strašně rád bych s vámi mluvil, opravdu, třeba celé hodiny. Jenže ty pitomci tady -“ podíval se významně na Browna - „zřejmě nechápou, že obětavý a udřený policista má v osm hodin ráno důležitější věci na práci než -“

„Proč se chováš tak divně?“ řekla.

„Nechtěla byste mluvit zase s Artiem?“ zeptal se Carella.

„Kdo je Artie?“

„Nebo to spískal Meyer?“

„Nevím, o čem mluvíš,“ řekla.

„Tak Cotton, ne? Že to byl Cotton?“

„Mluvím s tím pravým člověkem?“ zeptala se.

„Mluvíte s tím, s kým vám řekli, že máte mluvit,“ řekl a mrkl na Browna. Brown mrknutí neopětoval. Carella najednou zrozpačitěl.

„Je to detektiv Steve Carella?“ zeptala se.

„Je,“ řekl opatrně. Svitlo mu, že se třeba dopouští nějaké hrozné boty. Co když je to přece jen řádná občanka? A volá ve skutečné policejní záležitosti...

„Kterej přivazuje děvčata k posteli a hraje s nima ruskou ruletu?“ řekla. „S dřevěným nábojem?“

A jéje, pomyslel si, cvok. Dal Brownovi znamení, aby zdvihl sluchátko, pak si přiložil ukazováček k čelu a otáčel jím všeobecně uznávaným způsobem, aby naznačil, že někdo má o kolečko víc.

„Můžete mi říct své příjmení, prosím?“ řekl už zase úředním tónem. Je tam někdo, kdo potřebuje pomoct. Brown zdvihl sluchátko telefonu na svém stole. Oba slyšeli, jak na druhém konci linky někdo zhluboka vzdychl.

„Oukej,“ řekla. „Když si chceš hrát, budeme si hrát. Tady je Naomi Schneiderová.“

„A vaše adresa, prosím?“

„Mou adresu snad znáš,“ řekla. „Nestrávils se mnou prokrista celej víkend?“

„Ano, ale můžete mi ji říct ještě jednou, slečno?“

„Ani mě nenapadne, říkat ti ji ještě jednou! Prokrista, jestli jsi zapomněl, kde bydlím.

„Jste tam sama, slečno?“ Volají někdy ze zoufalství. Někdy žádají seržanta v centrále, aby je přepojil na detektivy, a seržant řekne: „Okamžik, já vás přepojím na detektiva Klinga“ nebo Browna, prostě na někoho - v tomto případě na detektiva Carellu, ale odkud zná jeho křestní jméno?

„Ano, jsem sama,“ řekla. „Ale teď nemůžeš přijít. Jsem na odchodu do práce.“

„A to je kde, slečno? Kde pracujete?“

„Jsem oblečená, jak sis přál,“ řekla. „Jsem tak oblečená každej den.“

„Ano, slečno, ale kde pracujete?“

„Mám na sobě jen podvazkovej pás a punčochy,“ řekla.

„Pověděla byste mi, kde pracujete, slečno?“

„Bez kalhotek,“ řekla svůdně. „A bez podprsenky.“

„Kdybyste mi řekla, kde pracujete... „

„Vždyť víš, kde pracuju.“

„Asi jsem to zapomněl.“

„Asi jsi neposlouchal.“

„Poslouchal, ale asi...“

„Asi sis nenasadil to svý sluchadlo,“ řekla.

„Cože?“ vyhrkl Carella.

„Co cože?“ řekla Naomi.

„Proč se zmiňujete o sluchadle?“ zeptal se Carella.

V telefonu bylo dlouho ticho.

„Slečno?“ řekl.

„Jste určitě Steve Carella?“ řekla.

„Ano, tady je...“

„Protože musím říct, že se chováš moc divně.“

„Poslyšte, já bych s vámi rád mluvil,“ řekl Carella, „doopravdy. Kdybyste mi dala svou adresu.

„Řekla jsem ti už, že jsem na odchodu do práce...“

„A to je kde? Rád bych s várna mluvil, Naomi...“

„Nic jinýho?“

„Já ne...“

„Myslela jsem, že by sis to třeba rád se mnou znova rozdal.“

Brown vytáhl obočí. Ježíšmarjá, pomyslel si Carella, on opravdu věří, že tu holku znám! Ale zmínila se o sluchadle, a tak mu bylo úplně jedno, co si Brown myslí.

„Ano, to bych taky rád,“ řekl.

„Konečně,“ řekla a zase si vzdychla. „Děláš, jako by sis měl dát vytáhnout zub!“

„Řeknete mi, kde pracujete?“ řekl.

„Kde pracuju, víš. Ale proč bys, prosím tě, chtěl chodit tam?“

„Myslel jsem, že...“

„Tam přece nemůžeme nic dělat, no uznej, Steve?“ řekla a zachichotala se. „Zavřeli by nás!“

„Dobře, tak kdy končíte dneska?“ zeptal se.

„V pět.“

„Dobře, tak mi dejte adresu a já přijdu hned, jak budu...“

„Nedám,“ řekla. „Ty budeš tak laskav a vzpomeneš si na mou adresu, ano? A já na tebe budu čekat. Otevřená dokořán a budu čekat.“

V telefonu se ozvalo klapnutí.

„Slečno?“ řekl.

Linka byla mrtvá.

„Do prdele,“ řekl.

Brown na něj civěl.

Carella položil sluchátko. „Poslouchej,“ řekl, „jestli si myslíš...“

„Ale nemyslím,“ řekl Brown. „Hluchoun, to si myslím.“

Být Isola menší město, byl by zaměstnanec telefonní společnosti nápadnější, kdyby si takhle počínal. Kdyby obcházel všechny policejní revíry ve městě a tvrdil, že má opravit závadu na lince. Ale Isola bylo město větší než ostatní, ba jedno z největších na světě, a jen málo policistů věnovalo pozornost technikovi od spojů, který se octl mezi nimi. Všimnout si ho by bylo totéž jako všimnout si elektrikáře nebo instalatéra. Člověk, který přichází a odchází, jak se mu zlíbí, je prakticky neviditelný.

Existovala samozřejmě pravidla a předpisy týkající se příchozích do budovy policejní stanice. Od poplachu s bombami před několika lety stál před vchodem do každé policejní budovy uniformovaný strážník a ptal se každého, kdo přišel, na účel jeho návštěvy. Nebo se přinejmenším měl ptát. Většina policistů totiž „dveře“, jak tomu říkali, nenáviděla. Nedali se k policii, aby někde trčeli, šťourali se v nose a čekali na útok teroristů, ke kterému nikdy nedošlo. Práce u policie znamená akci. Stát u vchodu do stanice je asi tak akční jako být zaměstnancem pohřebního ústavu.

A tak většina policistů u vchodu si občana vystupujícího po schůdcích prohlédla, kývla na něj, ať jde dovnitř, a dál pozorovala ulici, kde - při troše štěstí - vítr občas nadzvedl nějaké dívce sukni. Mimoto když má někdo na sobě overal s jménem společnosti na zádech, plastikový štítek telefonní společnosti připíchnutý na kapse overalu, u pasu zavěšený spojovací telefon se spoustou drátů a všelijakých krámů a v ruce plátěnou tašku s vercajkem (někteří službu konající policajti dokonce nakoukli do tašky, jestli tam není bomba nebo něco), tak si automaticky myslíte, že ten chlap je to, co říká: technik, který přišel odstranit nějakou závadu.

Když Henry Caputo vstoupil do budovy 12. policejního revíru, zastavil se u okýnka úřadovny, jak mu velel nápis, a oznámil důvod svého příchodu službu konajícímu seržantovi.

„Telefonní společnost,“ řekl. „Mám tu opravit závadu na lince.“

„Jakou závadu na lince?“ zeptal se seržant. Bral telefony celé dopoledne a nebyl si vědom žádné závady.

Henry sáhl do kapsy, vylovil bílý papírek, mlčky si ho přečetl a řekl: „Je to 12. policejní revír?“

„Přesně tak, kamaráde,“ řekl seržant.

„Oukej, máte na lince nějakou závadu. Chcete, abych to spravil, nebo ne?“

„Posluž, si,“ řekl seržant a Henry se vmísil mezi činorodé osazenstvo stanice.

Henryho vlasy měly barvu jodové tinktury a oči barvu uhlí; dokonce i v overalu telefonní společnosti vypadal jako člověk, který vám natotata rozpáře hrdlo, když inu nevydáte hodinky. Fakticky taky už jednomu člověku hrdlo rozpáral a odseděl si to v Oklahomě ve vězení s nejpřísnější ostrahou. Nerozpáral mu ho pro něco tak nepodstatného, jako jsou hodinky. Rozpáral mu ho, protože ten člověk přerušil Henryho rozhovor s prostitutkou v jednom baru ve středu města Tulsy.

Ta děvka byla extra třída, stodolarová, žádná uválená pouliční coura, která si to narychlo odbyde za deset dolarů v korbě náklaďáku. Henry nelibě nesl, když mu někdo přerušil chod myšlenek, obzvláště když měl zrovna erekci. Ten člověk vypadal velice překvapeně, když mu najednou v krku zela díra a krev mu tryskala na bílou košili. Neřekl nic než „Promiňte, dámo, podala byste mi...“, když se v Henryho ruce objevil nůž a ten člověk věděl už jen, že se snaží mluvit skrz bublající růžovou pěnu v ústech a slovo „buráky“ už nikdy nevyslovil.

Naštěstí pro oba ten člověk nezemřel. Henry byl zavřený jen za ekvivalent toho, čemu by se v Isole říkalo napadení 1. stupně, trestný čin třídy C, za který se dostane minimum tři a maximálně patnáct let. A teď byl zase na svobodě a zpátky na východě, kde se narodil a vyrostl - všichni ty kovbojové a Indiáni na západě mu můžou bejt ukradený, chovat se to neumí, skáče to lidem do řeči, když se pán baví s dámou! Henry byl ochoten zaujmout opět své místo v civilizované společnosti a ta práce - vlastně celá série prací -, o které ho požádal ten Dennis Dove, vypadala jako dobrý start. Policajty neměl Henry v obzvláštní lásce. Podle něho byli všichni policajti grázlové s odznakem. Takže ukrást něco policajtům mu připadalo jako ohromná sranda.

Jediné, čemu Henry nemohl přijít na kloub, byl důvod, proč ten Dennis Dove s tím svým aparátem v uchu chce všechny ty krámy, co Henry krade po celým městě. A ještě k tomu za to dobře platí! Dva hadry předem a další dva, až Henry odevzdá poslední kousek. To přece není žádnej pakatel! Henry by to byl fakticky udělal za daleko míň. K takovýhle legrácce člověk hned tak nečuchne. Kromě toho se při návštěvách na policejních stanicích dovídal leccos o policajtech. Zjišťoval, že všichni jsou šufťáci, i když to stejně věděl už dávno. Krást tem grázlům byla paráda, hlavně když se ho pořád vyptávali, jak to vypadá s telefonama.

Šel vždycky dovnitř, odšrouboval od přístroje mluvítko, pohrál si s drátky, zkontroloval rozvodné panely v suterénu, pak šel zas nahoru do nějaké místnosti a pak zase do jiné, řekl ahoj zadrženým ve vazebních celách, zašel si na záchod, aby si ulevil, a pak šel zas k dalšímu telefonu, odšrouboval mluvítko a mezitím ukradl tuhle něco a tamhle něco, strčil to do své plátěné tašky a poldové si mezitím vykládali debilní vtipy o zlodějích tam venku a vůbec netušili, že jeden je tady s nima v jejich policejní stanici a okrádá je, až se hory zelenají.

Až dosud ukradl Henry čtyři vysílačky z dobíjecích stojanů u stěny za úřadovnou v přízemí, tři odznaky z uniforem v šatně, když se jeden polda buď sprchoval, nebo spal, z úřadovny v jedné policejní stanici celý štos formulářů, dále dvě služební čepice a jedny pouta. Až dneska odejde tady odtud, bude mít, jak doufal, další vysílačku, celkem tedy pátou, a třebas ještě jeden nebo dva odznaky a taky pár oběžníků o hledaných osobách z informační tabule, i když vzít něco z informační tabule bylo pěkně riskantní, ty debilní poldové pořád četli, co tam viselo, jako kdyby to bylo důležitý.

Lámal si hlavu úvahami, nač ten divnej Dennis Dove s tím aparátem v uchu potřebuje sedm oběžníků o hledanejch osobách. Tak to stálo na seznamu, co ho dal Henrymu: sedm. Kdyby byl Henry věděl, že tyhle oběžníky maj takovou cenu, byl by si řek policajtům o ten, kterej visel na dvou poštách tenkrát, jak zabil tu štětku v New Orleansu. Kvůli tý ho pořád eště hledaj. Stalo se to potom, co vyšel z lochu, kde byl za to, že rozpáral krk tomu chlápkovi v Tulse. Zamířil si to na východ přes New Orleans a dostal se do hádky s tou kurvou, co tvrdila, že jí dal falešnou bankovku; byla to sice pravda, ale říct člověku, že rozdává falešný prachy zrovna potom, co si to s ním rozdala, je sprosťárna. Tak jí jich pár ubalil a když začala ječet, že ho její pasák zmlátí, tak ji prostě a jednoduše oddělal. Patřilo jí to, kurvě posraný. Obvinit ho, že jí dává falešný prachy, ať je to pravda nebo ne! Zákazník je zákazník! A to číslo s ní stálo stejně za hovno!

Jestlipak jsou tady nebo v jinejch stanicích nějaký oběžníky s jeho fotkou? To by teda byla prča, kdyby nakráčel do stanice v těchhle podnikovejch hadrech a viděl svůj vlastní ksicht, jak vejrá z informační tabule. Proto je ale ta práce tak zajímavá. Člověk nikdy neví, co se může stát!

„Kde máte primární terminál?“ zeptal se policajta, který sundával vysílačku z dobíjecího stojanu v úřadovně. Ne že by věděl, co primární terminál je. Právě si to vymyslel.

„Jak to mám sakra vědět?“ řekl polda.

„Bejvají v suterénu,“ řekl Henry.

„Tak běž do suterénu,“ řekl policajt a zavěsil si vysílačku k pasu.

Henry počkal, až se otočí, podíval se rychle kolem sebe, popadl jednu vysílačku a hodil ji do tašky.

„Hej, vy tam,“ řekl někdo.

Krev mu ztuhla v žilách.

Otočil se.

Vedle železných schodů do prvního patra stál obrovitý chlap. Byl jen v košili a na prsou mu viselo pouzdro s pistolí.

„Když už jste tady,“ řekl, „nefungujou mi tlačítka na telefonu. Ty přepínací. Nahoře ve služebně.“

„Mrknu se na to,“ řekl Henry. „Nevíte, kde bych našel primární terminál?“

Šestý dopis od Hluchého přišel odpolední poštou.

Byl adresovaný Carellovi, ale Carella byl mimo služebnu a všichni ostatní detektivové věděli, že je to od jejich starého kámoše a asi třicet vteřin se dohadovali, jestli ho mají otevřít. Pak určili za člověka, který poruší právo jejich kolegy na soukromou korespondenci, Meyera.

V obálce byl - a nikdo se tomu ani nedivil - jediný přeložený list bílého papíru.

Meyer ho rozložil.

Ostatní detektivové se nahrnuli kolem něho.

Dívali se na toto: