Ed McBain

SKLÁDAČKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Dilema nebylo tak neřešitelné, jak si Geraldine Fergusonová představovala. Brownovi stačilo vyhledat soudce Nejvyššího soudu a učinit mu místopřísežně prohlášení, že na základě důvěryhodné informace a podle jeho vlastního vědomí a svědomí, lze důvodně předpokládat, že v sejfu ve Ferguson Gallery, Jefferson Avenue číslo 568, je uložen důkaz, který by mohl vést k odhalení zločinu, a vyžádat si od soudce plnou moc a povolení k úřednímu otevření sejfu, jeho prohledání a zabavení důkazu.

Nemohl to však udělat hned ten den, poněvadž byla neděle a ve velkoměstě, které Browna zaměstnávalo, byla neděle pro soudce Nejvyššího soudu dnem pracovního klidu, jenom krajně naléhavé případy mohly být považovány za důvod k tomu, aby byl ten dobrý muž vytažen z postele a donucen vyplnit formulář povolení k úřední prohlídce. Brown však pevně věřil, že se Gerry nerozběhne horempádem do galerie a fotografii ze sejfu neodnese. Neudělal nic, aby vyvrátil její tvrzení, že k otevření sejfu ji nemůže přinutit, a pokládal téměř za jisté, že fotografie bude na svém místě, až v pondělí ráno přijde ke Gerry vyzbrojen úředními papíry a donutí ji, aby mu ji vydala.

Ve tři hodiny odpoledne se v neděli sešel s Carellou ve služebně a probrali spolu to, co zatím měli. Když zkombinovali Krutchovu polovinu seznamu (o níž Krutch prohlásil, že ji dostal od Lucie Ferogliové, ale o níž Lucia Ferogliová prohlásila, že mu ji nedala) s polovinou nalezenou v Kahnově pokladničce (o níž Geraldine Fergusonová prohlásila, že o ní nic neví), byli s to složit dohromady sedm jmen:

ALBERT WEINBFRG

DONALD RENNINGER

EUGENE E. EHRBACH

ALICE BONAMICOVÁ

GERALDINE FERGUSONOVÁ

DOROTHEA McNALLYOVÁ

ROBERT COOMBS

První čtyři lidé ze seznamu už byli mrtvi. Pátá osoba připustila, že jeden kousek fotografie má, a doufali, že jej od ní ráno dostanou. Teď si před sebou otevřeli telefonní seznamy všech pěti městských sektorů a dali se do hledání zbývajících dvou jmen.

Nějaký Robert Coombs byl v Riverheadu a další Robert Coombs byl v Bethtownu.

Jméno McNally nebo McNallyová se v telefonních seznamech vyskytovalo stočtyřiašedesátkrát. Jeho nositelé byli roztroušeni po celém městě a bylo jich sice dost na to, aby mohli znovuzaložit rodinný klan, ale žádné z těch stočtyřiašedesáti příjmení nebylo bohužel doprovázeno křestním jménem Dorothea. Našli pouze jméno McNallyová, D. - v South Homesteadu, u Skid Row.

„V jakém pořadí je chceš přepadnout?“ zeptal se Carella.

„Ten Bethtown bychom si mohli nechat na zítřek na ráno. Musí se tam jet přívozem a čert ví, kde se ti lidé o nedělích toulají.“

„Dobrá,“ řekl Carella. „Já bych si snad mohl vzít toho Coombse v Riverheadu a jet potom odtamtud už rovnou domů, ne?“

„Prima. Já si beru tu ženskou - McNallyovou.“

„Čím to, že na tebe v poslední době vycházejí samé ženské?“

„To je jedině spravedlivé,“ řekl Brown. „V telefonních seriálech je černým policajtům nepřidělují nikdy.“

Bylo to město kontrastů.

Když jedete po Esplanade Avenue na periférii, kde se vynořují ze země koleje Centrální & Severovýchodní dráhy, pojednou se vám okolí, dřív než přejedete jeden městský blok, rozdrobí před očima: budovy s plátěnými stříškami nad krámy a s vrátnými vystřídají ponuré cihlové činžáky, dobře oblečení a dobře situovaní měšťáci se jako zázrakem promění v uválené, hladové a nezaměstnané oběti chudoby. Vezměte si kteroukoli ulici protínající město, která vede 87. revírem, jeďte po ní napříč přes Mason Avenue, Culver Avenue a Ainsley Avenue, a uvidíte otřesné brlohy, které bují jako rakovina a pak se náhle smrsknou na okraj elegantní Silvermine Road odkud je do přepychového, exkluzivního, lesnatého a pracháčského Smoke Risu, co by kamenem dohodil. Jeďte do centra směrem k The Quarter a octnete se v rezervaci měšťáckých bohémů se spoustou tepaných mříží a módních obchodů s koženým zbožím, s malými divadly a renovovanými budovami z pískovce pyšnícími se hrubozrnnými fasádami, nastříkanými na ně tlakovou pistolí, čerstvě natřenými balustrádami a požárními žebříky, okny s okenicemi, cestičkami vydlážděnými oblázky, jarními květy visícími z vesele barevných květináčů nad oblouky domovních dveří s lesklými mosaznými klikami a klepadly. Pak jeďte rovnou za nosem směrem na západ do Little Italy, což je ghetto, přecpané stejně jako ta na periférii ale se zcela jinou atmosférou, přivoňte si ke kávě uvařené v espresech a nadechněte se lákavých vůní importované neapolské kuchyně, smíšených s libovonným aróma pečeného vepřového, linoucím se sem z Chinatownu, který odtud není vzdálen ani celý blok a kde se miniaturní telefonní budky podobají pagodám a kde telefony - stejně jako jejich bratránci na periférii - fungují jen zřídka. (Jak je to pěkné mít číslo pohotovosti, na kterém lze objednat policii - třikrát vytočit prstem a máte strážníka v baráku - jen kdyby ty zatracené telefony fungovaly.) Pak jděte pěšky pár bloků k jihu, přetněte širokou avenue, kde stávala ocelová konstrukce pro vlaky nadzemní dráhy - její stín už ale zmizel - jděte kolem nocleháren, vývařoven polévky, kolem velkoobchodů s osvětlovacími tělesy a vybavením pro restaurace, kolem odpadu z továren, potřeb a dekorací pro společenské večírky, podniků s kancelářským zařízením, před nimiž se potloukají opilci a které vystavují všechnu svou omšelou nádheru červnovému slunci.

D. McNallyová bydlela v budově vzdálené jen dva bloky na jih od široké avenue, která v délce víc než půl míle byla z obou stran obklopena nejhoršími pajzly, štěničárnami a bordýlky, poslední štací vandráků a opilců, a zároveň i zaslíbeným lovištěm policistů, kteří si chtěli doplnit kvótu zatčených - stačilo předvést nějakého pobudu, obvinit ho z nepřístojného chování nebo rovnou zabásnout pro potulku, nechat noc či dvě - nebo i víc - ve vězení, a pak ho znova vyhnat na ulici, jenom ještě práskanějšího a „vylepšeného“ o nově nabytou zkušenost. Brown přešel kolem dvou zakaboněných ochmelků sedících na schodech před domem.

Ani jeden po něm nezvedl oči. Třetí opilec dřepěl na obrubě chodníku s nohama v odtokovém žlábku. Na košili, kterou si stáhl, se černaly vši a muž si je delikátně vybíral ze záhybů látky a nehtem palce je rozmačkával o obrubník. Kůži měl bledou, ve slunečním světle až chorobně bílou, záda a paže pokryté vyrážkou.

V chodbě hned za dveřmi byla tma, po tom zářivém slunci venku udeřila člověka mezi oči jak zaťatá pěst. Brown prozkoumal celou řadu rozlámaných poštovních schránek, než nalezl tu, kterou hledal. Na kartičce bylo napsáno propisovačkou D. McNally, byt 2A. Vyšel po schodech nahoru, chvilku naslouchal u dveří bytu a pak zaklepal.

„Jo?“ řekl ženský hlas.

„Slečna McNallyová?“

„No jo,“ řekla žena a dveře se otevřely, dřív než Brown stačil oznámit, že přichází rameno spravedlnosti. Ženě stojící ve dveřích mohlo být padesát let. Vlasy měla nabarvené ostře oranžovou barvou a explodovaly jí kolem křídově bílého obličeje jako ohňostroje o svátku 4. července, trčely z lebky do všech světových stran, divoce neupravené, vzpurně nepoddajné. Oči měla vodově modré, obmalované silnou černou linkou, zdůrazňující jejich velikost. Řasy se jí prohýbaly pod nánosem mascary, obočí měla napajcované do havraní černi nějakým uhlem, rty protažené a ztluštěné krvavě rudou rtěnkou. Na sobě měla květovaný hedvábný chalát, volně stažený v pase. V rozhaleném chalátu bylo vidět povislá bílá prsa, připomínající hodinová kyvadla. V sousedství jedné bradavky se skvěl šťavnatý cucflek, purpurově se odrážející od nápadně bílé kůže. Byla to malá, zavalitá žena s přemírou rozměklého sulcovitého masa a vypadala, jako by se po zralé úvaze zmaškařila do role zanedbané staré rašple ve hře Sedm sazí po levoboku, hrané místními ochotníky.

„Černochy nepřijímám,“ řekla okamžitě a začala zavírat dveře.

Brown vstrčil nohou a zavírané dveře se zarazily o jeho botu.

Úzkou štěrbinou mezi dveřmi zasyčela D. McNallyová znova, tentokrát nakvašeně:

„Řekla jsem vám, že černochy nepřijímám:“

Brown nevěděl, jestli se má hloupě zasmát nebo vybuchnout vzteky nad tou urážkou. Před ním stála ruina staré prostitutky, která šla pravděpodobně kdykoli a s kýmkoli za taxu nepřevyšující cenu láhve laciného vína, ale přesto si nechtěla zadat s černochy. Usoudil, že je to vlastně velká sranda.

„Chci jen, abyste mě trošku pomazlila,“ řekl.

„Ne,“ řekla D. McNallyová, teď už vyplašeně. „Ne. Jdi pryč!“

„Poslal mě sem jeden kamarád,“ řekl.

Do hlasu D. McNallyové, stojící za dveřmi, se vplížilo podezření a začala šeptat.

„Kterej kamarád?“ zeptala se. „S černochama já žádný mazlení neprovozuju.“

„Poručík Byrnes,“ řekl Brown.

„To je voják?“

„Ne, policajt,“ řekl Brown a rozhodl se, že s tou hrou skoncuje.

„Poslyšte, já jsem detektiv, madam, nechtěla byste otevřít ty dveře?“

„Ty seš houby detektiv,“ řekla.

Brown unaveně hrábl do kapsy a přidržel placku u štěrbiny mezi dveřmi a futrem.

„Proč jste to neřekl rovnou?“ zeptala se D. McNallyová a hned mu začala vykat.

„Proč bych to říkal? Nebo snad proti mazlení s černými detektivy nic nemáte?“

„Nechtěla jsem vás urazit,“ řekla a otevřela dveře. „Pojďte dál.“

Vešel do bytu. Skládal se z mrňavé kuchyňky a pokoje s postelí.

Hora nádobí strměla ve dřezu, postel byla neustlaná, kysele tam čpěl lidský pot, laciný chlast a ještě lacinější voňavky.

„Vy jste vod mravnostní policie?“ zeptala se.

„Ne.“

„Já už jsem si dala s pánama pohov,“ řekla. „Proto jsem vám řekla, abyste šel pryč. Já už to řemeslo neprovozuju - no, nejmíň šest nebo sedm měsíců.“

„To je v pořádku,“ řekl Brown. „Jmenujete se Dorothea McNallyová?“

„Jmenuju. V telefonním seznamu a na schránce dole v domě mám jen ,D. McNally`, poněvadž v tomhle městě jsou nejrůznější šílenci a cvokově, rozumíte? Chlapi, co vám zavolají a stačí jim, když můžou do telefonu sprostě mluvit, rozumíte? Já tyhle ouchyláky prostě nesnáším.“

„To vám věřím, že ne.“

„Když jsem ještě dělala řemeslo, měla jsem moc slušné kunčafty.“

„Hm.“

„Džentlmeny.“

„Černochy ale ne.“

„Poslyšte, snad jste se kvůli tomu neurazil?“

„Ale kde - jak bych moh? Proč bych se měl urážet pro takovou neškodnou poznámku?“

„Jestli mi chcete dělat trable jen kvůli tomu, že jsem řekla...“

„Já vám nehodlám dělat vůbec žádné trable, madam.“

„Poněvadž kdybyste chtěl, tak to vode mne můžete mít třeba hned, víte, co myslím? Jakej je v tom rozdíl? Jednou je to černý a podruhý bílý,“ řekla Dorothea.

„Někdy taky červený,“ řekl Brown.

„Jasně, někdy taky červený. Jen mi kvůli tomu nedělejte žádný trable, o víc vás neprosím.“

Odmlčela se.

„Máte zájem?“

„Ne. Tisíceré díky,“ řekl Brown.

„No prosím,“ řekla a pokrčila rameny, „kdybyste si to snad rozmyslel ...“

„To bych vám řekl. Teď jsem tu ale proto, abych si s vámi pohovořil o fotografii.“

„Tak jen pojďte dál,“ řekla a ukázala na ložnici. „Nemá to vejšku - stát vedle špinavýho nádobí, no ne?“

Šli do vedlejší místnosti. Dorothea si sedla na postel a hodila nohu přes nohu. Brown stál u nohou postele a díval se na ni seshora. Hedvábný chalát se jí znovu rozevřel a nechala ho tak. Cucflek u bradavky vypadal zlověstně a zduřele, řádka zubů vytlačila do rosolovitého prsu podlouhlý oválek.

„O fotografii, jo?“ řekla.

„Přesně tak.“

„Člověče, vy ale teda umíte vytahovat na světlo boží starý historie,“ řekla. „Myslela jsem, že mi nechcete dělat žádný trable.“

„To taky nechci.“

„Na ty fotky jsem stála někdy před dvaceti lety. To chcete říct, že je některá ještě v oběhu?“ Udiveně zavrtěla hlavou. „Tenkrát jsem ještě byla nějaká fešanda. Jezdili mě navštěvovat pánové až ze San Franciska. Jak přijeli do města, hned zvedali telefon: ,Haló, - ahoj, Dorotheo, tady je staroušek Bruce, poskočíme, zlatíčko?` A mně tenkrát nemusel nikdo říkat dvakrát. Já v tom uměla chodit, se mnou měli mužský zlatý časy.“

Podívala se vzhůru na Browna. „A umím to dodneška, jestli si myslíte, že jsem nějaká stará rašple, tak jste na velkém omylu. Ne že bych to řemeslo ještě provozovala, to ne. Říkám to jen, abyste věděl.“

„Kdy vás naposled zatkli pro prostituci?“ zeptal se Brown.

„Už jsem vám řekla - to je nejmíň šest nebo sedm ...“

„Jen pokračujte, můžu si to ověřit.“

„No tak dobře - minulej měsíc. Ale vod tý doby jsem si dala pohov.

Tohle není pro ženskou, jako jsem já, žádnej život. Takže, když se tu začnete ometat a vytahovat na mě ty fotky, kristepane, copak se můžu kvůli něčemu takovýmu fakt dostat do maléru? Nesmysl!“ Pojednou se usmála. „Proč za mnou jednou nepřijdete jen tak, zlatíčko, abysme mohli zapomenout na všechny ty pitomý fotky?“

„Ta fotografie, o které mluvím, není pornografická,“ řekl Brown.

„Ne? A jaká teda?“

„Jde o fotografii, kterou jste mohla dostat asi tak před šesti lety.“

„Kristepane, kdo si má pamatovat, co bylo před šesti lety“

„Před chvilkou jste bez potíží vzpomínala na to, co bylo před dvaceti lety.“

„No jo, to ale bylo ... víte, takový věci si mladá holka pamatuje. A něco takovýho - nechat se fotografovat ještě s jedním chlápkem to jsem dělala za celej život jen jednou. Nechala jsem ho vycvakat jen jeden film, to bylo všechno, víc ne, a dostala jsem za to padesát dolarů. A to bylo víc, než bych za ty prostocviky mohla dostat jen tak, bez obrázků, je vám to jasný?“

„Jistě,“ řekl Brown. „Co víte o přepadení Národní střadatelské & úvěrové společnosti před šesti lety?“

„Poslyšte, člověče, vy nějak moc přeskakujete od jedný věci ke druhý,“ řekla Dorothea. „Nejdřív je to to moje řemeslo, pak jsou to laškovný vobrázky a teď zas ozbrojená loupež. Sázky jdou v jednom kuse nahoru.“

„Co o té loupeži víte?“

„Vzpomínám si, že jsem o tom četla.“

„Co jste o tom četla?“

„Podívejte ... dáte mi slovo, že mi nebudete dělat žádný trable?“

„To už jsem vám přece dal.“

„Můj synovec byl jeden z těch chlapů, co to provedli.“

„Jak se jmenuje?“

„Peter Ryan. Už je ale mrtvej. Všichni při tom podniku zařvali, ty slavný bankovní lupiči,“ řekla a udělala grimasu.

„A co ta fotka?“

„Jaká fotka? Já pořád nevím, o čem ...“

„Kousek momentky. Podle toho, co jste mi právě řekla, je docela dobře možné, že vám ji synovec dal. Před loupeží. Nevzpomínáte si na nic podobného?“

„Propánakrále, to bylo před šesti lety.“

„Zkuste si vzpomenout.“

„Kdy k tý loupeži došlo? Vzpomenete si, který to byl měsíc“

..Srpen.“

„Srpen. Před šesti lety. Tak moment ...“ Znova udělala grimasu. „To jsem ještě ani nebydlela tady. Kdo si má hrome pamatovat, kde jsem byla.“

„Přemýšlejte, Dorotheo.“

„Líp se mi myslí, když něco popíjím,“ řekla.

„Máte něco doma?“

„Mám, jenže to je železná zásoba, rozumíte? Kunčaftů je jen pár a velký pauzy mezi nima.“

Brown sáhl do náprsní tašky.

„Tady máte deset dolarů,“ řekl. „Vypijte tu železnou zásobu a pak si koupíte jinou flašku.“

„A když si vzpomenu na tu fotku?“

„Jak to myslíte?“

„No - kolik to může hodit - taková vzpomínka v dolarech.“

„Dalších dvacet.“

„Zaokrouhlete to na padesát. Ztrácím s váma fůru času, no ne?“

„Nevšiml jsem si, že by před dveřmi stála fronta chlapů,“ řekl Brown.

„To máte tak, voni přijdou a zas jdou, přijdou a zas jdou,“ řekla Dorothea. „Nerada bych posílala kunčafty pryč jen proto, že tady mám konferenci s poldou.“ Odmlčela se a pak se usmála. „Tak co padesát?“

„Pětatřicet.“

„Platí.“

Odešla do kuchyně, vzala z poličky láhev laciné žitné, nalila si půl sklenice, zvedla oči a řekla:

„Chcete taky kapku tý šnáby? Můžete z toho ale dostat zelenej zákal, to vám říkám předem.“

„Ne, děkuju,“ řekl Brown.

„Po tomhle člověk slyší zpívat všecky svatý,“ řekla Dorothea a vyprázdnila sklenici. „Brrrr,“ řekla, „je to utrejch, hotovej mordovák.“

Nalila znova až po okraj a přinesla si skleničku s sebou do ložnice.

„Na žádnou momentku si nevzpomínám,“ řekla a zavrtěla hlavou.

„Kde jste v té době bydlela?“

„V North Side, aspoň myslím. Měla jsem tam tehdá pokoj v hotelu:“

Zamyšleně usrkla žitné. „Před šesti lety. To je jak celý století, vám se to nezdá?“

„Přemýšlejte.“

„To zrovna dělám, mlčte moment. Synovec byl tehdá chvíli v lochu, chvíli venku, tak - na střídačku, kdo si má pamatovat, jestli mi někdy dal nějakou fotku?“

„Byla to jen část momentky. Ne celá fotografie.“

„Čím dál tím lepší,“ řekla Dorothea. „Ale i kdyby mi tu fotku dal - víte, kolikrát jsem se za posledních šest let stěhovala? Ani se neptejte. To je věčnej tanec mezi zákonem a berňákem, člověk neví, kde mu hlava stojí.“

„Kde máte uložené cennosti?“

„Jaké cennosti?“

„No, dokumenty, cenné papíry - tak.“

„Děláte si ze mne srandu?“

„Třeba křestní list, kartu sociálního pojištění ...“

„Ach tak - to se tu někde válí,“ řekla Dorothea a znova usrkla žitné.

„Kde?“

„Já ty krámy moc neschovávám, víte? Nemám ráda vzpomínky.

Většina jich je prašivejch,“ řekla a tentokrát si dopřála velký doušek a vyprázdnila sklenici až do dna.

Vstala z postele, odešla do kuchyně a znova si nalila plnou.

„Slyšel jste někdy o boxérovi, kterej si říkal Tygr Willis?“ zeptala se, když se vracela do ložnice.

„Ne.“

„No jo, to vy jste byl tenkrát ještě moc malej. To už je pětadvacet let, ne-li víc. Boxoval ve střední váze.“

„A co s ním má být?“

„S tím jsem tehdá žila. Byl to kus chlapa, ne jak ty poseroutkové dneska.“ Dorothea potřásla hlavou. „Zabili ho v ringu. Ten kluk z Buenos Aires ho zabil. Ubalil mu ji jak z kanónu ... Ten večír jsem tam byla, měla jsem ringový sedadlo, víte? Freddie - to bylo jeho pravý jméno, Freddie Willis, tu blbost s tím ,Tygrem` si vymyslel jen do ringu - Freddie mi na svoje utkání vždycky opatřil ringový sedadlo, já tenkrát byla někdo, mně platili balíky. Ten kluk z Buenos Aires mu ubalil zvedáka až vodněkud vod podlahy. Freddiemu po něm div hlava neuletěla. A Freddie šel k zemi, šel k zemi jak kámen, hlava mu padla na plachtu tak tvrdě ...“ Polkla další hlt žitné a odvrátila oči.

„Jo, to bejvaly tenkrát časy,“ řekla.

„Mluvili jsme ale o té fotografii,“ řekl Brown ohleduplně.

„No jo - vo tý pitomý fotografii. Počkejte, podívám se, co je tady v tý almaře.“

Šla na druhou stranu pokoje a otevřela dveře skříně. Na drátěném ramínku visel černý plášť. Vedle něho modré saténové šaty. Jinak na dřevěné tyči neviselo nic. Dole stály dva páry lodiček s vysokými podpatky. V polici nad tyčí byla lepenková krabice a plechovka od cukroví. Dorothea tam sáhla a vrátila se k posteli s plechovkou od cukroví v ruce. Odklopila víčko.

„Moc toho tu není,“ řekla. „Já ty krámy moc neschovávám.“

Byl tam křestní list, oddací list (Dorothea Pierceová si brala Richarda McNallyho), pramínek vlasů v laciném pozlaceném medailónku, program z nějaké divadelní premiéry před dávnými časy, fotografie velice mladé dívky sedící na houpačce před nějakým srubem, vybledlá pohlednice k svátku sv. Valentina, jedno číslo časopisu Ring s fotografií Tygra Willise na obálce.

„To je vše,“ řekla Dorothea.

„Co kdybyste to všechno vysypala na postel?“ navrhl Brown. „Ta věcička totiž může být úplně mrňavá.“

Zvedl divadelní program a zatřepal jím. Nevypadlo nic. Pak zvedl ještě číslo časopisu Ring.

„S tím vopatrně,“ varovala ho Dorothea.

Zatřásl časopisem jen jednou. Stránky zavířily a kousíček lesklé černobílé fotografie vypadl na špinavé prostěradlo:

„Tohle hledáte?“ zeptala se Dorothea.

„Jo, tohle hledám,“ řekl Brown.

„Připomíná to Kačera Donalda,“ řekla. „Nebo toho Bratra Datla, co bejval taky v nějakejch comics.“

„Nebo vymřelého ptáka dodo,“ řekl Brown.

„Vůbec se nepamatuju, že by mi to byl Petey dal,“ řekla Dorothea a zavrtěla hlavou. „Asiže mi to ale dát musel, jenže já se na to vůbec nepamatuju.“ Oči jí ztvrdly. Natáhla ruku k Brownovi a řekla: „Dělá to pětatřicet dolarů, váženej pane.“

Robert Coombs,který bydlel v Riverheadu, měl adresu Avondale

6451 - pouhé tři kilometry od Carellova domu. Carella dorazil na místo kolem půl páté, když zahnul do ulice lemované dvěma řadami stromů, na jejímž rohu parkovala pojízdná prodejna zmrzliny značky Dobrá nálada, první, kterou letos v létě viděl. Domy v bloku byly většinou rodinné dvoudomky. Čtvrť působila dojmem čistotné středostavovské spořádanosti. Bylo nedělní odpoledne a riverheadští měšťanostové posedávali na schůdkách před domky, četli noviny a poslouchali tranzistorová rádia. Carella napočítal dvanáct kluků na kolech, když projížděl ulicí a hledal číslo 6451.

Dům byl na rohu Avondale Street a Birch Street. Byla to velká cihlová budova, obložená dřevem, postavená na přepychové parcele. Když Carella vystoupil z vozu, ucítil vůni grilovaných řízků. V poledne snědl jenom párek a měl hlad jak vlk. Na malé černé tabulce na trávníku před domem skvěla se bílá písmena jména R. COOMBS. Carella došel až k domovním dveřím, stiskl zvonek a čekal. Nic se nedělo. Zazvonil znova.

Čekal ještě chvilku a potom dům obešel. Muž v bílé zástěře stál u grilu instalovaného na dvorku a v pravé ruce držel dlouhou vidličku. Další muž a dvě ženy neděli u sekvojového piknikového stolu naproti grilu. Když se Carella vynořil za rohem domu, všichni čtyři byli v nejlepším rozhovoru, ale jakmile ho spatřili, rozhostilo se ticho.

„Hledám Roberta Coombse,“ řekl Carella.

„Jo, to jsem já,“ řekl muž u grilu.

„Promiňte, že jsem sem takhle vpadl, pane Coombsi,“ řekl Carella a kráčel k němu. „Jsem detektiv Carella z 87. revíru. Rád bych si s vámi pohovořil někde v ústraní.“

„Co se děje, Bobby?“ řekla jedna z žen a rychle vstala od piknikového stolu.

Byla to vysoká žena se splývajícími plavými vlasy, v pohodlném, modrém kašmírovém svetříku a přiléhavých tmavomodrých kalhotkách.

Oči měla o odstín světlejší než svetřík, a jak se blížila ke grilu, přimhouřila je a objevilo se v nich podezření, ne-li vyložené nepřátelství.

„Já jsem Coombsová,“ řekla významně, jako by chtěla oznámit, kdo má v tomto domě hlavní slovo. „Copak si přejete?“

„Ten pán je detektiv, miláčku,“ řekl Coombs.

„Detektiv? Co to má znamenat? Co se děje?“

„Nic, paní Coombsová,“ řekl Carella. „Chci se vašeho manžela jen zeptat na pár věcí.“

„O čem? Ty ses dostal do nějakého maléru, Bobby?“

„Ale ne, kdepak, miláčku ...“

„O žádný malér nejde, paní Coombsová. Souvisí to s ...“

„V tom případě to může počkat,“ řekla paní Coombsová. „Řízky už jsou skoro hotové. Budete muset přijít za chvíli, pane ...“

„Coppolo,“ řekl Coombs.

„Carello,“ řekl Carella.

„My totiž teď budeme jíst,“ řekla paní Coombsová. „Přijďte za chvíli, slyšíte?“

„Mohl byste se vrátit asi za hodinu?“ zeptal se Coombs vlídně.

„Spíš za půl druhé,“ usadila ho paní Coombsová.

„Miláčku, hodina je víc než dost ...“

„Ani mě nenapadne, abych pospíchala s nedělní večeří,“ řekla paní Coombsová suše. „Za hodinu a půl, pane Coppolo.“

„Carello,“ řekl, „bon appetit,“ a rychle opustil dvorek, poněvadž se mu z vůně řízků dělalo skoro nanic.

V Birch Street nalezl otevřenou jídelníčku, poručil si šálek kávy a osmažený sýr a pak se vydal na procházku po okolí. Čtyři děvčátka na chodníku před ním přeskakovala obdélník z napjatého provazu a prozpěvovala si k tomu rituální popěvek „Dupni, hupni - sem, dupni, hupni - tam“ a z neoplocené parcely na rohu k němu zaléhaly údery pálky o baseballový míč a výkřiky staršího muže v košili s krátkými rukávy, který povzbuzoval syny při hře. Nebe, celý ten dlouhý den nádherně modré a bez jediného mráčku, začínalo se plnit bledě fialovým soumrakem, Konejšivý odpolední větřík se trochu ochladil. Z obou konců ulice slyšel matky svolávající děti k večeři. Byla hodina, kdy muž chce být doma u rodiny. Carella pohlédl na hodinky a povzdechl si.

Isabel Coombsová je břichomluvkyně, to bylo Carellovi jasné.

Jakmile se vrátil, odešli hosté Coombsových do domu, a teď je viděl za zasklenými zadními dveřmi, jak stojí kolem gramofonu a listují v nějakých albech. Sedl si s manžely Coombsovými k sekvojovému stolu, a třebaže se Robert Coombs snažil tu a tam na některou otázku odpovědět, byl při rozhovoru vlastně jen tichým společníkem, poněvadž většinu mluvení obstarala Isabel Coombsová.

„Pane Coombsi,“ řekl Carella, „vynasnažím se být co nejstručnější.

Nalezli jsme vaše jméno na seznamu, který údajně...“

„Jeho jméno?“ řekla Isabel. „Bobbyho jméno že jste našli na nějakém seznamu?“

„Ano, madam,“ řekl Carella, „na seznamu ...“

„Jeho jméno na žádném seznamu není,“ řekla Isabel.

„Kdo ví, možná že je, zlatíčko,“ řekl Robert.

„Není,“ řekla Isabel. „Pane Caretto ...“

„Carello.“

„Totiž - my si možná nejdřív zavoláme právního poradce, než budeme s vámi mluvit dál.“

„Prosím, to záleží samozřejmě jen na vás,“ řekl Carella, „ale já naprosto nemám v úmyslu obvinit vašeho muže z nějakého zločinu.

Snažíme se pouze získat informace o ...“

„Tak proč je jeho jméno na nějakém seznamu?“ zeptala se Isabel.

Carella měl hluchoněmou ženu. Podíval se teď na Isabel Coombsovou, zhodnotil její splývavé plavé vlasy a ordinérní hlas, a v duchu ji srovnal s Teddy, která byla ve všem její pravý opak: černé vlasy a hnědé oči, němá, jemná, krásná.

Modré oči paní Coombsové zasvítily.

„Tak co?“ řekla.

„Paní Coombsová,“ řekl Carella trpělivě, „bude možná lepší, když mi dovolíte položit pár otázek, než posoudíte, o jaký druh otázek jde.“

„Co má tohle znamenat?“

„Jen tolik, že náš rozhovor může trvat deset minut nebo deset hodin.

Můžeme to odbýt tady u vás na dvorku, nebo také mohu vašeho manžela požádat, aby mě doprovodil ...“

„Vy ho chcete zatknout?“

„Ne, madam. Chci mu položit jen pár otázek.“

„Tak proč se neptáte?“

Carella okamžik mlčel. Potom řekl jen: „Ano, madam,“ a znova se odmlčel. Na okamžik mu vypadlo z hlavy, nač vlastně se chtěl Coombsových ptát. Pořád myslel na Teddy a přál si být s ní. Doma. V posteli.

„Nuže, pane Coombsi,“ řekl, „je vám něco známo o loupeži, k níž došlo ...“

„Jestli se nemýlím, tak jste řekl, že nevyšetřujete žádný zločin,'' řekla Isabel.

„To jsem neřekl. Řekl jsem, že naprosto nemáme v úmyslu obvinit vašeho muže z nějakého zločinu.“

„Právě jste se ale zmínil o loupeži.“

„Ano - šest let staré.“ Otočil se k Robertovi a řekl: „Víte něco o nějaké takové loupeži, pane Coombsi?“

„Nevím,“ řekl Robert. „Koho oloupili?“

„Národní střadatelskou a úvěrovou společnost.“

„Co je to?“

„Banka.“

„Kde?“

„Tady ve městě,“ řekl Carella. „V centru.“

„Před šesti lety jsme bydleli v Detroitu,“ řekla Isabel.

„Aha,“ řekl Carella. „A kdy jste se přistěhovali sem?“

„Těsně před vánoci,“ řekl Robert.

„To je ... asi před šesti měsíci.“

„Před šesti měsíci - skoro na den,“ řekl Robert.

„Pane Coombsi, dal vám někdy někdo, nebo získal jste někdy, ať už jakýmkoli způsobem ...“

„To nějak souvisí s tou loupeží, ne?“ řekla Isabel bystře.

„... ústřižek fotografie?“ pokračoval Carella a ignoroval ji.

„Jak to myslíte?“ zeptal se Robert.

„Prostě - kousek fotografie.“

„Fotografie čeho?“ zeptala se Isabel.

„To nevíme. Přesněji řečeno, nejsme si tím jisti.“

„Tak jak má manžel vědět, jestli ji má nebo ne?“

„Jestli ji má, předpokládám, že by mohl vědět, že ji má,“ řekl Carella..“Máte ji?“

„Ne,“ řekl Robert.

„Říká vám něco některé tohle jméno? Carmine Bonamico, Louis D'Amore ...“

„Ne.“ „Jerry Stein ...“

„Ne.“

„Pete Ryan?“

„Ne.“

„Nikdy jste o nikom z nich neslyšel?“

„Ne. Co je to za lidi?“

„A co tahle jména? Albert Weinberg, Donald Renninger, Alice Bonamicová ...“

„Ne, ani jedno jsem nikdy neslyšel.“

„Dorothea McNallyová? Geraldine Fergusonová?“

Robert zavrtěl hlavou.

„Eugene Ehrbach?“

„Bohužel ne.“

„Nu dobrá,“ řekl Carella, „myslím, že to máme s krku. Děkuji vám, že jste se mnou ztrácel čas.“

Vstal, letmo se uklonil Isabel Coombsové a vykročil ze dvora.

Za jeho zády řekla Isabel:

„To je všechno“

Znělo to zklamaně.

Domů se Carella dostal až v osm hodin večer.

Jeho žena Teddy seděla u kuchyňského stolu s Arthurem Brownem.

Usmála se na něho, když vešel, hnědé oči ho láskyplně objaly a křehkou rukou si odhrnula s tváře pramen černých vlasů.

„No ne, to je překvapení,“ řekl Carella Brownovi.

„Ahoj, zlatíčko,“ řekl Teddy a sklonil se, aby ji políbil.

„Co ses dověděl?“ zeptal se Brown.

„To není ten člověk, kterého hledáme. Přistěhoval se sem z Detroitu před šesti měsíci, o fotografii vůbec nic neví a o Národní střadatelské a úvěrové nikdy ani neslyšel.“

Náhle se Carella otočil ke své ženě.

„Promiň, zlatíčko,“ řekl, „neuvědomil jsem si, že k tobě stojím zády.“

Opakoval jí to, co právě řekl Brownovi, a pozoroval její oči, aby měl jistotu, že mu všechno správně odčítá ze rtů. Když skončil, Teddy přikývla a pak začala rychle pohybovat prsty v abecedě hluchoněmých, které Carella rozuměl, a sdělila mu, že Arthur nalezl další ústřižek fotografie.

„Opravdu?“ řekl Carella a otočil se k Brownovi.

„Ty máš další kousek?“

„Proto jsem. tady, chlapečku,“ řekl Brown.

Sáhl do kapsy kabátu, vytáhl z ní průsvitnou obálku, otevřel ji a vysypal na stůl pět kousků fotografie. Oba muži na tu sbírku vytřeštili oči.

Teddy Carellová která žila ve vesmíru bez zvuků a řeči, výhradně vizuálním a hmatovém - se na křivkovité ústřižky na stole pátravě zadívala. Ruce se jí rychle rozběhly. Mnohem dřív než Carella, jemuž trvalo hezkou chvíli, než dal k sobě čtyři ústřižky, které měl k dispozici včera, složila teď na stole před sebou všech pět dílků:

„Ať žije!“ zvolal Brown. „Vždyť my už to co nevidět budeme mít!“

„To budeme,“ řekl Carella, „ale co?“