Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Zástupkyně prokurátora se jmenovala Nellie Bradová, bylo jí dvaatřicet a bezvadně jí to pálilo. Měla vlasy pískové barvy sestřižené do vlajícího cípu a velmi pozorné modré oči. Na sobě kostým z hnědého tvídu, hnědý svetr s rolákem a hnědé střevíce s rozumně vysokými podpatky. Seděla na kraji dlouhého stolu ve výslechové místnosti, nohu přes nohu, v pravé ruce sendvič s uzeným hovězím. Na stole vedle ní ležel papírový tácek se zavlhlými smaženkami a krabice coca coly.
„Chcete risknout rychlovku, jo?“ zeptala se a kousla do sendviče.
Carella si všiml, že je vdaná. Na prsteníku levé ruky měla snubní prsten. Carella pil kávu a k tomu přikusoval toast s tuňákem a rajčetem.
„Podle toho, co nám řekl,“ ozval se Meyer, „ se s ní prostě musel vidět.“ Ještě pořád se zlobil a snažil se to v sobě tlumit. Promluvil pichlavě, sarkasticky. Carella ho takhle nikdy nezažil. Ke všemu nic nejedl. Snažil se shodit sedm liber a to mu nejspíš ještě dodávalo.
„Ach, l'amour.“ Nellie zakoulela modrýma očima. V některých zemích nosí ženy snubní prsten na pravé ruce. Carella to někde četl.
Rakousko? Možná Německo. Nebo snad obojí. Nellie Brandová byla vdaná žena a Carella měl pocit, že se jí asi nebude líbit, když si ženatý muž v jejím věku zahrává s šestnáctiletou holkou. Také měl pocit, že by asi dala přednost večeři s manželem před svačinou z lahůdkářství ve společnosti dvou utahaných detektivů, kteří větší část odpoledne a večera strávili s mužem, jenž možná zabil vlastní malou dcerku a šestnáctileté děvče, které na ni dávalo pozor. Seděla tu, byl ledový páteční večer, osm hodin, a snažila se zjistit, jestli vůbec mají něco určitého, z čeho by ho mohli obvinit. Buď proti němu budou muset rychle vznést obvinění, anebo ho nechají běžet. Taková jsou pravidla, kamaráde. Tak to říká Mirandův-
Escobedův zákon. Člověk musí buď hrát podle pravidel, anebo vůbec nehrát.
„Kdy tam dorazil?“ zeptala se Nellie.
„Nejpozději ve čtvrt na dvě,“ odvětil Carella.
„To vám pověděl vrátný?“
„Ano.“
„Je na něho spolehnutí?“
„Zdá se, že je.“
„A kdy odešel?“
„Ve tři čtvrtě na dvě.“
„To je přesně půl hodiny,“ podotkla Nellie.
„Musel ji vidět,“ opakoval Meyer. Vřelo to v něm. Zdálo se, že každou chvíli vybuchne. Asi myslí na svou dceru, uvědomil si Carella.
„Jak dlouho to podle něho mezi nimi trvalo?“
„Od října.“
„Od kolikátého?“
„Od patnáctého,“ upřesnil Carella.
„To je datum, kdy se narodila spousta slavných lidí,“ poznamenala Nellie, ale nijak to nevysvětlila. „Tohle všechno vám řekl, jo?“
„Jo. Taky nám to dělá starost. To, že nám...“
„Jistě, proč vám to povídal?“
„Leda by si uvědomoval...“
„Jo, to leda.“
„Víte, že...“
„Jasně, ukažte jim mrtvolu, a smíří se s horečkou,“ pochopila Nellie.
„Přesně. Jestli si myslí, že mu hrozí obvinění z vraždy, tak mu nevadí, že na něho praskne nevěra.“
„Vyklopí historku o tom, jak starý chlap potkal dívku svých snů...“
„Slzavě prosí za odpuštění...“
„A odchází vstříc zapadajícímu slunci.“
Nellie zapila smaženku douškem koly.
„Věděl, co stojí v pitevní zprávě, že ano?“
„O spermatu v..“
„Ano.“
„Jo, o tom jsme mu řekli už dřív.“
„Takže věděl, že jedna z možností je i vražda spojená se znásilněním.“
„Ano.“
„A teď, když si ho podáte a vyptáváte se ho na Silvestra...“
„No jistě, není to žádný trouba. Musel si uvědomit, že ho podezíráme.“
„A podezíráte ho i teď,“ dodala Nellie.
„Jinak bychom vás nepozvali na večeři,“ usmál se Carella.
„Ano, díky, je to moc chutné.“ Nellie se opět zakousla do sendviče.
„Tak mi vyložte, jak si to celé představujete. Vynechte příležitost a prostředky. Vím, že měl obojí. Chci si poslechnout něco o motivu.“
„Bude to dlouhé,“ varoval ji Carella.
„Mám na to celou noc,“ ubezpečila ho Nellie.
Carella v kostce zopakoval všechno, co jim Hodding pověděl v této místnosti před necelou hodinou.
Kdyby nebyla na Silvestra taková zima, naplánoval by si, že Annii doprovodí domů, jako to udělal loni v říjnu a ještě několikrát potom.
Miloval se s ní v parku. Annie stála pod stromem, sukni zdviženou k bokům a kalhotky spuštěné u komiků. Hodding ji přirazil ke stromu. To byla jeho vlastní slova. Ale tuhle noc byla zatracená zima. Skoro se ženou umrzli, než se dočkali taxíku, co je vezl ke Kerrům, a Hodding věděl, že milování v parku, ať po něm touží sebevíc, nepřipadá v úvahu. Vzal si do hlavy, že s Annií musí uvítat Nový rok milováním. Jako stvrzení...
„Byl do toho děvčete vážně blázen, co?“ poznamenala Nellie.
„Totálně,“ potvrdil Meyer.
... stvrzení jejich vztahu. Aby svůj vztah utužili. Vyšuká z ní na Nový rok duši. To jsou taky jeho vlastní slova. A čím víc pil...
„Byl doopravdy opilý? Nebo si myslíte, že to jen hrál? Aby se dostal ven?“
„Myslím, že byl skutečně opilý,“ prohlásil Carella.
„Nejspíš vystrizlivěl cestou domů,“ usoudil Meyer.
„Vrátný vypověděl, že byl střízlivý.“
„Tak tedy střízlivý na místě činu.“
„Ano.“
„Dobře, pokračujte.“
Čím víc pil, tím víc byl tou myšlenkou posedlý. Musí zajít domů a pomilovat se s Annií. Když jí o půl jedné telefonoval, pošeptal jí, co chce udělat...
„To vám taky pověděl?“
„Ano.“
„Že jí to pošeptal?“
„Ano.“
„Zopakoval vám to doslova?“
„Řekl jí: ,Chci tě ošukat.´“
„Zkurvenec,“ ulevil si Meyer.
„Hm,“ řekla Nellie. „A co ona?“
„Odpověděla: Fajn, tak přijď.“
„Předčasně vyspělá.“
„Velmi.“
„Tohle všechno vám vyprávěl?“
„Máme to na pásku.“
„Co jí odpověděl?“
„Za chvíli.“
„Tohle všechno je na pásku?“
„Všechno. Slyšela ho i hostitelka. Chastity Kerrová. Máme její výpověď.“
„Slyšela přesně stejná slova, co vám řekl on?“
„Ano. Řekl Annie: ,Za chvíli.´“
„Dobře, pokračujte.“
V jednu hodinu odešel z večírku u Kerrových, údajně proto, aby si pročistil hlavu. Než prošel kolem těch čtyř bloků cestou domů, byl úplně střízlivý. Vyšel nahoru, našel Annii, jak na něho čeká a pod sukní nemá vůbec nic. Vášnivě se pomilovali na gauči v obývacím pokoji, ještě zašel do dětského pokoje políbit děťátko na růžové tvářičky a pak odešel.
Vrátný tvrdí, že vystoupil z výtahu ve tři čtvrti na dvě.
„Bum bác a děkuji pěkně, slečno,“ řekla Nellie.
„To tvrdí on,“ podotkl Meyer.
„A jaká je vaše verze?“
„Myslím, že na něho začínalo působit napětí v souvislosti s tím vztahem,“ začal Meyer. „Už jenom to, že byl ochotný podstoupit takové riziko a odběhnout si domů na jedno rychlé číslo...“
„Sám jste přece řekl, že byl do ní úplně blázen.“
„Přesně o to mi jde. A propadal se do toho stále hloub. Například o Vánocích...“
„Žádné historky, prosím,“ usmála se Nellie.
Carella jí úsměv oplatil. Meyer ne.
„O Vánocích jí dal dárek. Naše první společné Vánoce,“ opakoval Meyer hořce Hoddingova slova. „A kvůli němu se rozešla se slušným...“
„Jaký dárek?“ zajímala se Nellie.
„Lazurit na zlatém řetízku.“
„Drahý?“
„Řekl bych, že docela drahý.“
„No, jsou i levnější lazurity,“ uvažovala Nellie.
„Koupil ho na Lamont Street.“
„Tak to byl drahý,“ souhlasila Nellie.
„Chci tím říct, že se ten chlap vůbec neovládal...“
„Hm.“
„Za prvé se zamiloval do mladé žáby...“
„Hm.“
„Úplně mu to přerostlo přes hlavu. Kupoval jí drahé dárky, miloval se s ní v parku, prokristapána, scházel se s ní v laciném hotelu na Stem Avenue, kde se po chodbě courají kurvy, riskoval, jako žádný muž jeho...“
„Odpusťte, detektive Meyere,“ přerušila ho Nellie, „proč by ji zabíjel?“
„Protože už nevěděl, jak z toho ven.“
„Jak vás to napadlo?“
„Vyplývá to ze všeho, co nám pověděl.“
„Pověděl vám, že mu to přerostlo přes hlavu?“
„To ne, ale...“
„Že už to nedokázal zvládnout?“
„Totiž...“
„Že nevěděl, jak z toho ven?“
„Takhle přesně to neřekl.“
„A jak tedy?“
„Promiňte, paní Brandová,“ ohradil se Meyer. „Byl v tom bytě a miloval se s tím děvčetem od čtvrt do tři čtvrtě na dvě. Když se o pětačtyřicet minut později vrátil se ženou domů, byla ta dívka mrtvá.
Probodnutá. Máme snad věřit tomu, že v těch pětačtyřiceti minutách do toho bytu vnikl někdo jiný? Není mnohem rozumnější předpokládat, že Hoddinga napadlo, že tohle je vhodná chvíle, aby skoncoval se zatracenými problémy, které mu to děvče působí, anebo...“
„S jakými problémy? Kdy a čím vám naznačil, že ten vztah považoval za problém?“
„Říkal, že ji musel vidět, že musel...“
„V tom žádný problém nevidím. Vždyť se s ní vídal pravidelně. Pro něho neznamenalo problém se s ní vídat, detektive Meyere.“
„No dobrá, tak řekněme, že se kvůli něčemu pohádali, ano? Řekněme, že se pomilovali, a ona mu pověděla, že už se s ním nechce stýkat. V listopadu dala kopačky svému chlapci, tak proč by teď nemohla totéž provést Hoddingovi? Konec, hotovo, sbohem. Jenže on o tom nechtěl ani slyšet. Po všem tom lhaní v uplynulých měsících. Takže se rozzuří, skočí do kuchyně pro nůž, ví, kde ho najde, protože tam...“
„Uznala jsem vám, že měl prostředky,“ přerušila ho Nellie.
„A vrátí se a probodne ji,“ dokončil Meyer.
„Hm.“ Řekla Nellie.
„Byl v tom bytě půl hodiny,“ dodal Meyer.
„Dobrá, řekněme, že to tak bylo,“ připustila Nellie. „Pomilovali se, ona řekla díky, bylo to fajn, ale tohle byl poslední taneček, a měj se. On vrazil do kuchyně, popadl nůž a oddělal ji. Tak si to představujete?“
„Ano,“ přisvědčil Meyer.
„Připusťme, že to všechno... mimochodem, nic z toho nemůžete dokázat. Připusťme ale, že to všechno je pravda. A teď mi odpovězte na další otázku.“
„Jistěže.“
„Proč by potom zabil svou vlastní dceru?“
A na to se odpovědět nedalo.
Henry Cu neměl rád, když ho někdo pomlouval. Považoval se za důvěryhodného obchodníka a nelíbilo se mu, když o něm někdo šířil klepy. To, že jeho obchod byl nezákonný, neměnilo nic na skutečnosti, že jej vedl jako gentleman. Je pravda, že i Henry občas musel zpřerážet nějaké ty kosti a rozbít pár hlav, ale pokaždé, když se musel uchýlit k násilí, společenství obchodníků chápalo, že to bylo naprosto nutné. Henry měl dobrou pověst. A nelíbilo se mu pomyšlení, že by uplavala kanálem jen kvůli nějakému hispánskému feťákovi.
José Domingo Herrera před lety pracoval pro Changovy lidi, pro takzvaný gang Yellow Paper v čínské čtvrti. Henry slyšel, že Herrera je ve svém oboru velmi dohrý. To, v čem spočíval jeho obor, bylo tajemstvím mezi ním a Changem Tie-fejem, kterému se tady ve městě říkalo Walter Chang. Henryho celé, poctivé jméno znělo Cu Hong-čin. I pro něho samého bylo tajemstvím, jak vlastně pňšel ke jménu Henry. Snad proto, že za mlada vypadal jako Henry Fonda. S čínskýma očima. Když si Henry poskládal různé útržky informací, dospěl k názoru, že Herrera fungoval jako spojka mezi Changovými lidmi a jistou kolumbijskou skupinou, snažící se vydobýt si tady ve městě pozici. Kolumbijci už měli po krk kšeftů s Taliány z Miami, kteří si myslí, že jim patří celý zatracený svět.
Nechtěli s nimi znovu začínat ani tady, a tak se raději obrátili na Číňany.
Číňané potřebovali někoho, kdo by těm lidem rozuměl, kdo vypadá a mluví jako ti banditi v sombrérech a s roztrhanými zadky z mexických filmů nebo jako gangsteři s prsteny na malíčcích a se špičatými klopami z filmů o dobách prohibice. A tak vzali Herreru jako prostředníka.
To si Henry domýšlel.
Malý José Domingo Herrera si tak budoval reputaci u Číňanů i u Kolumbijců.
Jak se Herrera zapletl s jamajským posse, to byla jiná historie.
A proto Henry onoho ponurého sobotního rána jedenadvacátého ledna hovořil s mužem jménem Juan Kai Hsao, jehož matka byla Španělka - opravdová Španělka ze Španělska - a otec pocházel z Tchajwanu. Mluvili spolu anglicky, protože Henry španělsky vůbec neuměl a Juanova čínština byla víc než ubohá, jeho otec do této země přicestoval ve věku dvou let.
„Povím ti, co si myslím,“ začal Henry.
„Ano, prosím,“ souhlasil Juan.
Uměl se skvěle chovat. Henry se domníval, že dobré způsoby zdědil po svých čínských předcích.
„Myslím, že Herrera šíří ty drby, protože to slouží jeho zájmům, ať už jsou jakékoli.“
„Ty drby o Vánocích...“
„O sedmadvacátém.“
„Ano. Že sedmadvacátýho tví lidi zadrželi zásilku určenou pro Hamiltona...“
„Ne zásilku. Peníze, co se měly za tu zásilku zaplatit.“
„Odkud přišla ta zásilka?“
„Jak to mám vědět?“
„Říkals...“
„Říkal jsem, že jsou to drby. To, že jsem o té zásilce věděl. Že jsem věděl, kam to dovezou, a zadržel jsem ty prachy.“
„Žes je ukradl.“
„Ano, samozřejmě. Ukradl.“
„Hamiltonovýmu posse.“
„Ano.“
„Měla to být velká zásilka? Podle těch drbů?“
„Podle drbů to měly být tři kila.“
„Kokainu.“
„Ano, kokainu.“
„A ty nevíš, odkud?“
„Ne. Ani to není důležité. Možná z Miami nebo z Kanady, ze západu přes Mexiko, dokonce to mohlo přijít i z Evropy přes letiště v nějakém kufru. Tři kila je nepatrné množství. Proč bych se vůbec zabýval něčím tak malým? Tři kila, to není ani pitomých sedm liber. Na Den díkůvzdání koupíš krocany, kteří váží víc.“
„Ale nestojí tolik,“ namítl Juan a oba se zasmáli.
„Padesát tisíc,“ řekl Henry. Podle těch drbů.
„Tolik jsi jim měl ukrást.“
„Ale ne kokain.“
„Ne, jen peníze.“
„Ano.“
„Herrerovi.“
„Ano, tomu malýmu...“
Henry málem řekl „hispošovi“, ale uvědomil si, že jeho host je napůl Španěl.
„Tomu mrňousovi Herrerovi, co mimochodem kdysi dělal pro Changovy lidi. Ještě když měli gang Yellow Paper. To bylo ještě před tebou.“
„O Walterovi Changovi jsem hodně četl,“ poznamenal Juan.
Bylo mu teprve čtyřiadvacet, a tak si ještě musel budovat pověst.
Uvědomil si, že mu neuškodí, když bude každému vykládat, že hodně čte o všech slavných gangsterech z tohoto města. Každého napadne, že se snaží poučit. Ve skutečnosti však gang Yellow Paper znal, protože jeho otec kdysi v jeho zastoupení vykonával nátlak na nějaké lidi. Juanův otec byl vysoký šest stop a tři palce a vážil dvě stě čtyřicet liber. To je na Číňana hodně. Všichni vtipkovali, že musí mít mezi předky nějakého eunucha. Juanův otec si myslel, že to je hrozně legrační, protože byl všude známý jako sukničkář.
„Takže pokud tomu rozumím,“ ozval se Juan ve snaze ujasnit si celý ten příběh, než se odtud zase rozběhne za nějakým posláním, „chtěl by ses dovědět, co se vlastně tehdy sedmadvacátého prosince večer stalo.“
„Ano. A proč Herrera tvrdí, že jsme ho praštili do hlavy.“
„A ukradli těch padesát táců.“
„Ano. Povídá se, že Herrera měl převzít ty všivý tři kila...“
„Kde? Nevíš kde?“
„Vím. V Riverheadu. Není podstatný, kam přesně šel. Herrera tvrdí, že tam šel s padesáti tisíci dolarů od Hamiltona, aby převzal zásilku a zaplatil ji, a že jakmile vešel do domu, skočili na něho dva Číňani, ve kterých později...“
„To měli být tvoji lidi? Podle těch drbů?“
„Ano,“ přisvědčil Henry. „Chtěl jsem říct, že v nich později poznal - tohle všechno se povídá mezi lidma - dva chlapy, kteří pracujou pro mě.“
„A nic z toho není pravda.“
„Vůbec nic.“
„A myslíš, že ty drby šíří sám Herrera?“
„Kdo jiný by je šířil?“
„Ale jestli to je někdo jiný, tak to chceš taky vědět.“
„Ano. A proč? Musí mít nějaký důvod, proč žvaní takové nesmysly.“
„Zjistím to,“ slíbil Juan.
Ale nebyl si úplně jist, že to dokáže. Všechno to znělo tak zatraceně čínsky.
Hamilton k tomu přišel prostřednictvím jednoho člověka, kterému před třemi lety v Miami poskytl jistou službu. Šlo o to, že zabil jeho bratrance. Byl to Kubánec a věnoval se obchodu s drogami ve velkém.
Jmenoval se Carlos Felipe Ortega. Jestliže někomu na požádání zabijete bratrance, aniž byste si za to něco účtovali, tak vám ten někdo později, až se naskytne příležitost, může projevit vděčnost. Tak si to Hamilton od počátku představoval.
Šlo o to, že se zdejší Cuův gang chystá převzít zásilku kokainu za milión dolarů.
Sto kilo. Třiadvacátého ledna.
Ortega zavolal - bylo to dva týdny před Vánoci -, protože zjistil, že lidé z Miami naléhají, aby všechno proběhlo v největší tichostí. Pňstoupili na ty Cuovy nesmysly, že si ozkouší a ochutná pětikilový vzorek na jednom místě a zbytek zásilky převezme někde jinde, ale nepřáli si, aby se někde na očích potloukala spousta Číňanů a Kolumbijců. Trvali na tom, aby se nejprve sešel jeden chlapík od Číňanů s jedním chlapem z jejich strany, tady je padesát táců, tady je pět kilo. Ozkoušej, zaplať, a ty odjedeš horní cestou, my dolní cestou, rádi jsme tě poznali. Až zjistíte, že je materiál v pořádku, pošlete další dva chlapy zaplatit a vyzvednout zbytek toho svinstva. Ne víc než dva chlapy. Žádný davy ze Zakázanýho města.
Dva chlapy, kteří přijdou a zase odejdou do noci, děkujeme, sbohem. Cu na ty podmínky pňstoupil. Což podle Ortegy znamená, že místo tisíce chlapů, postávajících kolem s automatickými zbraněmi a výhrůžnými pohledy, dojde nejprve k setkání dvou lidí, jednoho z každé strany, a u pozdější předávky budou jenom dva a dva.
„To mně připadá hrozně málo,“ poznamenal Ortega.
„Moc málo,“ souhlasil Hamilton.
„Samozřejmě, leda že by ve vašem městě nebyli zloději.“
Oba se uchechtli.
„Chceš vědět, kde se to všechno bude konat, Lewisi?“ zeptal se Ortega.
„Bylo by hezké to vědět,“ odvětil Hamilton.
„Ale hlavně, prosím tě, si nic nezačínej s lidmi Miami,“ žádal Omega.
„Já tady bydlím.“
„To chápu.“
„Ať už se rozhodneš jakkoli, všechno musí proběhnout mezi tebou a Číňany.“
„Ano, rozumím.“
„A kdyby třeba něco káplo i mně...“
Ortegovi se zachvěl hlas.
„A kolik bys myslel, že by ti mělo kápnout, Carlosi?“ zeptal se Hamilton a pomyslel si: Ty lacinej smraďochu, zabil jsem kvůli tobě chlapa, jen tak, jako zatracenej dárek.
„Myslel jsem tak deset procent,“ navrhl Ortega. „Za adresu, kde se uskuteční ten velkej nákup.“
„Dohodnuto,“ potvrdil Hamilton.
„Deset kilo, správně?“
„Ne, to je víc než deset procent.“
„Ne, to je deset procent ze sta kilo.“
„Povídals, že pět kilo bude někde jinde.“
„Já vím. Ale cena je deset kilo, Lewisi.“
„Tak dobrá.“
„Dohodnuto?“
„Řekl jsem dobrá.“
„Dodáš mi to.“
„Ne. Ty si to vyzvedneš.“
„Jistě,“ ustoupil Ortega.
„Tu adresu,“ připomněl mu Hamilton. Omega mu ji nadiktoval.
To se stalo v prosinci.
Dva týdny před Vánoci. Desátého, jedenáctého, tak nějak.
Ortega mu řekl, že zásilka dorazí na Floridu jedenadvacátého ledna.
Na Floridě je nejmíň osm miliard kanálů a na nich soukromé čluny.
Spousta z nich jsou čluny typu Cigarette silná, rychlá plavidla jako Excalibur, Donzi nebo Wellcraft Scarab, která dokážou ujet skoro každé lodi Pobřežní stráže. Vyjedou k lodi, čekající za hranicí třímílového pásma, a vrátí se zpátky do svého malého přístavu u malého domečku.
Všechno za denního světla. Ve dne je to bezpečnější než v noci, kdy člověka může zastavit Pobřežní stráž. Ve dne jste jen jeden z mnoha rekreujících se plavců, kteří si vyrazili na vodu, aby si trochu užili sluníčka. Venku na oceánu člověk někdy hrozně dlouho nepotká vůbec žádnou loď. Tvoje loď tam kotví, přirazíš k ní a můžeš naložit třeba sedm tun kokainu a nikdo tě neuvidí ani nezkontroluje. Pobřežní stráž? Jdi se vycpat, člověče. Kdyby někdo chtěl zarazit pašování drog na celém pobřeží Floridy, potřeboval by k tomu flotilu deseti tisíc torpédoborců amerického námořnictva, a ani ty by to možná nedokázaly.
Na sever zásilka pojede v autě. Nikde žádné hranice, žádná Pobřežní stráž.
Člověk jede pěkně po dálnici s koksem v kufru. Dodržuje předepsanou rychlost. Vedle něho na předním sedadle sedí ženská.
Manželé na dovolené. Oba jsou bílí. Ta nejčistší rasa. Žádní černoši, žádní Hispánci. S takovými lidmi se pak sejdeš na předem dohodnutém místě ve městě, většinou v jednom z bytů, které máš celoročně pronajaté a používáš je pro přebírání zásilek. Zaplatíš a odejdeš s koksem.
Právě kvůli té velké zásilce si Hamilton najal Herreru.
Což Herrera samozřejmě netušil...
No, možná, že něco mohl tušit, když se to tak vezme.
„Pořád ještě nevím, proč jsi tomu zkurvenýmu hispošovi svěřil padesát táců,“ prohlásil Izák.
„Proč?“ zopakoval.
Věděl, že si koleduje o problémy. Hamilton byl dnes ráno rozzlobený.
Rozzlobil ho Herrera, protože mu upláchl s jeho padesáti tácy. Taky ho naštval Andrew Fields, kterého už podruhé poslal, aby toho malýho hispoše odkrouhl, a on ho nebyl schopen ve městě najít. Zlobil se i sám na sebe, protože on, Lewis Randolph Hamilton, zpackal popravu toho světlovlasého policajta. Štvalo ho, že ho ten polda viděl. Tohle všechno v Hamiltonovi jen vřelo. Izák si měl uvědomit, že teď není vhodná doba klást otázky o Herrerovi. Ale Izák byl sám ještě pořád trochu roztrpčen tím, jak si tehdy před týdnem nebo před deseti dny Hamilton zabral pro sebe obě německé děvky.
Izák s Hamiltonem v mnoha směrech připomínali manželský pár. Oba věděli o tom druhém, na jakou strunu je třeba zahrát, aby člověk dosáhl kýženého výsledku. Oba přesně věděli, jaké slovo toho druhého nejvíc vytočí. Jenže na rozdíl od manželských párů jejich střety neprobíhaly férově. Manželství je odsouzeno k zániku, jakmile se jeden z partnerů rozhodne bojovat záludně. Hamilton nebojoval férově nikdy v životě. Ani Izák ne. A neměli v úmyslu s tím právě teď začínat. Jejich vztah to však neohrožovalo. Ve skutečnosti právě tuto vlastnost jeden u druhého respektovali.
Byli zabijáci.
A zabijáci nehrají fér.
„Právě z téhle krve.“ Izák důrazně potřásl hlavou, aby dal najevo, jak mu to připadá neuvěřitelné. „Kdybys vybral člověka nějaké jiné krve...“
„Ty jsi taky částečně Španěl,“ připomněl mu Hamilton.
„Pocházím z Karibiku. Nejsem Španěl.“
„Potomek španělský děvky,“ prohlásil Hamilton.
„Možná čínský,“ oponoval Izák, „ale ne španělský.“
„Mluvím o dávných dobách,“ vysvětlil mu Hamilton. „O časech Kryštofa Kolumba.“
„Jo, takhle dávno,“ řekl Izák.
„Ještě předtím, než přišli Britové.“
„Páni, španělská děvka!“ Izáka se to vůbec nedotklo. Nešlo o záludný boj, tohle vůbec žádný boj nebyl. Hamilton to jen zkouší. Zjišťuje, jestli se mu ho podaří vytočit bez většího úsilí. Dnes byl právě Izák v daleko lepším postavení a mohl zasazovat údery pod pás. Izák by pořád moc rád věděl, proč Hamilton svěřil tomu hispošovi padesát papírů.
„Myslel jsem, že víš, že se Španělákům nedá věřit,“ podotkl Izák.
„Mluvíš nesmysly, člověče,“ odpálil ho Hamilton.
„To je otázka kultury,“ řekl Izák. „Píšou po zdech. Taky pořád čuměj po ženských. Jde o kulturu. Zjisti si o tom něco.“
„Vyliž mi prdel,“ poradil mu Hamilton.
„Možná bych tam našel tucet růží,“ odpověděl Izák.
Zasmáli se.
„S navštívenkou,“ dodal Izák.
Znovu se zasmáli.
To byl vtip homosexuálů. Ani jeden z nich nebyl homosexuál, ale často dělali takovéhle vtipy a používali hantýrku homosexuálů. Mezi heterosexuály je to běžná věc, kámo. Úplně normální.
„Věřit takovýmu hispošovi,“ opakoval Izák a opět zavrtěl hlavou.
„Přitom jsi o něm neměl žádný reference...“
„Byl prověřenej,“ opáčil Hamilton.
„Ale ne mnou.“
„Byl prověřenej,“ opakoval Hamilton, tentokrát poněkud důrazněji.
„Pokud ano, tak...“
„Důkladně,“ dodal Hamilton.
Zamračil se na Izáka.
Izák neustoupil.
„Kdybych toho chlapa prověřoval já... „ začal.
„Ty jsi byl v Baltimoru,“ namítl Hamilton.
„Mohlo se s tím počkat, až se vrátím.“
„Byls na návštěvě u maminky,“ posmíval se Hamilton.
„Nebyl žádný spěch...“
„Utíkals na Vánoce za maminkou.“
Začínal nad Izákem získávat vrch. Izák si o sobě nerad myslel, že je maminčin chlapeček. Vždycky znovu však odjížděl za matkou do Baltimoru.
„Utíkals domů na maminčin švestkový pudink,“ vypálil Hamilton.
Nějak dokázal těm slovům vtisknout zlomyslně obscénní přízvuk.
„Zatímco ty, „ kontroval Izák, „sis dal prověňt nějakýho hispoše...
Kdo ho vlastně prověřoval?“
„James.“
„James!“ zvolal Izák.
„Ano, James. A prověřil ho úplně prvo...“
„Ty sis na to vybral Jamese? Jamese, kterej potom na něj šel s baseballovou pálkou?“
„Tehdy jsem netušil, že to pak James zvrzá,“ odsekl Hamilton ledovým hlasem. „Tys byl v Baltimoru. A někdo to udělat musel. Řekl jsem Jamesovi, aby ho zkontroloval. Přinesl reference, který vypadaly úplně v pořádku.
„Napriklad?“
„Například, že v současný době pro nikoho nedělá. Je na volný noze.
Nemá policejní rejstřík. Kdysi dávno dělal kurýra pro Changovy lidi. Říkal jsem si...“
„Žluťasům se taky nedá věřit,“ přerušil ho Izák.
„Nikomu se nedá věřit,“ řekl tvrdě Hamilton.
„Tys tu situaci nezažil. Byl jsi v Baltimoru. Musel jsem se řídit instinktem.“
„To je pravda. Já tu situaci nezažil.“
„Jo.“
„A pořád ještě nevím, o co jde.“
„To je taky pravda.“
„Vím jen to, že Herrera ukradl padesát táců.“
„Jo, to je všechno, co víš.“
„Povíš mi ten zbytek?“
„Ne,“ řekl Hamilton.
Najmout dvojčata Pa, to byl také Hamiltonův nápad. Jmenovali se Pa Čeng-šen a Pa Čaj-kchung, ale lidé, kteří nepatřili do čínské komunity, jim říkali Zing a Zang. Oba měli sedmadvacet, Zing byl starší o pět minut.
Byli také velmi pohlední a vypadali naprosto stejně. Šuškalo se, že Zing kdysi půl roku žil se skvělou rudovlasou Američankou, která si vůbec neuvědomila, že ji s bratrem šoustají na střídačku.
Zing a Zang věděli, že až Číňané jednou převezmou vládu nad světem, o čemž vůbec nepochybovali, nebude to proto, že by komunismus byl lepší formou vlády než demokracie. Stane se to proto, že jsou Číňané tak dobrými obchodníky. Zing a Zang byli mladí, plní energie a velmi ctižádostiví. V Čínské čtvrti se říkalo, že za správnou cenu by zabili i vlastní matku. A ještě by ji pak obrali o zlaté zuby. Prvního člověka Paova dvojčata zabila před pěti lety v Hongkongu. To jim bylo teprve dvaadvacet. Udělali to tenkrát za tisíc amerických dolarů pro každého.
Dnes už si účtovali poněkud vyšší ceny.
Například tuhle v prosinci, když je Lewis Randolph poprvé kontaktoval ohledně jistého kurýra Josého Dominga Herrery, nabídl rovné tň tisíce dolarů za to, že malého Portorikánce zmydli a odeberou mu padesát tisíc dolarů, které bude mít u sebe. Zing a Zang se Hamiltonovi dívali přímo do očí vypadali neproniknutelněji než většina Číňanů, snad proto, že z jejich výjimečně krásných tvári ustavičně čišel jakýsi vzdor, nebo to snad byla vyzývavost - a oznámili mu, že v dnešní době za takovou věc musí vyplatit čtyři tisíce dolarů každému, tedy dohromady osm tisíc dolarů. Buď tolik, anebo nic. Hamilton opáčil, že přece, proboha, nechce, aby toho hispoše odkrouhli. Potřebuje ho jen trochu upravit.
Osm tisíc, odpověděli Paové. Ber, nebo nech být. Hamilton obrátil oči v sloup a těžce vzdychal, ale vzal to. Což jim začalo vrtat hlavou.
Přemýšleli o tomtéž, o čem uvažoval i Herrera, když si ho Hamilton najal, aby doručil těch padesát tisíc: proč na to nepošle svoje lidi? Proč nám platí osm tisíc za něco, co by klidně zmákli jeho vlastní rváči?
A také přemýšleli, jak by této zvláštní situace využili ve svůj prospěch.
Nejprve je napadlo, že by mohli přijít k nějakému oběživu, kdyby se spojili se zamýšlenou obětí, řečenou José Domingo Herrera, a vysvětlili mu, že mají za úkol ho sedmadvacátého prosince, dva dny po Vánocích, trochu vyklepnout.
„Na Novej lok budeš chodit o hole,“ sdělil mu Zing.
Oba mluvili anglicky jako čínští kuchaň ze starých filmů. To ovšem neznamenalo, že by byli méně nebezpeční. Jedovatí hadi také nebývají moc dobří v angličtině.
Herrera, který už si lámal hlavu tím, proč ho Hamilton najal jako kurýra, teď začal hloubat, proč mu tihle dva zatracení nevzdělaní Číňmi prozrazují, že se ho chystají bacit po hlavě. Došlo mu, že chtějí peníze za to, že ho nechají na pokoji. Hrají to na obě strany. To ovšem znamenalo možnost, že do nich vrazí nějaké peníze a oní ho pak stejně zmlátí.
Žít v tomhle městě je hrozně složité.
Herrera naslouchal jejich požadavkům. Zaplatí jim osm tisíc dolarů, a oni na tu schůzku, co se má konat ode dneška za dva týdny, zapomenou.
Herrera pochopil, že tolik jim slíbil Hamilton za to, že ho přepadnou a přinesou Hamiltonovi zpátky jeho peníze. Herrera měl v úmyslu ty prachy ukrást. Zmizet s nimi v noční tmě. Ať se jdou džemíci bodnout. Tihle Číňani však představovali jistý problém. Když ho zmlátí, vezmou těch padesát táců a vrátí je Hamiltonovi. Zbitého Herreru nechají ležet v zimě někde v kanálu. Kdyby jim však zaplatil těch osm...
„Domluveno,“ prohlásil a všichni si potřásli rukama.
Stiskům jejich rukou důvěřoval asi stejně jako pohledům jejich šikmých očí.
Jenže bylo zvláštní, že se Herrera začal v duchu španělsky divit téže věci, které se bratři Paové podivovali čínsky.
Nahlas a anglicky Herrera vznesl otázku: „Proč na mě tu boudu ušil?“
A Zang, také nahlas, svou vlastní odrůdou angličtiny připojil: „Ploč najímat dva Číňan?“
Přemýšleli o tom společně.
Všem bylo jasné, že na Herreru opravdu ušili boudu. Přinejmenším měl dostat nakládačku. A i když musel připustit, že deset tisíc byla slušná cena za to, že se nechá seřezat - v tomhle městě zápasníci prodávali zápasy i za méně -, pořád mu vrtalo hlavou, proč. A proč ho museli zmlátit právě Číňané. Protože...
No... Všichni se na sebe podívali.
A Herrera to pak vyslovil: „Protože se tady chystá něco proti Číňanům!“
„Ah, ah,“ řekl Zing.
„Chcete se dát se mnou do spolku?“ zeptal se.
Bratři Paové se na něho neproniknutelně zadívali. Zkurvený žluťasové, pomyslel si.
„Uděláme spolu byznys?“
„Á, biz'lis, biz'lis,“ zašklebil se Zing.
Tomu rozuměli. Prachy. V hlavách už jim létaly prsty po pomyslných počitadlech.
„Zjistěte, proč mně chce ublížit,“ požádal Herrera.
Všichni se usmáli.
Herrera si uvědomil, že se bratři Paové usmívají, jelikož se možná právě teď vydali po cestě, která je dovede k velikostí, místo aby celý život prožili jako párek krásných vrahounů. Herrera se usmíval, protože se mu zdálo, že by z tohoto města mohl vyváznout nejen živý, ale i bohatý.
S úsměvem si všichni ještě jednou potřásli rukama.
O jedenáct dnů později za ním bratři přišli znovu.
Oba se mračili.
A přišli zrovna na Štědrý den.
Vůbec nebrali ohledy.
Začínali s tím novým partnerstvím mít trochu potíže. Byli znovu u Hamiltona a on jim podle dohody předem vyplatil padesát procent odměny za objednanou práci. Ale zbytek dostanou až mu doručí ty prachy, které Herrera za tři dny ponese.
„Když žádný plachy, žádnej doplatek!“ hulákal Zang.
„Budem na tom tlatit!“ kňčel Zing.
„Ne, to ne,“ oponoval jim Herrera trpělivě. „Můžeme získat prachy.“
„Aha, jak?“ zajímal se Zang.
Řekl to, jako by šlo o další položku na čínském jídelním lístku.
„Když na to přijdeme,“ vysvětlil mu Herrera. „Na ten kšeft.“
Krásné tváře dvojčat na něho hleděly poněkud zakysle.
Zkurvený žluťasové, říkal si Herrera.
„Vysvětlil vám nějak, proč to dělá?“ otázal se trpělivě.
„Žíkal, my tobě žíct pozdlav od Henly.“
To byla stopa.
„Henly?“ opakoval Herrera.
„Henly Čú.“
Takhle to znělo.
Pak si uvédomil, že je řeč o Henrym Cuovi.
Vyložili mu, že až ho sedmadvacátého zmlátí, mají mu vyřídit pozdravy od Henryho Cua, aby to vypadalo, že Hamiltonovy peníze ukradli dva Číňané z velkého Henryho gangu z čínské čtvrti.
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky