Ed McBain
překlad: Miroslav Košťál

UKOLÉBAVKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Danny Gimp se urazil.

„Jak to, že jste šli za Donnerem?“ otázal se.

Oba muži seděli na lavici u kluziště pojmenovaného po slavném horolezci Louisi Weissovi. Každý v městě věděl, že pro Weisse není žádná hora na světě dost vysoká. S pomocí svých věrných šerpů, s vrozeným smyslem pro humor a vždy s úsměvem zdolával Weiss stále vznešenější vrcholy a jen jednou mu omrzl nos. Snad právě v upomínku na tuto nehodu v Himálajích po něm pojmenovali kluziště a ne stadión pro kolečkové brusle. Někdy v sobotu jste mohli spatřit Weisse osobně, jak se klouže po ledě a vesele nabádá děcka, aby na jeho kluzišti neodhazovala obaly od čokoládových tyčinek. Tuto sobotu zde nebyl.

Bylo už čtrnáctého ledna.

Od obou vražd uplynuly přesně dva týdny.

Před osmi dny zašel Hal Willis poprvé za Tlusťochem Donnerem.

A Danny Gimp teď chtěl vědět, proč to udělal.

Carella se podivil:

„Jak víš, že jsme byli u Donnera?“

„Mým úkolem je naslouchat,“ odsekl Danny a urazil se ještě víc.

„Opravdu mě to štve, Steve. Vážně.“

„Ví se o něm, že je na holčičky,“ podotkl Carella.

„To není důvod, proč chodit zrovna za ním.“

„Jestliže se obětí vraždy stalo nemluvně a šestnáctiletá dívka, je to naopak velmi dobrý důvod.“

„Tohle je hrozně velký případ, Steve. Jsou toho plné noviny a kdykoli člověk pustí televizi, pořád se o tom mluví.“

„Já vím,“ přiznal Carella unaveně.

„A místo abys mi dal šanci na pořádnou ránu, dáš ji Donnerovi. To nechápu, Steve, opravdu ne.“

„Taky je možné,“ namítl chabě Carella, „že ta věc má něco společného s jedním vloupáním, na kterém dělá Willis. A tak zašel za Donnerem. Protože Willis už s ním dřív dělal.“

Danny se na něho zahleděl.

„No dobře,“ řekl Carella.

„Chci říct, víš, Steve...“

„Povídám, no dobře.“

Oba se odmlčeli. Na kluzišti se proháněla děcka nejrůznějšího věku a vytvářela barevnou duhu. Jedna dívenka se v domnění, že je Katarina Wittová, vymrštila do vzduchu, předvedla trojitý skok, během letu se zářivě usmívala a potom upadla na zadek. Bez rozpaků vstala, odbruslila a zkusila další skok, tentokrát dvojitý.

„Bolí to, když je taková zima, jako dneska?“ zeptal se Danny Gimp.

Carella okamžitě pochopil, o čem je řeč.

„Protože mě ta noha bolí,“ pokračoval Danny. „Od té doby, co mě střelili.“

Byla to lež. Danny nikdy nebyl postřelen. Kulhal, protože jako dítě prodělal obrnu. Ale předstírání, že utrpěl zranění při velké přestřelce mezi gangy, mu skýtalo jisté krytí, které jako informátor považoval za důležité.

Carella mu tu lež ochotně odpustil. Když jeho poprvé postřelili, přišel ho Danny navštívit do nemocnice. To nebylo u informátorů běžné. Carella měl dojem, že se mu Danny opravdu zamlouvá. Šedovlasý a díky mnoha vrstvám šatstva na pohled mohutnější, než ve skutečnosti byl, posedával na lavici a pozoroval bruslaře. On a Carella prostě připomínali dva staré přátele, sedící za větrného dne v parku a probírající své drobné potíže, jako je noha, která při poklesu teploty začne bolet.

„Slyšel jsem, že tě zase střelili,“ poznamenal Danny.

„Jo,“ přiznal Carella.

„Prý o Halloweenu.“

„To souhlasí.“

„Tak jsem si říkal, jestli to bolí, když je taková zima.“

„Trochu.“

„Neměl bys už nechat po sobě střílet,“ soudil Danny.

„Já vím.“

„To pak může policajt špatně dopadnout.“

„Já vím.“

„Tak buď opatrnější.“

„Budu.“

„A občas mi zavolej, když zas budeš mít něco většího. Ne, abych ti musel volat já a žebrat o schůzku v parku, kde mi za chvíli umrzne zadek.“

„To tys vymyslel, že se sejdeme v parku,“ namítl Carella.

„No jasně. Nic víc už nepotřebuju, než aby mě viděli někde v hospodě, jak si povídám s policajtem. A ještě s takovým, co se každý druhý víkend nechá postřelit. Začínáš připomínat tamtoho chlápka od vás - jak se jmenuje?“

„O'Brien.“

„O'Brien, to je on. Ten má taky takovou pověst, ne? Jak ráno vstane z postele, hned je postřelený.“

„Stává se mu to často,“ připustil Carella suše.

„Tak o co se snažíš? Překonat jeho rekord?“

Carella si najednou uvědomil, že si o něho Danny opravdu dělá starosti.

„Dám si pozor,“ řekl mírně.

„Prosím tě o to,“ řekl Danny. „A teď mi pověz, co sháníš.“

„Muže jménem Proctor.“

„Doktora?“

„Znáš ho?“

„Znám to jméno. To ale není vrah, Steve. To je obyčejný zloděj a občas taky dealer.“

„Podle nás to mohla být neúmyslná vražda ve spojení s jiným trestným činem.“

„No, možná,“ zapochyboval Danny.

„Protože víme, že tu noc, kdy došlo k vraždám, se v téže budově dopustil vloupání. Jestli spáchal jiný trestný čin a to děvče na hlídání ho překvapilo…“

„No jistě, potom by to bylo, jak říkáš.“

,,Protože použil nůž.“

„Jo. To jsem viděl v televizi.“

„Byla to příležitostná zbraň.“

„Jo.“

„To se může stát, když člověka někdo překvapí. Chňapne po noži na polici...“

„Ani ho nikdo překvapit nemusel.“

„No, nikdo přece předem nepočítá s tím, co najde na místě činu.“

„Asi ne.“ Danny pokrčil rameny. „Proctor, Proctor, kde jsem o něm v poslední době slyšel? Vyšel z basy někdy nedávno?“

„Před dvěma lety.“

„Porušil ochranný dohled? Nebo něco podobného?“

„Ano, kde jsi o tom slyšel?“

„Když nějaký trouba uteče z ochranného dohledu, je toho vždycky plná ulice. Je z něho neporazitelnej kapitán, chápeš? Nikdo se ho ani nedotkne. Ale o to nejde. Chci říct, že jsem zaslechl něco nového. Ale kde, sakra?“

Oba opět umlkli.

Danny usilovně hloubal.

Carella čekal.

Na ledě teď byly dvě krasobruslařky. Jako obláčky cukrové vaty plynuly houfem dětí zuřivě kroužících kolem nich. V jednom místě se rozjížděl hokejový zápas, což bylo naprosto proti předpisům. Dva klučinové s růžolícími tvářemi rozdělovali hráče na dva týmy a kolem nich pojíždělo asi pět dalších kluků.

„Mě vždycky vybrali až naposled,“ zavzpomínal Danny.

Nikdy mu nic neujde, pomyslel si Carella.

„Kvůli té noze.“

„Mě taky brali jako posledního,“ řekl Carella.

Nebyla to pravda. Vždycky býval dobrý sportovec.

„Která myslíš, že má hezčí nohy? Ta v modrém, nebo ta v červeném?“

Carella pohlédl na ledovou plochu.

„Ta v červeném,“ řekl.

„Vážně? Víš, jak říkám takovým nohám? Říkám jim čínské nohy.“

„Proč?“

„Nevím. Takové nohy mívají čínská děvčata. Dělals to někdy s čínskou holkou?“

„Nikdy.“

„Mívají takovéhle nohy. Já bych si vsadil na tu v modrém.“

„Oukej,“ řekl Carella.

„Každému, co jeho jest,“ usmál se Danny.

Carella se taky usmál.

Zase se odmlčeli. Danny pořád přemýšlel.

„Však já na to přijdu,“ řekl konečně.

Muž sedící u Klingova stolu byl očividně Jamaičan. Džemík, jak říkal Herrera. Jako by tohle město potřebovalo ještě víc etnických nálepek, než kolik jich už znalo.

Slova se mu valila z úst jako moře dorážející na břehy jeho rodného ostrova.

Vyprávěl Klingovi o tom, jak mu manželka pohrozila, že ho zabije.

Žádal Klinga, aby s ním zašel domů a pověděl jeho ženě jmenovala se Imogene -, aby už nikdy takové věci neříkala. A hlavně aby takové věci nedělala, pokud to opravdu měla v úmyslu. On byl přesvědčen, že se k tomu chystá, protože si nedávno za šestnáct dolarů a pár centů koupila pistoli dvaadvacítku.

Muž, který to Klingovi vyprávěl, se představil jako Dudley Archibald.

Kling ho odhadoval asi na třicet let. Měl velmi tmavou pleť, oduševnělé hnědé oči a ústa s tenkými rty. Vlasy upravené ve stylu afro.

Oblečen byl ve střízlivém hnědém obleku, který vypadal tak trochu tropicky. Venku panoval mráz. Když člověk někomu v Karibiku vysvětluje, že tady u nás je zima, dotyčný chápavě přikývne a představuje si, že postačí, když si do kufru přibalí jeden svetr. Jako když je na ostrovech trochu chladnější noc. Prostě tak. Jasně. Přijede sem a okamžitě umrzne. Hnědý, tropický oblek, když je venku pět stupňů pod nulou a okna služebny jsou ověnčena ledem.

Archibald Klingovi pověděl, že pracuje u pošty. Dnes má volno. Je sobota. Pňšel sem v den svého volna, protože má opravdu strach, že by jeho ženu Imogene právě v takový den mohlo napadnout tu pistolí použít.

„Uvítal bych, pane,“ vysvětloval, „kdybyste zašel se mnou domů a vysvětlil jí, že to není moc dobrý nápad, pane.“

„Víte,“ namítl Kling, „lidi občas říkají věci, které vlastně ne...“

„Ano, pane, ale ona si koupila pistoli, pane.“

„I tak.“

„Myslím, že byste nechtěl, aby moje vražda padla na vaši hlavu, pane.“

Kling se na něho podíval. Co se to, ksakru, děje?

Nejdřív Herrera a teď zase Archibald. Oba Klingovi tvrdí, že když se o ně nepostará, padnou jejich vraždy na jeho hlavu.

„Jak to, že jste pňšel za mnou?“

Ve skutečnosti chtěl říct: proč sis, do prdele, ze všech detektivů na okrsku vybral zrovna mě?

„Dělal jste jedno vloupání u nás ve čtvrti,“ odpověděl Archibald.

Kling si uvědomil, že ten člověk netvrdí, že by se on, Kling, dopustil vloupání. Mluvil prostě o tom, že nějaké vloupání vyšetřoval. Jedno ze sta, říkal si Kling. V tomhle okrsku byla vloupání stejně častá jako přecházení na červenou.

„Které?“

„Zapomněl jsem, jak se jmenovala,“ řekl Archibald.

„Taková tlustá paní.“

„Aha.“

„A tak jsem se na vás zeptal seržanta dole. Snad Gloria?“

„No,“ Kling pokrčil rameny.

„Myslím, že Gloria.“

„No, v každém případě, pane Archibalde, nemyslím, že by bylo vhodné, abych chodil k vám domů a pletl se do něčeho, co zatím snad ani není opravdová rodinná hádka. Navrhoval bych...“

„S pistolí to je rodinná hádka,“ opáčil Archibald. „Když mi hrozila, že mě s ní zabije.“

„Řekla to přesně takhle? Zabiju tě?“

„Řekla, že mě zastřelí tou pistolí. Je to dvaadvacítka.“

„Bylo to při nějaké hádce?“

„Ne, úplně v klidu, při snídani.“

„Kdy?“

„Každý den v tomto týdnu.“

„Každý den.“

„Ano.“

Kling si povzdechl.

„Má tu pistoli v krabici na chleba,“ pokračoval Archibald.

„Chápu.“

„V kuchyni.“

„Aha.“

„Nejspíš mě chce zastřelit při jídle.“

Kling si opět povzdechl.

„Nemůže s vámi jít...“

„Potom moje vražda...“

„... hned teď,“ dořekl Kling. „Musím pňpravit konfrontaci s podezřelým. V jednu sem přijdou nějaké ženské.“ Pohlédl na hodinky.

„Měl bych být hotový tak ve dvě, o půl třetí. Dostal bych se tam možná kolem třetí hodiny. Bude vaše žena v tu dobu doma?“

„Ano, pane. Děkuje, pane.“

„Kde bydlíte?“

„South Eustis, 337. Byt číslo 44.“

„Zajistěte, aby vaše žena byla doma, oukej? Zastavím se a promluvím s ní. Má na tu pistoli papíry?“

Archibald vypadal, jako by si najednou uvědomil, že si pňvodil víc mrzutostí, než měl původně v úmyslu.

„Ne, pane,“ odpověděl, „Ale já nechci...“

„To je přece důvod, proč jí tu zbraň můžu odebrat, ne?“ Kling se usmál.

Archibald mu úsměv neoplatil.

,,Uklidněte se, nikdo jí neublíží,“ chlácholil ho Kling.

„Děkuju, pane,“ řekl Archibald.

„Uvidíme se ve tři,“ zakončil Kling.

Vůbec ho nenapadlo, že jistý druh Jamaičanů v tomto městě má ve zvyku na policisty střílet.

V některých chvílích se Teddy Carellová bavila nad ironií té situace.

Byla hluchá. Narodila se hluchá. Nikdy neslyšela lidský ani zvířecí hlas, skřípot stroje, šustění padajícího listu. Nikdy v životě nevyslovila jediné slovo. Lidem jako Teddy se říkávalo „hluchoněmí“. Byla to nálepka. Jejím účelem bylo, snad laskavě, popsat skutečný stav věci. „Hluchoun“ by bylo kruté slovo. Teď ji nazývali „neslyšící“. To byl pokrok. Další nálepka.

Ale, koneckonců, co? Byla prostě Teddy Carellovou.

To, co ji občas pobavilo, byla skutečnost, že tato neslyšící osoba, tenhle hluchoun ve skutečnosti dokázala být skvělým posluchačem.

Eileen Burkeová to zřejmě pochopila.

Možná to věděla odjakživa, anebo snad k tomu poznání dospěla minulý pátek večer, když se při večeři uchýlila k Teddy jako k chápavé posluchačce.

„Vždycky jsem tě považovala za svoji nejlepší kamarádku,“ řekla a Teddy to překvapilo. Jejich vztah byl přinejlepším nezávazný. Nějaká ta společná večeře s jejich muži, občas kino, fotbalový zápas, soukromý večírek nebo velká policejní oslava. Ale že by byly nejlepší kamarádky?

To jsou silná slova. Teddy měla ve zvyku volit slova velmi opatrně.

Možná proto, že svými poletujícími prsty dokázala na jeden ráz znázornit jen velmi málo slov. Nejlepší kamarádka? Udivilo ji to.

„Nikomu jinému bych tohle neřekla,“ pokračovala Eileen.

„Teddy, byla jsem u papá. Chodím tam dvakrát...“

Zaváhala.

Na Teddině tváři se objevil zmatený výraz. Jedno z těch slov jí nic neříkalo.

Eileen se na chvíli zamyslela a pak zopakovala: „Papá.“ Zdůraznila to slovo výrazným pohybem rtů. A potom vysvětlila význam: „Psycholožka.“

Teddy přikývla.

„Chodím k ní dvakrát týdně.

Beze slova, jen lehkým pozvednutím obočí a tím, že maličko pootevřela oči, Teddy pověděla (a Eileen pochopila) spoustu věcí.

No a?

Jak to jde?

Pokračuj.

„Myslím, že to bude v pořádku,“ uvažovala Eileen. „Chci říct, že ještě nevím. Vadí mi, že je mladší než já...“

Teddy začala pohybovat rukama.

A zarazila se.

Ale stejně pokračovala ve znakové řeči, žádala Eileen, aby mluvila dál, podrobně, aby jí přesně pověděla...

„Šestadvacet, sedmadvacet,“ řekla Eileen.

Teddy udělala obličej.

„Jo,“ přisvědčila Eileen. „To je právě ono. Mně taky připadá jako dítě.“

Restaurace byla plná lidí, kteří vyrazili na sobotní nákupy a odpočívali zde po návštěvě obchodních domů na Hall Avenue. Eileen na sobě měla džíny, silný zelený svetr a hnědé kozačky. Přes opěradlo židle si přehodila tmavomodrý kabát. Služební pistole spočívala na podlaze pod stolem, v kabelce, kterou nosila přes rameno. Teddy přijela metrem z Riverheadu. I ona byla oblečena na běžnou procházku po městě. Džíny, žlutý svetr s rolákem a přes to hnědou vestu. Na nohou adidasky. Na opěradlo židle si pověsila černou větrovku. Malou kabelku si odložila na stůl. Dvě ženy u vedlejšího stolu si všimly, jak používá při řeči rukou a přehnaně zdůrazňuje mimiku obličeje. Jedna z nich zašeptala: „Je hluchoněmá.“

Teddy si jí nevšimla, protože se věnovala řeči a naslouchání.

Eileen jí vyprávěla, že se přestala scházet s Klingem.

„Protože si nemyslím, že chápe, o co se vlastně snažím.“

Teddy ji upřeně pozorovala.

„Nebo jak moc... jak... víš... nemyslím, že on... je to muž, Teddy, myslím, že žádný muž na světě nedokáže opravdu pochopit, co... jak... víš... jako že něco tak... co se stalo... jaké trauma to může ženě způsobit.“

Teddy na ni stále upřeně hleděla.

Ve tváři jí zářily tmavohnědé oči.

Naslouchala.

Čekala.

„Myslím to znásilnění,“ dodala Eileen.

Teddy přikývla.

„To, že jsem byla znásilněná.“

Eileen náhle vhrkly slzy do očí.

Teddy se natáhla přes stůl a vzala ji za ruce.

„Tak... takže... napadlo mě, že když se budu muset zabývat jeho zatracenými city a přitom se snažím vyznat sama v sobě... myslím, že je toho na zvládnutí moc, Teddy.“

Teddy přikývla. Stiskla Eileen ruce.

„Myslím tím, že si nemůžu dělat starosti... o to, jak on je citlivý, jeho přece neznásilnili. Já ale... do hajzlu, nevím, možná jsem udělala chybu.

Ale copak na mně nezáleží, Teddy? Copak není důležité, že já... do hajzlu,“ opakovala a sáhla dolů do kabelky pro balíček papírových kapesníků, uložených vedle pistole.

„Promiňte,“ řekl jakýsi muž, „jste v pořádku?“

Stál u jejich stolu. Vysoký. Hnědé či. Tmavé vlasy.

Drsný, pohledný. Tak sedmatřicet, osmatřicet let. Měl na sobě hnědý svrchník a hnědé rukavice. Zřejmě byl právě na odchodu. Očividně mu dělaly starost Eileeniny slzy.

„Jsem v pořádku,“ ujistila ho, odvrátila hlavu a osušila si oči.

Naklonil se nad stolem.

Opřel se o něj rukama v rukavicích.

„Jste si jistá?“ otázal se. „Jestli vám může nějak pomoct...“

„Ne děkuju, je to od vás moc milé,“ řekla Eileen, „ale jsem vážně dobrá. Děkuju.“

„Tak když jste v pořádku,“ usmál se, rychle se otočil od stolu a kráčel směrem...

„Hej!“ zaječela Eileen a prudce odstrčila svou židli, až se převrhla.

„Hej, vy!“

Vstala a rozběhla se, protáhla se kolem servírky s plným tácem sendvičů, rozrazila venkovní dveře a pádila za tím mužem, který venku ihned zabočil po chodníku doprava. Teddy neslyšela Eileen křičet: „Stůjte, policie!“ Ale viděla toho člověka procházet kolem výkladu restaurace a viděla Eileen, jak za ním rychle běží, oba běželi, a pak viděla, jak po něm Eileen skočila rybičkou, při tom mu něco vyrazila z ruky navlečené v rukavici, a teprve teď si Teddy uvědomila, že to něco je dámská kabelka.

Její kabelka.

Eileen s tím človékem se zřítili na zem ve změti rukou a nohou a váleli se po chodníku. Teď byla Eileen navrchu a zvedla pravou ruku.

Neměla v ní zbraň, její pistole pořád ještě ležela v kabelce na podlaze pod stolem. Pravou pěst měla zaťatou. Tvrdě jí udeřila muže do krku. Ztuhl, jako by zasáhla nějaký nerv. Na scéně se najednou objevil policista v uniformě a snažil se je od sebe odtrhnout. Eileen ječela, že dělá svou práci, což Teddy neslyšela, ale pochopila, že tomu policista porozuměl, protože se mu zničehonic v ruce objevila pistole, a už muži na chodníku nasazoval pouta a při tom něco přátelsky povídal Eileen, která jen netrpělivě přikyvovala.

Zvedla Teddinu kabelku, dosud ležící na chodníku vedle spoutaného muže. Policista tu kabelku chtěl. Eileen, vrtíc hlavou, mu ji odmítala vydat. Rozhovor zřejmě nabýval na ostrostí. Eileen zapojila do hovoru i ruce, v jedné držela kabelku a oběma mávala ve vzduchu. Nakonec se od policisty odvrátila, s kabelkou v ruce zamířila zpátky do restaurace a po cestě automaticky rozháněla dav, hromadící se před vchodem. Ten zvyk jí zůstal z časů, kdy sama byla uniformovanou policistkou. Vrátila se ke stolu.

„Jak se ti ten chlápek líbil?“ zeptala se a udiveně potřásla hlavou.

Teddy kývla.

Říkala si, jak je Eileen silná a statečná, jak...

Ale Eileen, která si všimla, že si ji všichni prohlížejí, nabyla ve tváň barvy, jež připomínala barvu jejích vlasů, a rozpačitě požádala: „Nemohly bychom, prosím tě, odejít?“

A Teddy najednou připadala jako holčička stojící před zrcadlem ve střevících a šatech své matky.

V Calms Pointu byla jamajská čtvrť, zvaná Camp Kingston. V Riverheadu se Jamajčany obývané části říkalo Malý Kingston. V dalších částech města existoval ještě Severní Kingston a dokonce i Kingstonská strž, i když nikdo netušil, jak vlastně takový název vznikl. Zde, v sedmaosmdesátém revíru, tvořilo jamajskou čtvrť několik bloků mezi Culver Avenue a River Harb. Čtvrti, jejíž oficiální název ještě stále zněl Beaudoin Bluff, se nyní běžně říkalo Kingstonské výšiny. Když policista v kterékoli z těchto částí města zakročil při pouliční rvačce a zeptal se jejích účastníků, odkud jsou, vždycky dostal hrdou odpověď: „Z Kingstonu.“

Ani jeden Jamajčan v tomto městě nepocházel z Montego Bay, Savannala-

Mar či z Port Amonia. Všichni pocházeli z Kingstonu. Z hlavního města, čloječe. Stejně jako každý Francouz na světě je Pařížan. Mais je suis Parisien, monsieur! A k tomu zvednuté obočí a pohoršený tón.

Přece z Kingstonu, odkud jsi myslel? Kling v této části obvodu nebyl od dob, kdy zde ještě žili Portoričané. Předtím tu byla italská čtvrť. A ještě předtím irská. A kdyby takhle člověk pokračoval dost dlouho, dostal by se k Holanďanům a Indiánům. Ale tyto ulice nevzbuzovaly žádné historické představy. Člověk viděl jen přistěhovalce, žijící v polorozpadlých slumech. Všechny budovy měly stejně šedou barvu, i když se pod letitými nánosy sazí skrývaly červené cihly. Sm'h zde byl odklizen jen částečně.

Jako ve většině ostatních ghett, i v této čtvrti odklízení sněhu, opravy vozovek a většina dalších služeb poskytovaných městskou radou probíhala poněkud pomalu. Zdejší ulice byly špinavé v každé roční době a v zimě obzvlášť. Snad za to mohl ten špinavý sníh. Anebo ta zatracená zima. V letních měsících byly slumy i přes všechnu chudobu plné života. V zimě naopak opuštěné ulice, opuštěné ohně planoucí na prázdných parcelách a vítr svištící úzkými, šedými kaňony, to všechno jen zdůrazňovalo ošklivost ghetta. Zde bydlí chudoba, oznamovalo ghetto. Tady jsou drogy. Tady sídlí zločin. Tady zbývá jen nejmenší jiskřička naděje.

Starosta nejspíš netušil, že tu sníh ještě není odklizen.

Možná proto, že na večeři do sedmaosmdesátého obvodu chodil jen málokdy.

Dům číslo 337 v Eunis Street stál v bloku budov v místě, kde se ulice prudce svažovala k řece. Dnes byl na řece led. Nebe nad výšinami v sousedním státě pokrývaly mraky, které zřejmě přinesou další sněžení.

Kling kráčel se skloněnou hlavou, aby se chránil proti prudkému větru vanoucímu přes rozervanou, šedou hladinu. Myslel na to, že už jako pochůzkář ze všeho nejvíc nesnášel domácí hádky a že teď, jako detektiv, se vydá řešit něčí manželské problémy. Hlídky občas hlásily vysílačkou kód 10-64, rodinná hádka, nedocházelo však k trestným činům a dispečer k hlášení téměř vždycky připojil poznámku „promluvte s paní,“ protože linku 911 obvykle volala manželka, aby oznámila, že ji manžel seřezal.

Dnes bylo třeba navštívit muže, Dudleyho Archibalda, který si stěžoval na svou ženu Imogene. Vešel do budovy.

Zápach moči.

Přemýšlel, jestli v celém 87. revíru existuje budova, kde by vstupní hala takhle nepáchla.

Rozbité schránky na dopisy. Někdo je vypáčil, aby z nich ukradl šeky sociální nebo zdravotní pojišťovny.

Na stropě svítila holá žárovka. Jako zázrakem ji nikdo nerozbil ani nevyšrouboval. Pachatelé trestných činů obvykle rádi čekávají ve tmě.

Ve vnitřních dverich chyběl knoflík. Někdo jej ukradl, protože byl mosazný. Když člověk odšroubuje dostatečné množství mosazných knoflíků, prodá je do sběru a dostane pět dolarů, takže má na další ampuli cracku.

Kling na dveře zatlačil dlaní, asi půldruhé stopy nad otvorem po knoflíku. Otevřely se, on vešel do vnitřní chodby a začal stoupat po schodech.

Ucítil kuchyňské vůně.

Cizí.

Exotické.

Dlaždice na podlahách v patrech. Nakřáplé, oprýskané, zašlé, ochozené. Ale přesto dlaždice. Z dob, kdy severní část města vzkvétala a získat zde byt znamenalo výhru.

Za každými dveřmi běžela televize. Odpolední seriály. Celá generace přistěhovalců získává všechny znalosti o Americe z každodenních seriálů.

Archibald říkal, že je to byt číslo 44. Stoupal dál.

Ve čtvrtém patře někdo dlaždice vytrhal a nahradil je plechovou podlahou. Kling uvažoval, proč asi. Před sebou viděl poslední schody, končící u kovových dveri natřených na červeno a vedoucích na střechu. Ve čtvrtém patře byly čtyři byty. Čtyřicet jedna, dva, tři, čtyři. Tady žádné světlo nesvítilo. Sotva rozeznal číslici 44 na dveřích na vzdáleném konci chodby. Za dveřmi se neozval ani hlásek. Stál v poloviční tmě a naslouchal. A potom, protože byl policajt, položil ucho na dřevo a naslouchal ještě pozorněji.

Nic. Pohlédl na hodinky. V šeru se musel podívat zblízka. Tři hodiny a deset minut. Slíbil Archibaldovi, že přijde ve tň. Zaklepal.

A zazněly výstřely.

Instinktivně sebou praštil na zem. Pistoli už měl v ruce.

Ve dveřích byly dvě díry po kulkách.

Čekal. Dýchal velmi ztěžka. To byl jediný zvuk v chodbě. Jeho těžký dech. Sípavý, přerušovaný. Ty dva otvory ve dveřích zely přesně ve výšce, kde měl před chvílí hlavu. Srdce mu bušilo. Čekal. Bleskově v mysli probíral všechny možnosti. Ušili to na něho. Pojďte promluvit s mojí ženou, čloječe, koupila si pistoli dvaadvacítku a vyhrožuje mi, že mě s ní zastřelí. Pojďte mi pomoct, čloječe. Pověděla mi o vás jistá Gloria. Dělal jste pro ni jednu loupež. Taková tlustá paní. Ušili na policajta boudu, protože mluvil s chlápkem, co ví o velké zásilce kokainu, která má do města dorazit za devět dní. Zabijou toho poldu tady v Kingstonu, kde je život laciný a kde tyhle díry ve dveřích nevypadají, jako by je jen tak někdo vyvrtal...

Bum, bum, bum, další tři výstřely v rychlém sledu, a ze dveří létaly třísky jako střepiny šrapnelu.

Pak se ozval Archibaldův hlas.

„Zbláznila ses, ženská?“

Kling vyskočil na nohy.

Kopl do dveří těsně vedle zámku a jakmile se rozlétly, vpadl do místnosti a zamával pistolí ze strany na stranu. Ten pohyb sledoval i pohledem, až mu oči padly na kostnatou ženu s pletí barvy celozrnného chleba, stojící u dřezu proti dveřím. Měla na sobě jen růžové kombiné. V pravé ruce držela nebezpečně vyhlížející zbraň, nejmíň osmatřicítku. Ruka jí klesala pod její váhou. A támhle, po Klingově levici, stojí Dudley Archibald. Už vystřelila pětkrát a Archibald se pohupoval na nohách jako boxer, uvažující, na kterou stranu uhne, až přijde další úder.

Kling by byl rád věděl, kolik ran v tom revolveru ještě zbylo, ale nevěděl to.

Existují osmatřicítky na pět ran. A taky devítiranné.

„Hej, Imogene,“ zavolal tiše.

Žena se otočila čelem k němu. Měla šedozelené oči. Přivřené, jako štěrbiny. Velká zbraň se jí třásla v pěstičce. Ten velký revolver se třásl, ale přesto mířil na jeho hruď.

„Proč to nepoložíš?“ řekl.

„Chci toho hajzla zabít,“ odpověděla.

„Ne, něco takového jistě nechceš udělat,“ namítl Kling. „No tak. Dej mi tu zbraň, ano?“

Ježíšikriste, jen mě nezastřel, pomyslel si.

„Říkal jsem vám to,“ ozval se Archibald.

„Vy se do toho nepleťte,“ zarazil ho Kling. Nepodíval se na něho.

Upíral pohled na Imogene. Díval se jí do očí.

„Polož tu zbraň, ano?“ opakoval.

„Ne.“

„Proč ne? Přece se nechceš dostat do maléru?“

„Já už jsem v maléru,“ odsekla.

„Ále, jakýpak malér?“ opáčil Kling. „Malá domácí potyčka? No tak, nedělej to ještě horší. Prostě mi dej ten revolver, a nikdo ti neublíží, ano?“

Řekl jí pravdu.

Ale také lhal.

Neměl v úmyslu jí ublížit. Fyzicky. On osobně ne.

Ale ani on, ani policejní aparát na tuhle dárrtu s pistoli nezapomenou.

A systém trestního práva jí ublíží. Tak jistě, jako že tu teď stojí a přemlouvá ji, aby už dál nestřílela.

„Tak co říkáš, Imogene?“

„Kdo vám řek, jak se jmenuju?“

„On. Polož tu zbraň na stůl, ano? No tak, ještě si s tím ublížíš.“

„Já chci ublížit jemu,“ prohlásila.

Přestala mířit na Klinga a vzala si na mušku opět manžela.

„Hej, to ne!“ okřikl ji Kling.

Revolver se zase přesunul zpátky.

Jeden z nás to schytá, pomyslel si.

„Hrozně jsi mě vyděsila,“ řekl jí.

Pohlédla na něho.

„Doopravdy. Chceš mě zastřelit?“

„Jeho chci zastřelit!“ zvolala a zase pohnula zbraní ke svému muži.

„A co potom? Já jsem policista, Imogene. Když toho člověka zastřelíš, nenechám tě jen tak odejít. Tak budeš muset zastřelit i mě, nemám pravdu?

To chceš udělat? Zastřelit mě?“

„Ne, ale...“

„No tak toho necháme, ne? Dej mi ten revolver a...“

„Ne!“

Vykřikla. Její výkřik zazněl v bytě jako další výstřel z pistole.

Archibald zamrkal. Kling také. Najednou měl pocit, že se mu zastavily hodinky. Revolver opět mířil na něho. Byl zbrocený potem. Při nějakých devatenácti stupních se celý zpotil.

Nechtěl tu ženskou zastřelit.

Ale jestli znovu namíří na svého muže, bude se muset pohnout.

„Imogene,“ oslovil ji velice jemně.

Zbraň mu mířila na hruď. Šedozelené oči ho pozorovaly.

„Prosím tě, nenuť mě, abych ti ublížil,“ řekl.

Dívala se.

„Prosím, polož tu zbraň na stůl.“

Pořád, pořád se dívala.

„Prosím, Imogene.“

Čekal a zdálo se mu, že to trvá věčnost.

Nejdřív přikývla.

Čekal.

Opět přikývla.

Potom došla ke stolu, podívala se na desku, pohlédla na zbraň ve své ruce, jako by ji teprve teď objevila, potom znovu přikývla, pohlédla na Klinga a odložila revolver na stůl. Pomalu kráčel ke stolu, vzal revolver, zastrčil jej do kapsy kabátu a řekl: „Děkuju.“

Když jí nasazoval pouta, Archibald, kterému už nic nehrozilo, začal hulákat: „Ty čubko!“

Kling zatelefonoval z přízemí od domovníka. Na chodbě se scházeli lidé. Všichni věděli, že se ve čtvrtém patře střílelo. Někteří se zdáli být zklamáni, že nikdo není mrtvý. Ve čtvrti, kde násilí patřilo k událostem všedního dne, znamenalo střílení bez mrtvoly totéž, co míchaná vajíčka bez cibule. Vlastně by bylo pěkné, kdyby zabili toho policajta. Málokdo v téhle čtvrti měl policii rád. Někteří lidé na chodbě na Klinga pokřikovali nadávky, když Imogene odváděl pryč.

V tu chvíli si nepřipadal moc dobře. Myslel na to, že systém Imogene zmuchlá jako špinavý ubrus. Váží šestadevadesát liber - jestli ne míň - a systém ji zničí. Před dvaceti minutami myslel jen na to, jak si zachránit kůži. Slyšel výstřely a napadlo ho, že jsou určeny jemu. Léčka nastražená na velkého detektiva. Taková opravdická domácí hádka, která přerostla v problém s ozbrojenou ženskou, a jediné, na co on pomyslí, je, že ho chce někdo úkladně zavraždit. Možná, že si ty nadávky zasloužil.

Vyšli z domu do lezavé zimy. Imogene měla na rukou pouta.

Archibald kráčel vedle ní a tvářil se kajícně, teď, když už bylo po všem. Po jejím druhém boku šel Kling. Držel ji za rameno a vedl ji k policejnímu autu u kraje chodníku.

Nevšiml si vysokého, hubeného černocha ve dveřích domu na protější straně ulice.

Byl to Lewis Randolph Hamilton.