Ed McBain

POSLEDNÍ TANEC
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Protože měli to ráno na tapetě hned dvě vraždy - neobvyklá věc i v 87. revíru - řekl poručík Byrnes detektivům shromážděným v jeho kanceláři, že vynechá obvyklé řečičky a přistoupí rovnou k vraždám, má někdo nějaké námitky? Andy Parker sice soudil, že vražda lacinýho práskače by neměla mít přednost před razií na obchodníky s drogama, kterou se snažil prosadit už dva týdny, ale věděl, že nemá smysl dráždit poručíka, když nasadí - jak tomu Parker v duchu říkal - "ten svůj irskej ksicht".

Hal Willis taky nebyl nadšený, že zůstal stranou. Vyfasoval včera loupež, při níž pachatel nechal na polštáři oběti cukrovinky s čokoládovou polevou. Přesně tak to dělával Cukrář, ale ten se v srpnu nedostavil k soudu a byl teď pámbuví kde. Tenhle chlapík se po něm zřejmě sprostě opičí a z té podobnosti mohli mít dneska ráno docela srandu, kdyby poručík nespustil závoru. Oba detektivové se opírali nakvašeně o stěnu s rukama založenýma na prsou jako nezletilí kluci pozvaní na zábavu, kde se jim pak nedovolí tancovat, a dávali neomylně najevo, co si myslí. Ignorovali dokonce kávu a preclíky na poručíkově stole; bylo to pohoštění nebo spíš úplatek, aby se chodilo včas, placený každé úterý z tajného fondu služebny.

Bylo osm hodin ráno. Byrnesovými okny proudilo dovnitř ostré, jasné sluneční světlo. Celkem bylo v kanceláři včetně poručíka osm detektivů. Artie Brown a Bert Kling, kteří přijali hlášení o střelbě v pizzerii, se snažili dopátrat něčeho o těch dvou útočnících. Carella a Meyer chtěli pokračovat s případem Andrewa Halea. Ti dva, kteří trucovali u stěny, se neuráčili nabídnout svůj názor na cokoli. Zůstali mimo a žralo je to, ale

Byrnes žil zřejmě v blahé nevědomosti, proč se mračí. Cotton Hawes byl neutrální. Momentálně neměl nic na práci, protože celý minulý týden strávil u soudu. Teď seděl v koženém křesle naproti poručíkovu stolu s podivně nezúčastněným pocitem policisty z jiného města, který přišel na návštěvu, a poslouchal, jak poručík probírá ty dvě vraždy a nakonec se ptá: "Myslíte, že spolu souvisejí?"

"Možný to je," řekl Carella. "Meyere?" zeptal se poručík.

"V případě, že se pokusili Dannyho umlčet, tak jo."

"Jste si jistý, že nešli po Stevovi?"

"Ne, šli po Dannym," řekl Kling. "Po mně nevystřelil ani jeden."

"Deset nebo dvanáct lidí vidělo, jak jdou po Dannym," řekl Brown. "Jsou pod vlivem filmů, na který chodí."

"Popisujou to jako vyřizování účtů mezi gangstery."

"Za božího dne?" zeptal se Hawes a skepticky zavrtěl hlavou. Seděl v slunci, které dopadalo na jeho rezavou hlavu, až planula jako v ohni. Jediný bílý pramen nad jeho levým spánkem vypadal jako skvrna tajícího sněhu.

"Nechceš po těch darebácích trochu moc?"

"Jeden bílej a jeden černej, říkáte?"

"A červená všude kolem."

"Co když šlo o nějakej starej spor," napadlo Hawese. "Konečně ho dopadli!"

"Byla by to náhoda, že se jim to povedlo zrovna ten den, co se měl setkat se Stevem," řekl Byrnes. "Na to jsem policajt už dost dlouho."

"Je možný, že po něm pásli už dřív, než řekl Stevovi to něco, co mu chtěl říct," řekl Brown. Seděl obkročmo na židli u knihovny, obrovitý mužský barvy kožichu majestátního grizzlyho. Na sobě měl rozhalenou košili a zelený svetr, lokty se opíral o zadní opěradlo židle.

"Řekl ti vůbec něco?" zeptal se Kling. "Než ho dostali?"

"Vlastně ne. Chtěl nejdřív prachy."

"Že by? Nepovídej!"

"Kolik chtěl?" zeptal se Hawes. "Pět hadrů."

Hawes hvízdl.

"Co slíbil?" zeptal se Willis, který konečně podlehl zvědavosti. Byl ze služebny nejmenší, houževnatý a neustále ve střehu, v tmavých očích se mu odráželo studené noční světlo. Parker se k němu otočil a ostře se na něho podíval, jako kdyby se nejlepší přítel, kterého má na světě, najednou přestěhoval do Annistonu v Alabamě a válel se tam v prasečích výkalech.

"Povídal, že zná jméno a adresu člověka, kterej zabil Halea," řekl Carella.

"Kde ho sebral?" zeptal se Willis, už úplně zaujatý. Parker od něho o krůček odstoupil.

"Jeho kamarád hrál s vrahem poker."

"Počkej, řekni to ještě jednou," vmísil se Hawes. "Danny hrál poker s tím vrahem?"

"Ne, ne," řekl Meyer. "Poker hrál Dannyho přítel."

"S tím chlapem, co oběsil Halea na dveřích do koupelny?"

"Jo, oběsil ho."

"Tak s tim?"

"Právě že s tím."

"Co to má bejt? Akční film?" zeptal se Willis.

"Kéž by," řekl Carella.

"Já bych mu byl zaplatil na fleku," řekl najednou Parker a překvapeně si uvědomil, že porušil své zatvrzelé mlčení. Všichni se k němu otočili, překvapeni naléhavostí, s kterou promluvil, překvapeni i tím, že se dnes ráno obtěžoval a oholil se. "Takováhle informace! Byl bych ho požádal, ať počká, a šel bych vyloupit banku."

"Měl jsem to udělat," řekl Carella.

"Kdo je ten jeho kámoš?" zeptal se Kling. Měl dnes na sobě hnědé kožené sako, které vypadalo, jako by pocházelo z Oklahomy nebo Wyomingu, ale koupil ho od pouličního trhovce na letním jarmarku. Se svými světlými vlasy, hnědýma očima a pletí a řasami, pro které by leckterá žena dokázala vraždit, vypadal jako venkovský chasník, a právě to se znamenitě osvědčovalo ve scénáři "hodný policajt a zlý policajt". Zvlášť dobře se to uplatňovalo ve dvojici s Brownem, který zastrašoval trvale urputným vzhledem. "Naznačil ti Danny,něco?"

"Mluvil o nějakým Harpovi."

"Akční film," řekl Willis. "Harpo? A jak dál?"

"Neřekl."

"Co když je teplej," napadlo Meyera. "Běloch, nebo černoch?"

"Neřekl."

"Kde se hrál ten poker?"

"Na Lewistonový."

"Osmaosmdesátka."

"JO."

"Asi černoch," řekl Parker. "Když je to osmaosmdesátka." Brown se na něj podíval.

"Copak?" zeptal se Parker. "Řek jsem něco, co ti vadí?"

"Nevím, cos řekl."

"Řek jsem, že partie karet v osmaosmdesátce automaticky předpokládá černý hráče," ohradil se Parker a pokrčil rameny. "A di do hajzlu, když seš tak citlivej!"

"Co jsem udělal? Akorát jsem se na tebe kouknul," opáčil Brown. "Kouknut ses na mě křivě."

"Nechte toho, ano?" řekl Byrnes.

"Jen nebuď tak zatraceně přecitlivělej," řekl Parker. "Jako kdyby tě každej živej tvor chtěl rovnou odstřelit."

"Hej, vy tam," křikl Byrnes, "slyšeli jste, nebo ne?"

"Ještě jednou, Andy...," řekl Brown.

"Hej!" zařval Byrnes.

"Já jen povídám," nedal se Parker, "že jestli ty karty hráli černoši, tak Dannyho kámoš Harpo a ten chlap, co oběsil Halea, jsou taky černý, nic jinýho jsem neřek."

"Beru na vědomí," řekl Brown. "Páni!" řekl Parker a obrátil oči k nebi. "Hotovo?" zeptal se Byrnes.

"Jestli jsme hotový," řekl Willis, "já bych si s váma rád promluvil o razii na..."

"Já myslel, jestli se ty dva přestali hádat."

"Jak to, hádat?" podivil se Parker. "Nechme to plavat, Pete," řekl Brown.

Byrnes se na oba zamračil. V kanceláři bylo chvíli ticho. Hawes si odkašlal.

"Víte, ono je možný, že jeden z těch, co stříleli v pizzerii, oddělal taky Halea."

"Jak tě to napadlo?"

"Zjistil, že Harpo o něm mluvil s Dannym, a usmyslel si, že Dannyho odstraní dřív, než bude mít čas ceknout. Možný to je, nemyslíte?"

"Nejdřív věší a pak střílí?" zeptal se Parker. "Možný to je."

"Taky je tam životní pojistka na pětadvacet táců, že jo?" zeptal se Willis.

"Jediný dědici jsou dcera a zeť," řekl Carella.

"Vědí to?"

"Jakpak by ne."

"Mají skálopevný alibi," řekl Meyer.

"Takže podle tebe je to vražda na objednávku."

"Danny říkal, že jo. Vrah prej dostal pět táců za to, že toho starýho pána oddělá."

"Přesně takhle to řekl?" zeptal se Byrnes.

"Ne, řek, že ten děda měl něco, co si někdo jinej moc přál, a on to nechtěl dát. Něco, co má ohromnou cenu."

"Jak to řek o tom, že ho dal někdo zabít?"

"Řek, že někdo byl ochoten zaplatit pět táců tomu, kdo toho dědu zabije a ještě k tomu tak, aby to vypadalo jako náhoda."

"Ale proč?" zeptal se Willis. "Jak to, proč?"

"Povídáš, že ten starej pán měl něco, co chtěl někdo jinej..."

"Ano."

"Tak jak to ten člověk dostane, když ten starej pán bude po smrti?" Detektivové mlčeli a přemýšleli.

"Zřejmě to bude ta pojistka," řekl Hawes konečně. "Jediný, co může dostat ten, co ho dá zabít."

"A jsme zpátky u dcery a zetě."

"Pokud neexistuje ještě něco jinýho," řekl Carella.

"Jako například?"

"Byly na oběti nějaký jiný stopy násilí?" zeptal se Hawes.

"Nebyly."

"Ten vrah se mohl pokoušet to z něho dostat, ať už to bylo, co bylo, a když se mu to nedařilo..."

"Ne, nic takovýho," řekl Meyer. "Vrah ho omámil a oběsil. Tečka."

"Vykouřil si s ním trochu kaše, hodil mu do sklenice ropáč..."

"Ropáč nabíd ten hráč pokeru Harpovi..."

"Znali se ty dva?" zeptal se Parker. "Setkali se u karet."

"Ne ty dva. Mluvím o tom dědkovi a o tom, co ho oddělal."

Kancelář opět ztichla. Všichni civěli na Parkera. Skvělý nápad. Občas se to stávalo.

"Chci říct, byli kamarádi nebo něco? Protože, jak se jinak dostal do kvartýru? A jak to, že by najednou seděli spolu a kouřili haš? Museli se znát, nemám pravdu?"

"Nevím, jak by se mohli znát," řekl Carella. "Podle Dannyho byl ten člověk nájemnej vrah z Houstonu. Vrací se tam zítra."

"Řek ti všechno, až na to, cos chtěl vědět, viď?"

"Byl ten starej pán někdy v Houstonu?"

"To nevím."

"Co o něm víš?"

"Nic moc. Zatím."

"Tak to zjisti. A brzo."

"Nechal závěť?" ptal se Hawes. "Všechno, co měl, nechal dětem."

"To jest?"

"Bopkes," řekl Meyer.

"Co to je?" zeptal se Parker.

"Houby s octem."

"Co by tak mohlo být to, co ten někdo chtěl mít tak moc, že kvůli tomu vraždil?"

"Co bys myslel?"

"Já vám to povídám," řekl Willis. "Akční film, jako když ho vyšije."

"S filmem mi vlezte na záda," řekl Byrnes. "Pořiďte souhrn výpovědí těch svědků z pizzerie. Přinejmenším najděme ty dva lotry, co tam přišli za božího dne, to snad můžeme? A zjistěte, kde se hrály ty karty. Musí přece být.."

"Na Lewistonový," řekl Carella. "Tam v..."

"Ale kde na Lewistonový? Náš člověk zejtra odjíždí." Kancelář ztichla.

"Chci, abyste to prošetřovali jako jeden případ. Spojovacím článkem je Danny," řekl Byrnes. "Jeden z těch, co hráli poker, znal Dannyho, ale Halea mohl zabít jinej. Zjistěme jména těch zatracenejch karbaníků. A kdo byl ve skutečnosti ten děda. Nežil přece ve vzduchoprázdnu. Jako nikdo. Jestli vlastnil něco, po čem prahnul někdo jinej, tak krucinál zjistěte, co to bylo. Vy čtyři, který jste přijali hlášku, budete pracovat společně. Nějak si to mezi sebou rozdělte. Ale přineste nějakej výsledek." Carella přikývl.

"Meyer?"

"Samo."

"Artie? Bert?"

"Slyšíme."

"Tak to proveďte," řekl Byrnes.

"A co ta moje razie?" zeptal se Parker.

"Zůstaneš tady," řekl Byrnes, jako by mluvil s pitbulem.

Součástí tréninku v policejní akademii bylo několik testů, jež měly dokumentovat nespolehlivost očitých svědků. Všechny byly variací na jediné téma. Při přednášce vešel někdo do třídy, chvíli rušil vyučování a zase odešel. Přítomní policisti pak měli člověka, který se objevil a zmizel, popsat. Jednou vetřelec jen přišel, přistoupil k oknu, otevřel ho a hned zase zmizel. Jindy vešla ženská s hadrem a kýblem, rychle otřela kousíček podlahy a stejně rychle odešla. Poněkud drastičtější případ byl, když přišel muž, vystřelil z pistole a utekl. Ani v jednom případě nepopsal nikdo příchozí přesně.

Brown, Kling a policejní kreslíř vyslechli to úterní ráno čtrnáct lidí. Steve Carella byl jediný profesionální pozorovatel, ale i on jen stěží popsal ty dva pistolníky, kteří předešlý den deset minut po deváté vrazili do pizzerie. Ze všech svědků, kteří tam v tu dobu byli, jen dva černoši a jedenáct bělochů si o těch mužích pamatovalo vůbec něco. Bílí svědkové nedovedli říct, jak černý střelec vypadal. Kdyby se jich zeptali, jaký je rozdíl mezi černými herci Morganem Freemanem, Denzelem Washingtonem, Eddiem Murphym a boxerem Mikem Tysonem, odpověděli by bez váhání. Snad. Ale když je policejní kreslíř požádal, aby vybrali z různých očí, nosů, úst, tváří, brad a čel, najednou jim připadali všichni černoši stejní. Tytéž potíže mohli ovšem mít i s popisem podezřelého Asiata.

Takže nakonec - jako v Americe tolik jiných rozhodnutí - všechno záleželo na rase. Černí se lépe osvědčili při popisu hledaného černocha a bílí zase bělocha. Detektivy portrét, který jim kreslíř nakonec odevzdal, vůbec neuspokojil. Výsledná kresba byla... řekněme, přinejlepším výsledkem náhodných dojmů.

Když v úterý před polednem přišli Carella s Meyerem do jídelny, seděl v boxu na konci místnosti Ollie Weeks, sám a úplně pohroužený do jídla. Přivítal je stručným kývnutím, zabodl vidličku do salámu s vejcem a hned ho donesl k ústům. Stružka žloutku mu stékala na kravatu a smísila se tam s okoralými zbytky zhltnutých snídaní, obědů a večeří. Ollie se vždycky krmil, jako by očekával hladomor. Zdvihl šálek, lokl si pořádně kávy, spokojeně se usmál a konečně se podíval přes stůl na své dva kolegy. Ruku jim nenabídl, policisti si potřásají rukou jen zřídka, nedělají to ani při společenských setkáních.

"Copak vás sem vede?" zeptal se. "Včerejší vražda," řekl Carella.

Která vražda?" zeptal se Ollie. V západním Zimbabwe, jak často nazýval svůj milovaný 88. revír, se vraždilo denně, ba co víc, každou minutu. "Vražda udavače Dannyho Gimpa."

"Toho znám," řekl Ollie.

"Dva pistolníci vrazili do Guidovy pizzerie, když jsme tam spolu mluvili," dodal Carella.

"Třeba šli po tobě," řekl Ollie.

"Ne, já jsem všeobecně oblíbenej. Šli po Dannym a dostali ho."

"Kde je ta pizzerie?"

"Na Culverový, nedaleko Šestý."

"To je tvůj píseček, kolegáčku."

"Lewistonova ne."

"Dobrá. To beru."

"Dannyho kámoš hrál před tejdnem v sobotu poker," řekl Meyer. "Na Lewistonový."

"Seznámil se tam s nájemným vrahem z Houstonu. Napili se spolu, dali si trochu marjánky, trochu sexu a pár ropáčů."

"Ajajaj," řekl Ollie a zamával na servírku. "A co to má společnýho se mnou?"

"Lewistonova je tady u vás v osmaosmdesátce."

"Tak? A já mám vědět vo každej partii karet, která se hraje v našem revíru?" řekl Ollie. "Dejte mi ještě jednu placku s cibulí a sejrem," objednal si u servírky. "Chcete vy něco?"

"Jen kafe," řekl Meyer. "Taky," přidal se Carella.

"Máte to?" zeptal se Ollie servírky. Přikývla a odešla k pultu. "Vy myslíte, že ty karty vás dovedou k těm dvěma čarostřelcům?"

"Ne, myslíme si, že nás dovedou k tomu vrahovi z Houstonu."

"Svět je dneska plnej vrahounů, že jo?" zafilozofoval si Ollie. "Myslíte, že ten zabiják z Houstonu a ty dva pistolníci z pizzerie spolu nějak souvisej?"

"Ne."

"Tak co...?"

"Nepracujete vy na třiaosmdesátce?" zeptala se servírka a postavila na stůl talíř s Ollieho plackou a dva šálky.

"Jo, pracoval jsem tam," řekl Ollie. "Než mě přeložili."

"Chcete ještě kávu?"

"Ó ano, děvenko," řekl Ollie a předvedl svou světoznámou imitaci W.C. Fieldse. "Jestli vás to moc neobtěžuje, tak jo."

"Líbí se vám tady líp než na třiaosmdesátce?" zeptala se servírka a nalévala kávu.

"Líbí se mi tam, kde jste vy, má roztomilá švitorko."

"Hezký řečičky," řekla, obdařila je úsměvem a odešla potřásajíc nemalými vnadami.

"Lidi se mě na to pořád ptaj," řekl Ollie. "Vy nepracujete na třiaosmdesátce? Jako bych byl debil a nevěděl, kde dělám. Svět je plnej lidí, který nemaj nic na práci, jen hledaj u vostatních chyby. Nemenujete se taky Lloyd? Hernajs, né, menuju se Wendell. Oliver Wendell Weeks. Do prdele, že bych neznal svý vlastní meno? Jesli jsem vám někdy řek, že se menuju Lloyd nebo Frank nebo Ralph, tak jsem lhal a byla to jen součást mýho převleku."

Když se Ollie rozčílil, jako by z něho vystupoval jakýsi pach - a teď rozčílený byl. Bez ohledu na své tělesné výpary popadl placku a zakousl se do ní; smetanový sýr se mu vyřinul mezi zuby a roztekl se po pravé klopě saka.

"Menuje se ten chlap ňák?" zeptal se. "Ten teplej, jak hrál karty s tim vašim vrahounem?"

"Harpo," řekl Carella.

"Ten pracuje v prvním baptistickým," řekl Ollie. Oba detektivové se na něj podívali.

"To je jedinej Harpo, kterýho tady znám," řekl Ollie. "Jen mě překvapuje, že by hrál karty. Jesli je to von."

"Harpo jak?" zeptal se Meyer.

"Dovopravdy se menuje Walter Hopwell, neptejte se mě, jak přišel k tomu Harpovi. Nevěděl jsem, že je teplej, až tedka, jak ste se vo tom zmínili, sou to věci, co? Nemáte hlad?" zeptal se a znova zamával na servírku. "Přineste tady kolegáčkům ještě trochu kafe," řekl, "sou to slavný detektývové ze sousedního revíru. A já si dám tady jeden ten kroasán." Znělo to, jako by francouzštinu ovládal plynně, ale to se jen ozval jeho žaludek. "Něco mě mejlí," řekl. "Jak to, že bílej bonzák kamarádí s buzerantem, kterej je negr?"

Ollie rád tu a tam používal slovo negr, protože byl přesvědčený, že to svědčí o jeho tolerantnosti, i když si uvědomoval, že tím popudí barevné spoluobčany, kteří dávali přednost názvu černoch nebo Afroameričan. Trvalo mu dost dlouho, než se naučil používat slovo negr místo "černá huba", a tak když to chtěj porád měnit, ať mu vlezou někam.

"Nebyl by teď v kostele?" zeptal se Carella.

"Měl by bejt. Maj tam nahoře něco jako ouřadovnu."

"Tak jdem," řekl Meyer.

"Chcete vyvolat rasový vzbouření?" zeptal se Ollie a ušklíbl se, jako by ho ta možnost těšila. "První bap - teda baptistickej kostel - je známej jako háklivý místo. Já, bejt váma, si toho Hopwella najdu v telefonním seznamu a zavolám ho, až se vrátí domů."

"Náš člověk odjíždí zítra," řekl Carella.

"V tom pádě dovolte, milánkové, ať si dojim snídani," řekl Ollie. "A pak všichni hurá do kostela."

Brownova matka jí říkala "holičova stará" a mínila tím drbnu ze sousedství. Vycházela přitom z teorie, že člověk jde k holiči, aby se dal ostříhat nebo oholit, čučí na židli třebas i hodinu, a tak řekne holičovi všechno, co ví. Holič se večer vrátí domů a vyklopí manželce všechno, co za celý den vyslechl od zákazníků. A tak jeho stará ví o tom, co se děje kolem, víc než všichni pochůzkáři dohromady. Brown a Kling si přáli najít takovou "holičovu starou" v domě Andrewa Halea.

Dům měl šest poschodí a na každém tři nájemníky. Když tam to ráno chvíli po desáté přišli, byla většina z nich v práci. Zaklepali na šestery dveře a pak ještě na další dvoje, než našli ženu, kterou hledali. Bydlela na stejném patře jako Andrew Hale, v bytě číslo 20 na nejzazším konci chodby. Když jim řekla, ať jdou prosím dál, zaváhali už na prahu, protože kuchtila něco, z čeho se linul neuvěřitelně odporný puch.

Puch vycházel z velkého aluminiového hrnce, který stál na plotně. Když zdvihla poklici, aby zamíchala to, co bylo uvnitř, naplnila vzduch ošklivá mračna a Kling viděl, jak v hrnci bublá mazlavá černá tekutina. Při tom jako by v ní zahlédl oko mloka. Chtělo se mu vyběhnout na chodbu a vyzvracet se. Ale ona je zvala dál do obýváku, kde bylo naštěstí otevřené okno a smrad nebyl tak příšerný. Posadili se na pohovku s krajkovými dečkami na všech opěradlech. Paní měla falešné zuby, ale přesto se pořád usmívala. S úsměvem jim řekla, že se jmenuje Katherine IČippová a že v posledních sedmi letech byla sousedkou pana Halea. Odhadli její věk na plus minus šedesát, ale - jako gentlemani - se jí samozřejmě nezeptali. Řekla jim, že její manžel pracoval na seřadišti nákladních vlaků v Riverheadu až do dne, kdy utrpěl úraz, na jehož následky zemřel. Podrobnosti nehody nevysvětlila a oni se na ně neptali. Kling uvažoval, jestli si pan Kipp někdy pochutnával na té černé šlichtě bublající na sporáku.

Zeptali se jí nejdřív na noc 28. října, protože právě tehdy byl někdo v bytě pana Halea, opíjel se tam, kouřil marihuanu atakdále a jen tak mimochodem oběsil Halea na háku na dveřích do koupelny. Neviděla paní Kippová něco? Nebo, neslyšela?

"Neslyšela," řekla.

"A co takhle někdy před tím večerem?" zeptal se Brown. "Neviděla jste, že by někdo šel do bytu nebo z něj odcházel?"

"Jak to myslíte?" zeptala se paní Kippová.

"Někoho, kdo by pana Halea navštívil. Přítel, známý... někdo z příbuzenstva?"

"To jo, jeho dcera se tu občas zastavovala. Cynthia. Chodila za ním, a to dost často."

"Ten večer osmadvacátého jste ji neviděla?" zeptal se Kling. "Ne, to ne."

"A někoho jiného?"

"Jako tu noc?"

"Tu noc nebo i někdy jindy. Někoho, s kým by si byl pan Hale poseděl, popovídal, něco si vypil, takhle."

"On moc návštěv neměl," řekla paní Kippová.

"Takže jste nikdy neviděla, že by někdo šel k němu nebo od něho?" zeptal se Brown.

"I jo, to jo. Ale ne, jak by se řeklo, pravidelně."

"Já vám dost dobře nerozumím, paní Kippová."

"Říkal jste přítel nebo známej..."

"Ano, správně, ale..."

"Já jsem to chápala tak, že myslíte někoho, kdo by chodil navštěvovat pana Halea pravidelně. Přítele. Chápete. Známýho."

"Mysleli jsme kohokoli," řekl Kling. "Kohokoli, kdo by přišel navštívit pana Halea. Nezáleží na tom kolikrát."

"Tak to jo," řekla paní Kippová. "Jeden mužskej ho navštívil."

"Kolikrát?" zeptal se Brown.

"Třikrát."

"Kdy?"

"V září."

Když Carella zajel se sedanem před první baptistický kostel, dalo se zase do deště. Čekal pět nebo šest minut v naději, že déšť ustane. Když se to zdálo beznadějné, vyskočili o překot z auta a rozběhli se ke vstupu do kostela. Ollie stiskl zvonek napravo od dveří.

Kostel se nalézal v domě z bílých prken a byl vtěsnaný mezi dvěma šestipatrovými činžovními domy, jejichž červené cihlové fasády byly nedávno vyčištěny pískem. V Diamondbacku byly čtvrti, které se už dávno propadly do bahna beznadějné chudoby; myšlenky na jejich zcivilizování byly pouhým snem. Ale třída sv. Sebastiana v osmaosmdesátce mezi Sedmnáctou a Jednadvacátou ulicí byla jádrem prosperující minikomunity a podobala se uzavřenému malému městu. V této její části se našly dobré restaurace, tržiště oplývající výborným masem a čerstvým zbožím, krámy s oděvy honosícími se značkou návrháře, opravárny obuvi, jízdních kol nebo deštníků, nové kino se šesti plátny a dokonce i posilovna.

Ollie zazvonil ještě jednou. Za nízkou budovou na opačné straně ulice se zablesklo. A zahřmělo. Prostřední z trojice dveří se otevřely. Muž, který v nich stál, měřil podle Carellova odhadu asi metr třiaosmdesát, měl široká ramena a mohutnou hruď boxera těžké váhy, kterým farář Gabriel Foster kdysi skutečně byl. Obočí měl dosud zjizvené v důsledku příliš tvrdošíjného odporu, který kladl zdatnějším protivníkům v bojích za svůj klub po celé zemi. V osmačtyřiceti dosud vypadal zle a nebezpečně. Měl mechově zelený manšestrový oblek, černý rolák, černé mokasíny a černé ponožky, a stál uprostřed klenutých dveří do svého kostela, kdežto detektivové stáli venku na dešti.

"Přinesli jste déšť," řekl.

Podle záznamů v policejních kartotékách se Foster po narození jmenoval Gabriel Foster Jones, ale když začal boxovat, změnil to na Rhino Jones a nakonec na Gabriel Foster, když začal kázat. Foster se pokládal za aktivistu hnutí za lidská práva. Policie si o něm myslela, že je štváč, oportunistický samozvanec a obchodník s rasismem. Proto byl jeho kostel veden v kartotéce jako "citlivé místo". Citlivé místo znamenalo v policejním jazyce jakoukoli lokalitu, kde nevyžádaná přítomnost policie může způsobit rasové nepokoje. V Carellově zkušenosti patřily k takovým lokalitám většinou právě kostely.

Policisti zůstali stát v neúprosném lijavci na širokých schodech před kostelem a čekali, až je kněz pozve dál. Ten však nejevil pražádný sklon k takové pohostinnosti.

"Detektiv Carella," řekl Carella. "Sedmaosmdesátá pátrací skupina. Hledáme člověka, který se jmenuje Walter Hopwell, a pokud víme, pracuje tady."

"To ano," řekl Foster.

Déšť do nich bušil vší silou.

"Zřejmě znal jakéhosi Daniela Nelsona, který byl včera dopoledne zavražděn," řekl Meyer.

"Ano, viděl jsem to ve zprávách."

"Je pan Hopwell teď tady?" zeptal se Carella. "Proč s ním chcete mluvit?"

"Myslíme si, že by mohl mít informace týkající se případu, který vyšetřujeme."

"Vy jste ten, kdo postřelil a zabil Sonnyho Colea, viďte?" řekl Foster. Carella se na něho podíval.

"Máto něco společnýho s tím, vo čem mluvíme?" zeptal se Ollie. "Má, a jak," odpověděl Foster. "Tady ten policista chladnokrevně postřelil a zabil našeho bratra."

Bratra, řekl si Ollie v duchu.

"Ten policista tady zastřelil vosobu, která mu zabila otce," řekl Ollie. "A vůbec to nesouvisí s Walterem Hopwellem."

Po lícních kostech a po bradě mu stékal déšť. Stál tu v dešti, promočený na kůži, díval se na kněze stojícího pohodlně v suchu a nenáviděl toho prevíta za to, že je suchý a černý a tváří se tak samolibě.

"Nejste tu vítáni," řekl Foster.

"Aha, v tom případě víme, co máme udělat," řekl Ollie. "Nech to být, Ollie," řekl Carella.

"Ani mě nenapadne," odsekl Ollie a obrátil se opět k Fosterovi. "Požádáme vokresního státního zástupce, aby předvolal Hopwella jako svědka při vyšetřování vraždy. Vrátíme se s předvoláním soudu pro Waltera Hopwella, alias Harpo Hopwella, postavíme se tady před tim vašim kostelíčkem a budem se ptát každýho, kdo vyjde ven: ,Nejste náhodou

Walter Hopwell, pane?' Esli vodpoví, že jo, anebo esli nevodpoví vůbec, vodevzdáme mu předvolání k soudu na zítra dopoledne v půl desátý. Když se tam dostaví, může trvat celej den, než mu položej votázky, s kterýma my bysme byli hotoví za půl hodiny, kdybyste nás pustil dovnitř a nenutil nás stát na dešti. Co tomu říkáte, Rhino? Je to na vás."

Foster se díval na Ollieho, jako by se rozhodoval, jestli ho má praštit do břicha, nebo ho srazit zvedákem do brady. Ollie nevěřil, že černoši hluboce přemýšlejí, ale kdyby on byl pan Foster, domyslel by se, že Carella skutečně zabil zlotřilého vraha, který měl náhodou stejnou barvu pleti jako sám farář - ale je to důvod, pro který zaujmout tak rozhodné stanovisko teď? Srpen je dnes už pouhou historií. Je zabitý bratr, který mimochodem sledoval Carellu s devítimilimetrovou pistolí, dostatečný důvod proč urychlit zásadní střetnutí po takové době? Ollie nebyl čtenářem myšlenek, ale soudil, že Rhino uvažuje podobně.

"Pojďte dál," řekl Foster konečně.

Slyšela je, jak se hádají.

"Zdi v tomhle baráku jsou jak z papíru," řekla. "Všechno je slyšet. Jen si poslechněte," řekla. "Přestaneme na chvilku mluvit a hned uvidíte, co myslím. Buďme na moment tiše, ano?"

Detektivové si nepřáli být tiše právě ve chvíli, kdy jim paní Kippová sdělila, že obvykle samotářského Andrewa Halea navštívil v září někdo třikrát za sebou. Přesto ztichli a pozorně poslouchali. Někdo spláchl vodu na záchodě. Zazvonil telefon. Slabě bylo slyšet cosi, co znělo jako hlasy v televizním seriálu.

"Vidíte, jak to myslím?" zeptala se.

Spíš snad slyšíte, myslel si Kling, ale nevyslovil to.

"Byl to muž, nebo žena?" zeptal se Brown. "Ta osoba, co navštívila pana Halea?" .

"Mužskej."

"Viděla jste ho?"

"Jo, viděla. Ale jen jednou. Když přišel poprvé. Zaklepala jsem panu Haleovi na dveře, abych se ho zeptala, jestli nepotřebuje koupit něco k jídlu. Šla jsem na nákup, víte..."

Katherine Kippová si pamatuje, že když vyšla na chodbu a zamykala za sebou, zaslechla návštěvníka křičet. Nebyl to obyčejnej hlas. Takhle mluvěj herci nebo operní zpěváci nebo rozhlasový hlasatelé, tak něco. Hlas hřměl skrz zavřené dveře bytu pana Halea, až se to rozléhalo po celé chodbě.

Jak se blíží ke dveřím bytu 3 A, rozumí slovům. Návštěvník pana Halea křičí něco o celoživotní šanci. Říká panu Haleovi, že je blázen, když nevyužije takovou příležitost, něco, co se mu přinatrefilo čirou náhodou, měl by děkovat své šťastné hvězdě. Můžete vydělat miliony, křičí ten člověk. Jste neuvěřitelný hlupák!

Stojí těsně před dveřmi pana Halea.

Skoro se bojí zaklepat, ten člověk bude nějaký pruďas! Současně se bojí nezaklepat. Co když panu Haleovi něco udělá? Vypadá na mrtvici. Co když panu Haleovi ublíží?

Křik přestane, jako když utne, jen co zaklepe. "Ano?"

"Pane Hale, to jsem já, Kippová."

"Moment, paní Kippová."

Dveře se otevřou. Pan Hale má na sobě pletenou vestu, pod ní rozhalenou košili a manšestrové kalhoty. Muž, sedící za kuchyňským stolem, pije kávu.

"Znáte zetě pana Halea?" zeptal se Kling. "Znám."

"Byl to on?"

"Ale kdepák."

"A víte, kdo to byl?"

"Nevím. Totiž, poznala bych ho, kdybych ho zase viděla. Ale znát ho, neznám."

"Pan Hale ho nepředstavil nebo tak?"

"Ne."

"Jak vypadal?" zeptal se Kling.

Walter Hopwell pracoval ještě nejméně s tuctem dalších lidí v nejvyšším poschodí kostela. Ti lidé neměli nic společného s církevní hierarchií. Tam nahoře nebyli žádní děkanové, sponzoři, farářovi pomocníci, kostelní tajemníci či jiní úředníci. Ty muže a ženy si najal Foster, aby se starali o jeho osobní publicitu, podporu a propagandu, která ho udržovala na očích veřejnosti posledních deset let. Až na tři mladé bělochy a jednu bělošku byli všichni černí.

Tady, v Hopwellově malé soukromé kanceláři, ověšené fotografiemi Martina Luthera Kinga, Malcolma X a Nelsona Mandely, za okny, po nichž stékaly čúrky vody, mluvili Carella a Meyer s Hopwellem, zatímco Špekoun Ollie stál vedle a trochu pohrdavě se usmíval, jako by si byl jist, že muž, kterého vyslýchají, je přinejmenším bývalý vrah, v nejhorším případě sériový zabiják. Hopwell tak nevypadal. Byl to štíhlý muž s jemně řezanými rysy a holou hlavou jako Meyer. Na sobě měl černé džíny, černý rolák a semišovou vestu s třásněmi. V levém boltci mu vězela zlatá náušnice. Podle Ollieho názoru to byl jakýsi druh znamení pro ostatní homosexuály. Anebo to bylo pravé ucho?

"Danny Nelson byl včera dopoledne zavražděn, víte to?" zeptal se Carella.

"Ano, viděl jsem to v televizi," odpověděl Hopwell. "Jak se s ním znáte?" zeptal se Meyer.

"Dělal pro mě něco."

"Ale?"

"Co pro vás dělal?" zeptal se Carella. "Průzkum," řekl Hopwell.

Ollie obrátil oči k nebi.

"Jaký průzkum?" zeptal se Meyer.

"Informace o lidech, kteří kritizují pana faráře Fostera." Pěknej průzkum, jen co je pravda, pomyslel si Ollie. "Jak dlouho to pro vás dělal?"

"Šest měsíců, tak nějak."

"Znal jste ho tedy šest měsíců?"

"Ano."

"Chodil sem do kostela?"

"Ano, s výsledky průzkumu."

"Co jste s nimi dělal?"

"Používal jsem je k potírání nepravdivých pomluv a narážek."

"Jak?"

"V našich tištěných materiálech. A v rozhlasových projevech pana faráře."

"Když jsem se včera dopoledne setkal s Dannym," řekl Carella, "zmínil se o kartách, které..."

"Ano."

"... jste hráli s nějakým člověkem z Houstonu."

"Ano."

"Vyhrál prý spoustu peněz."

"To vyhrál."

"Bavili jste se s tím člověkem, když jste dohráli?"

"Vypili jsme si něco spolu, ano. A trochu si popovídali."

"Zmínil se o tom, že někoho zabil?"

Sakra, to je rafinovaný, pomyslel si Ollie. "Ne, neříkal, že by někoho zabil."

"Co říkal?"

"Nezamotávám se tady do něčeho?" zeptal se Hopwell.

"Snažíme se toho člověka najít," řekl Meyer.

"Nevím, jak vám v tom můžu pomoct."

"Pokud jsme informovaný, vy víte, kde je."

"Ne, to nevím."

"Danny říkal, že víte, jak se jmenuje."

"Ano, to vím."

"A kde se zdržuje."

"Já vím, kde byl v sobotu v noci. Nevím, jestli je tam ještě. Od soboty večera jsem ho neviděl."

"A jmenuje se jak?" zeptal se Carella. John Bridges, tak mi to řekl."

"Kde byl ubytovaný? Kam jste šli ten večer?"

"Do hotelu Prezident dole ve městě. Na Jeffersonově."

"Jak vypadal? Popište nám ho."

"Vysoký něco přes metr osmdesát, černé kudrnaté vlasy a světlé modrozelené oči. Ramenatý se štíhlým pasem, a strašně mile se usmíval," řekl Hopwell a sám se taky strašně mile usmál.

Černý, nebo bílý?"

"Jamajčan se světlou kůží," řekl Hopwell. "A s tím kouzelným přízvukem, co oni mají, víte? Když mluví."

"Byl to běloch," řekla paní Kippová. "Mohlo mu bejt pětačtyřicet, řekla bych, a měl tmavý vlasy a modrý oči. Chlap jako hora, velikánskej."

"Jak velký?" zeptal se Brown.

"Hodně vetkej. Asi tak jako vy," řekla a změřila si ho.

Brown měřil metr osmdesát pět a vážil devadesát sedm kilo. Někteří lidé soudili, že vypadá jako nákladní loď. Baleťák nebyl, to tedy ne. "Měl nějaké jizvy, tetování nebo jiná znamení, podle kterých by se dal poznat?"

"Já jsem si ničeho nevšimla."

"Říkáte, že jste ho viděla jen tenkrát, když tu byl poprvé. Jak víte, že to byl zase on ještě dvakrát potom?"

"Podle hlasu. Poznala jsem ho po hlase. Měl moc nápadnej hlas. Když se rozčílil, tak řval jako bejk."

"Byl rozčílený i podruhé a potřetí?"

"Panečku, a jak!"

"Zase řval?" Řval."

"Kvůli čemu?"

"Abych tak řekla, mně se zdálo, že kvůli tomu samýmu. Křičel, že pan Hale je zatracenej blázen, nebo takovýho něco. Řek mu, že mu nabízí velikánský prachy a že jich bude čím dál tím víc..."

"Víc peněz?"

"Jo. Postupně."

"Že později dostane další peníze?"

"Jo. Každej rok, povídal."

"A co chtěl?" zeptal se Brown. "Nemám ponětí."

"Ale měla jste dojem..."

"Jo."

"... že pan Hale má něco, co ten člověk chce."

"Jo. Nemlich tak."

"Že ten člověk přišel za panem Halem třikrát po sobě..."

"Třikrát po sobě to zrovna nebylo. Poprvé přišel začátkem září, pak znova kolem patnáctýho a potřetí asi za tejden potom."

"Získat od pana Halea za peníze něco, co pan Hale měl."

"Přesně tak."

"Třikrát."

"Jo. To byl můj dojem z toho, co jsem slyšela."

"A pan Hale pořád odmítal dát mu to, co chtěl."

"Řek mu, aby ho přestal otravovat."

"Jak na to ten člověk reagoval?"

"Vyhrožoval panu Haleovi."

"Kdy to bylo?"

"Když tu byl naposledy."

"A to bylo kdy? Mohla byste si aspoň trochu vzpomenout na datum?"

"Byl to svátek, to vím."

Brown se už díval do svého kalendáříku.

"Svátek práce to nebyl?"

"Ne, to ne, mnohem pozdějc."

"Jediný další svátek v září je Jomkipur."

"Tak to byl ten," řekla paní Kippová. "Dvacátého září."

"To tu byl naposledy."

V pokoji nastalo ticho. Zase, jak předpověděla paní Kippová, bylo slyšet všechny zvuky v domě, neviděné, tajné, téměř pokradmé. V tom tichu si znovu uvědomili ten ohavný smrad z toho, co se vařilo na plotně.

"A vy říkáte, že panu Haleovi vyhrožoval?" zeptal se Brown.

"Řek mu, že bude litovat. Řek, že dostanou to, co chtěj, tak či onak."

"Že dostanou? Použil množné číslo?"

"Jak prosím?"

"Řekl, že oni dostanou to, co chtějí?"

"Ano, takhle to řek, určitě."

"Co chtěl?" zeptal se Brown znova.

"To teda doopravdy nevím," řekla paní Kippová a zvedla se, aby zase zamíchala svůj lektvar.

"Podle Dannyho se ten člověk chlubil, že shrábnul pět tisíc," řekl Carella. "Já si myslím, že si to všechno vycucal z prstu," řekl Hopwell.

"Cop"

"Těch pět tisíc."

"Proč by to dělal?"

"Aby na mě udělal dojem."

"Řekl vám, že mu někdo dal pět tisíc dolarů..."

"No ano, ale vymyslel si to."

"Pět tisíc dolarů, aby někoho zabil."

"Ne, to neřekl."

"Co řekl?"

"Já si to nepamatuju. My jsme hodně pili."

"Řekl vám, že existuje jeden starý pán..."

"Řekl."

"Který má něco, co chce někdo jiný."

"Ano, to řekl, ale to všechno si jen vymyslel."

"Toho starého pána si vymyslel"

"Já bych soudil, že ano."

"Že někdo chce, aby ten starý pán byl mrtev, to bylo taky vymyšlené?"

"John měl bujnou představivost."

"Že mu je někdo ochoten zaplatit pět tisíc dolarů za to, že zabije toho starého pána a zařídí, aby to vypadalo jako přirozená smrt?"

"Já jsem mu nevěřil ani slovo."

"Ale tohle všechno vám řekl, že ano?"

"Ano, aby na mě udělal dojem."

"Aha, aby na vás udělal dojem. Nedal vám nějaký rohypnol, když jste odcházeli z hotelu?"

"Ano, dal... Ale rohypnol není kontrolovaná droga."

"Pane Hopwelle, kdybych vám řekl, že ten starý pán byl nejdřív omámen rohypnolem a pak oběšen, aby to vypadalo jako sebevražda, pořád ještě byste věřil, že se John Bridges snažil udělat na vás dojem, když řekl, že mu někdo zaplatil pět tisíc..."

"On to přesně takhle neřekl. Vy mi vkládáte slova do úst." Copak ti asi dal do úst on, říkal si Ollie v duchu.

"Jak to řekl? Ale přesně," zeptal se Meyer.

"Vyprávěl mi historku. Říkal, co kdyby někomu někdo nabídnul určitou částku peněz..."

"Pět tisíc dolaru."

"Ano, zmínil se o téhle částce. Ale to bylo jen jako. Byla to vymyšlená historka."

"Historka o někom, komu nabídli pět tisíc dolarů za to, že někoho zavraždí..."

"To slovo nikdy nevyslovil. Nikdy nevyslovil slovo zavraždit. Byl bych v tom případě okamžitě vzal nohy na ramena. Prostě se chvástal. A vůbec, jak si mám pamatovat, co řekl? Pili jsme, a hodně."

"A kouřili marjánku taky hodně, že?"

"No... trochu."

"Což je zakázaná droga."

"Vy jste si nikdy nezakouřil trávu, pane detektive?"

"Zmínil se o nějakých jménech?" zeptal se Meyer.

"Ne."

"Neřekl, kvůli kterému starému pánovi ho najali..."

"Vymyslel si tu věc."

"Neřekl, kdo ho najal, aby zabil toho starého pána?"

"Byla to dobrá historka, nic víc."

"Neřekl, kdo mu dal těch pět tisíc, o které potom v pokeru..."

"Dovedl skvěle vyprávět," řekl Hopwell.

"Nenapadlo vás, že byste měl zavolat policii, když jste slyšel tu skvělou historku? Nenapadlo, viďte?"

"Ne, to mě opravdu nenapadlo."

"Vy nečtete noviny, pane Hopwelle?"

"Jen články, co se týkají pana faráře."

"A co televize? Nekoukáte se na televizi?"

"Zase jen když..."

"Takže když vám John Bridges řekl, že dostal zaplaceno pět tisíc dolarů, aby zabil starého pána a zařídil, aby to vypadalo..."

"Nikdy nemluvil o zabíjení, už jsem vám to řekl."

"Ať už užil to, nebo ono slovo či slova, vy jste nikdy nespojil to, co vám vykládal, s člověkem jménem Andrew Hale, o kterém se minulý týden neustále mluvilo v televizi?"

"Vůbec ne. Já pořád nevidím žádnou spojitost. Nevím nic o tom starým pánovi, o kterým říkáte, že ho někdo zabil. Řekl jsem vám Johnovo jméno, řekl jsem vám, kde bydlel. Jestli provedl nějakou špatnost, budete se muset zeptat jeho."

"Co nám o něm ještě můžete říct?"

"Měl na levé straně obličeje jizvu."

"Jakou jizvu?"

"Vypadalo to jako od nože."

"Vy jste si teď vzpomněl na jizvu po říznutí nožem?" řekl Ollie. "Ten ničema má na ksichtě jizvu a vy nám to řikáte teprve teď!"

"Já si snažím nevšímat deformací nebo tělesných nedostatků," řekl Hopwell.

"Vzpomenete si ještě na nějaké deformace nebo tělesné postižení?"

"Ne."

"A co nějaká identifikační znamínka nebo tetování? Bradavice například, nebo mateřské..."

"No ano, tetování měl," řekl Hopwell a zaváhal. "Modrou hvězdu na konci penisu."

V hotelu Prezident neměli záznam o žádném Johnu Bridgesovi. A pod tím jménem se tam nezapsal nikdo ani večer 6. listopadu. Když dali řediteli popis, který měli od Hopwella, řekl, že si nevzpomíná na nikoho, kdo by vypadal nebo mluvil jako Jamajčan, ale v tak velkém hotelu s tisíci hostů týdně je docela možné, že zmíněnou noc tu nějací Jamajčani mohli být.

Prohledali hotelovou knihu, není-li tam někdo z Houstonu v Texasu. Byl tam host z Fort Worthu, který se přihlásil čtvrtého a odhlásil následující den, a další z Austinu, který tu byl se ženou a dvěma dětmi, toho nechali na pokoji. Na svém počítači nenašli zatykač na žádného Johna Bridgese a žádný nositel toho jména nebyl ani v houstonském telefonním seznamu.

Carella zavolal na houstonské policejní ředitelství a mluvil s někým, kdo se představil jako detektiv Jack Walman. Řekl Carellovi, že dělá policajta už skoro dvanáct let a zná tady ve městě většinu lidí páchajících různá neřádstva, ale ještě nikdy nekápl na někoho, kdo by měl jizvu po noži na levé straně obličeje a modrou hvězdu vytetovanou na ptákovi.

"To je teda vrchol," řekl. "Co máta hvězda představovat? Že se cítí jako osamělá hvězda?"

"Třeba jo," řekl Carella.

"Já udělám tohle," řekl Walman. "Projedu to na počítači. Ale je to zvláštní kombinace, že jo, a něco tak extrovního bych si určitě pamatoval, kdybych to viděl. Pokud, a to by mohlo být, neutržil tu jizvu dřív, než si pořídil to tetování. A v tom případě by obojí v počítači nebylo, chápeš? Jizev po noži tu máme haldy. Je ten tvůj Jihoameričan?"

"Ne, Jamajčan. jmenuje se John Bridges."

"Dobrý, já tu mám asi tak dva tisíce Jamajčanů, tak kdo ví? Co proved ten frajer?"

"Možná, že zabil dva lidi."

"Á, to je blbý, co?"

"To je."

"To musí bolet, nemyslíš?" řekl Walman. "Dát se tam tetovat?"

Zavolal za hodinu a řekl, že provinilce jménem John Bridges hledal v městských i státních záznamech - a našel velký kulový. Jak už řekl předtím, Texas se jen hemží obličeji s jizvami po noži, a jestli si Carella přeje, aby mu faxoval popis každýho lotra s jizvou, vyhoví mu s potěšením. Ale žádnou tu jizvu nedoprovází zmíněné tetování. Jeden z veteránů zdejší stanice si vzpomněl na jednoho chlapíka, který měl na onom místě vytetovanou americkou vlaječku, jestli mu to pomůže, a ta mu při erekci vlála jako ve větru. Ale pokud ví, sedí ten chlap v Angole v Louisianě. Jinak Walman lituje, ale víc mu pomoct nemůže. Carella ho požádal, aby mu faxoval snímky těch zjizvených, a poděkoval mu, že mu věnoval tolik času.

Byli přesně tam, kde byli onoho rána 28. října, kdy dostali tu první hlášku.