Simona Monyová

JEDNOU NOHOU V BLÁZINCI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ÚHEL POHLEDU

Odlitek při snídani odstranil z kakaa škraloup prsty, načež si je utřel do kraťasů. Andílek převrhl sklenici džemu a nehnutě pozoroval, jak se červená hmota zvolna plazí po svátečním damaškovém ubruse. Pak oba svorně popatlali zrcadlo v koupelně pastou na zuby, použité ručníky hodili na podlahu, špinavé ponožky kopli pod postel a v předsíni se porvali o to, kdo první použije lžíci na boty.

Jízda autem nebyla o nic lepší. Plivali z okýnek, pošťuchovali se o místo na sedadle uprostřed a zajedno byli jedině v tom, že na tak krátkou cestu není potřeba se připoutat.

Na koupališti projevili nebývalý zájem o světlemodrou osušku a obdobně intenzivní odpor k osušce zelené. Odtrhnout od sebe je musel plavčík, docházely mi síly.

Potom Odlitkovi kecla zmrzlina na časopis, který jsem se právě chystala číst, a Andílek se odmítl svléknout, neboť si doma zapomněl plavky.

Slunce peklo jak zběsilé. Ještě dopíjeli jednu limonádu a už natahovali ruce, abych jim koupila další. V jedenáct hodin Odlitek našel uvolněnou dlaždičku a následných čtyřicet pět minut s ní zabíjel mravence. Andílek si mezitím pořezal nohu o střep ze zrcátka a jakmile přestal krvácet, začal mi do obličeje vysílat prasátka.

Zaboha jsem si nemohla vzpomenout, co mě přimělo k tomu, abych si pořídila děti.V poledne jsem zjistila, že Andílek špatně dovřel mléko na opalování, takže celý obsah lahvičky vytekl na obložené chleby, které jsme měli mít k obědu. Poslední peníze jsem utratila za čtyři porce hranolků s kečupem a na mě zbylo leda tak vylízat tácek. Čas se vlekl jak karavana s velbloudy a doba návratu domů byla v nedohlednu. V okamžiku, kdy Odlitek maloval zbytkem kečupu ornamenty na mou cestovní kabelu a já se napřahovala k pohlavku, spatřila jsem je. Asi osmiletého chlapce na invalidním vozíčku a jeho mámu, něžně mu otírající obličej a prsty zamatlané čokoládou. Ačkoliv mi to bylo trapné, nemohla jsem odtrhnout oči. A viděla jsem, jak útlá blondýnka nosí svého mentálně postiženého synka pod sprchu a zpět, jak ho krmí, jak mu rukou stíní oči, aby ho neoslňovalo slunce. Viděla jsem, jak ho chlácholí, když upustil sklenici s coca colou, viděla jsem, jak se trpělivě pokouší porozumět jeho hýkání a posunkům...

„Mami, koukni, že je ta taška teď mnohem hezčí,“ poklepal mi na rameno Odlitek a ukázal kabelu oblemcanou kečupem.

Přivinula jsem ho k sobě: „Jo, je. Žádná taška se mi ještě nikdy tolik nelíbila...“