Simona Monyová

ROZNESU TĚ NA KOPYTECH
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NARAZIL JSEM NA ACHILLOVU PATU

K Felicii jsem se připlazil s výrazem spráskaného psa. Ne že bych snad někdy na vlastní oči viděl spráskaného psa, nebo ho dokonce sám tloukl, to tedy rozhodně ne! Souhlasím s vámi, že ten, co se za­sloužil o zdomácnění onoho přirovnání, nebyl asi žádný svatoušek, ale kvůli tomu snad ten obrat nepřestanu používat, no ne? Něco vám povím: už mně ty vaše věčné protesty lezou krkem. Jestli se vám moje vyprávění nelíbí, klidně si můžeme vyměnit role! Já se poho­dlně usadím na divan a vy si pro změnu namáhejte hlasivky. A uvi­díme, jak vám to půjde! To je zajímavé, najednou je klid, že by člo­věk slyšel špendlík spadnout. Copak to asi značí, he?

Tak a teď, když jsme si všechno pěkně vyříkali, abych konečně navázal tam, kde jsem byl surově a bezdůvodně přerušen: k Feli­cii jsem se připlazil s výrazem spráskaného psa. Hned jak mě uvi­děla, odhadla, kolik uhodilo: „Evžene, co se stalo? Něco s naší do­volenou?“

Neměl jsem sebemenší chuť vytasit špatnou zprávu hned v před­síni, a tak jsem jen cosi zabručel.

„Na něco jsem se ptala,“ připomněla mi ne zrovna laskavým tó­nem. Teď mě napadá, že Felicii moc často líčím jako panovačnou mrchu, ale mívala i světlé chvíle, věřte mi. A to pak byla skutečně k zulíbání.

„Jo, nikam se nejede. Musím domů, na svátky přiletí můj syn.“

„To nedovolím!“

„A jak mi v tom chceš asi zabránit?“ smutně jsem se pousmál. To její dětinské třeštění jsem už znal. Bez kraválu se neobešlo nic, s čím nesouhlasila.

„Prostě ti v tom zabráním! Něco vymyslím! Copak nechápeš, že tě ta tvoje semetrika už pryč nepustí? To je jenom takovej manévr. Vrátíš se jako na Vánoce a zůstaneš i na Silvestra, na Novej rok, na Tři krále a pak na furt!“

„To, že spolu my dva spíme, ještě neznamená, že jsme srostlí,“ pravil jsem chlácholivě. Docela mi lichotilo, jak o mě ta holka sto­jí. (A ukažte mi jednoho, jediného pětačtyřicárníka, kterému by nelichotilo, že ho chce dvacetileté děvče jen pro sebe.) Ale přesto, jak jsem byl dojat Feliciiným zájmem, musel jsem jí dát na srozuměnou, že v otázce Vánoc jsem nekompromisní. Nechtěl jsem, aby si dělala plané naděje. „O svátcích prostě budu se svou ženou a synem a ty na tom nemůžeš nic změnit, kdyby ses na hlavu stavěla,“ ubez­pečil jsem ji důrazně.

„To se uvidí!“

„Nic se neuvidí a radím ti, abys co nejrychleji pustila z hlavy všechny své oblíbené pletichy. Natolik mě snad znáš, abys věděla, že na mě ty tvoje manipulace neplatí. Já se manipulací totiž živím, jestli sis nevšimla.“

„Jdi jen do bitev, o kterých víš, že je vyhraješ,“ zasyčela vztekle. „Tahleta to není, to si piš!“

Moc jsem jí nerozuměl, ale pro jistotu jsem zařadil zpátečku: „Felicie, musíme si kazit večer? Strávíme Vánoce každý u své rodiny a lyžovat pojedeme po Novém roku.“

„Nemám žádnou rodinu!“

Poprvé jsem se dověděl něco zajímavého z jejího soukromí a rychle jsem se toho chytil. Felicie byla pro mě velká nezná­má.

„Nemáš rodiče?“

„Ne.“

Narazil jsem na Achillovu patu jako na zlatou žílu, to bylo evi­dentní. A nehodlal jsem ji hned tak pustit, i když jsem si byl vědom jisté krutosti. Na omluvu snad dodám jen to, že jsem na podobnou chvíli čekal už hezky dlouho. „Každý má, nebo měl, nějaké rodi­če,“ schválně jsem rýpnul.

Šťouchanec se hezky ujal. „Každý kromě mě, rozumíš?!“ zavřeštěla.

„Jsi snad z dětského domova?“

„A když ti to řeknu, dáš mi už pokoj?“

„Ano, dám.“

Nadechla se. Zhluboka jako před skokem do vody. Málem mě to rozesmálo, jak tam tak stála s nafouknutými tvářemi, ale nedal jsem na sobě nic znát. Kroutila se, pak na okamžik vypadala jako dítě a já měl dojem, že jsem pedofil, který se ji chystá zneužít. Na­konec vydechla stejně prudce, jako předtím vzduch nasála, a vy­chrlila ze sebe: „Táta byl zmetek. Sliboval mámě, že se s ní ožení a přitom už byl ženatej. A máma, ta se nechávala obelhával dlouhý roky, a nakonec to nevydržela. Zabila se, když mi bylo sedmnáct. Spokojenej?“

Byl jsem spokojený. Tahle informace vnesla světlo do celého pří­padu. Ano, přiznávám, že jsem Felicii stále považoval tak trochu za odborný případ. (Vůbec se moje práce nezdravě často prolíná se soukromým životem. Měl bych s tím něco dělat.)

„Jsem rád, že to vím,“ objal jsem ji.

Okamžitě se mi vytrhla: „Já ti na soucit seru!“

Její výbuch jen potvrdil narychlo spíchnutou teorii, že Felicie rozvrací ženáčům rodiny, aby pomstila svoji mámu. Umínil jsem si, že o tom ještě v klidu popřemýšlím, a nahlas jsem řekl. „Víš co, už o tom nebudeme mluvit. Venku je docela pěkně, co takhle vzít Miláčka do parku?“

„Až potom,“ odvětila.

A nikomu snad nemusím vysvětlovat po čem...