Simona Monyová

TCHYNĚ A UZENÝ
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

"Tak copak ti ta tvoje kuchtička uvařila?" dotírala Alžběta a položila před Hynka plátek okoralé sekané. Věděla, že nikdo jiný se o něho nedokáže tak dobře postarat jako ona sama. Však zná taky všechny jeho zvyky a manýry! A že jich je! Rozmazlila ho svojí péčí, jen co je pravda! Zeleninu v polévce musí vařit svázanou, protože synáček ji nerad, povlečení nesmí škrobit, protože Hynka škrábe. A už nehledí na to, že se tak mnohem rychleji odírá a ničí. Kdepak, dnešní mladí neumějí šetřit.

Usadila se ke stolu a sledovala, jak Hynek uždibuje ze sekané. Sama by si dala, ale podle starého zvyku, kdy peněz nebylo nazbyt, nechávala svoje kousky masa Hynkovi a tvrdila mu, že sama už jedla anebo že nemá hlad. Žila jenom pro něho a teď, na stará kolena, kdy už tolik práce nezastane, by ji měla nějaká fuchtle lačná peněz vystrnadit? To tak!

Vzpomínka na dívku, která se bezostyšně a majetnicky věšela na krk jejího syna, zbrázdila stařecký obličej vráskami. A jak se děvčica pyšně natřásala, uvažovala Alžběta, jako by už měla vyhráno! Ale to se holčička přepočítala, Hynek by mámu neopustil. Někdy sice bývá protivný a neochotný, ale visí na ní jak malé děcko. Co by si bez ní počal? A ona bez něho? Vždyť se kvůli němu vzdala i Antonína, jediného muže, kterého kdy milovala!

Teď, na prahu smrti, už netoužila nic měnit, však jim s Hynkem bylo dobře, jen jim dvěma. Ještě to tak, aby se mezi ně nějaká holka vecpala, aby Hynka zlákala na svoji stranu a nadobro je rozeštvala. Však ona dobře zná ty případy! A Hynek je zrovna právě takový trouba. Ten by se jistojistě nechal od ženské ovládat, namísto aby si ji vychoval a poslušnosti naučil.

"Chutnalo ti?" zeptala se, jako by pozapomněla, že sekanou nevařila, ale že ji v poledne dovezla ta zmalovaná sestřička v plechových patrových kastrůlcích. "Však u mě se máš nejlíp," dodala ještě, aby zdůraznila svoje kvality.

Nevěřila Hynkovi, že mu ta jeho uvařila. A pokud ano, nic chutného to asi nebylo, jinak by sotva takhle zblajznul flák sekané. Pro jistotu se znovu přeptala, cože to vlastně jedl.

"Byli jsme v restauraci na večeři," přiznal, připraven na litanie, které budou následovat. A taky, že ano.

Co jen se už naposlouchal řečí o šetření! Celé dětství ho tím týrala. A když si přivedl kamarády, nejdřív ji zajímalo, čím se živí rodiče a jestli jejich rodina bydlí ve svém. Spolužáci, co žili v panelácích, ani její otázku nechápali. Bydlet ve svém! To jenom jí se to zdálo nejdůležitější! A už ji nezajímalo, že v sedmé třídě nemohl Hynek na hory, protože se šetřilo na poslední splátku domu.

Jak tehdy záviděl spolužákům moderní oblečení, magnetofon anebo i rohlík s máslem a šunkou ke svačině. A jak nenáviděl ten zatuchlý starý barák u trati, který pohlcoval všechny matčiny peníze. Snil o útulném pokojíku na sídlišti. Kolikrát v dospělosti už byl pevně rozhodnut pronajmout si garsonku a odstěhovat se, ale nakonec se nikdy neodvážil!

Měla ho za svobodna v dobách, kdy se na svobodné matky pohlíželo skrz prsty. Aspoň to říkávala, že tehdy se žilo jinak. Morálněji. Hynek si o tom myslel své, ale nevyvracel jí to. Měl ji rád a chtěl jí spoustu věcí vynahradit. Žila jenom pro něho a později ještě pro svého psa. Nesnášel tu zrzavou, tupou potvoru, ale matka na ní nezdravě lpěla, a tak ji tu a tam i vyvenčil a nakrmil.

Sylvie má ráda zvířata a hlavně malé děti, vždycky se celá rozzáří, když vidí kočárek anebo batole na vratkých buclatých nožkách. Přál si, aby měla ráda i jeho matku, ale zatím se neodvažoval ty dvě seznámit. Ani Sylvie se do seznámení nijak nehnala.

"Máti je moc hodná, ale měla těžkej život a taky je už moc stará, takže někdy není snadný s ní vyjít," připravoval si půdu. Sylva se zatvářila spíš vyděšeně než chápavě, a tak to dál nerozebíral. Usoudil, že všechno chce svůj čas. Cítil, že jeho čas nadešel. Měl by se oženit. Jeho kamarádi mají už dokonce děti školou povinné.

"Dobrou noc," řekl matce a neochotně ji políbil na nastavenou vrásčitou tvář. Ke starým lidem měl navzdory své profesi fyzický odpor. Nechápal z jakého důvodu, odkud pramení, ale jasně si vybavoval pocit hnusu, který se ho zmocnil pokaždé, když matku musel navštívit v nemocnici. Kdoví proč mu připadala stará pokožka nečistá, jakoby ušpiněná dlouhou životní poutí. Jeho matka přece dbala na osobní hygienu i ve svém věku! A přece se jí nerad dotýkal.

Doposud litoval, že se před lety nechal matkou ovlivnit a nevystudoval pediatrii, jak původně zamýšlel. Dětské nemoci a nemoci dospělých se nedají vůbec srovnat. Nemocné dítě samo o sobě vzbuzuje soucit. Nemusí si jej trapně vynucovat.

Už je to skoro půlrok, co se Sylvie poprvé zeptala, jestli se nechce nastěhovat k ní do garsonky. V první chvíli mu srdce poskočilo radostí. Nabídla mu bydlení! Myslí to s ním vážně! Není tak lehkomyslná, aby si nakvartýrovala cizího chlapíka do bytu jen pro nic za nic, určitě s ním plánuje budoucnost. Škoda, že musel její nabídku odmítnout.

"Nemůžu tady nechat máti samotnou. Moc toho pro mě v životě udělala."

Už když ty věty vypouštěl z úst, nezněly mu upřímně. Nebyl to pocit lásky a vděku, který ho k matce poutal. Byl to závazek. Ale tohle by Sylvie nepochopila. Jejím rodičům ještě není ani padesát.