David Morrell

RAMBO I
První krev
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 16.

Rambo se vřítil do města, jen o chlup se vyhnul motocyklistovi, který zastavil a vytřeštěně se díval dozadu. Rambo viděl ve zpětném zrcátku, že silnici za ním zaplavil oheň. Plameny šlehaly do výše stromů, které ji lemovaly. Divoké rudé plameny olizovaly boky jeho auta. Stiskl akcelerátor až k podlaze a prolétl hlavní třídou. Za ním vybuchovaly další exploze ohně. Nyní by pátráním ztráceli čas.

Musel to udělat znova. Čím více objížděk, tím budou zmatenější.

Navíc jim přidělá dost starostí s ohněm.

Jedna z pouličních lamp nesvítila. Pod ní zaplála červená koncová světla auta. Jeho řidič otevřel dveře. Chtěl se podívat na plameny za sebou. Když se před Rambem vynořila nízká jedovatá světla sportovního vozu, přejel do levého pruhu. Pokusil se vyhnout, ale už byl příliš blízko. Chvilku jeli bok po boku, plechy karoserií se o sebe otíraly. Pak se sporťák oddělil a pokračoval do pravého pruhu, přelétl chodník a zamířil do výkladní skříně obchodu s nábytkem.

"Pohovky a křesla," pomyslel si Rambo. "Měkké přistání." Nohu stále pevně na plynovém pedálu. Překvapovalo ho, že nevidí na ulicích více aut. Jaké je tohle město? Pár minut po půlnoci a všichni už v peřinách. Výklady zhasnuté. Nikdo nechodil z barů, nikdo po ulicích nezpíval. Opravdu, teď byly ulice skoro bez života.

To je tedy ksakru málo. Rychlá jízda velkého amerického křižníku silnic, vysoké otáčky mu připomněly sobotní večery před mnoha lety. Závody Stock-cars. Opět se mu to zalíbilo. On, auto a silnice.

Všechno směřovalo k dobrému. Chystal se zvládnout situaci.

Dostat se nepozorovaně z kopců lesem k dálnici dokázal snadno, proplížit se lesem, kde bylo pohřebiště aut, vběhnout do pole a naskočit do tohohle křižníku bylo tak snadné. Policista, jemuž auto patřilo, byl asi nahoře v lesích. Nebo dole na silnici kontroloval řidiče nákladních vozů. Ve spínací skříňce nebyly klíče, ale propojení drátků bylo dílem okamžiku. Teď projel křižovatku na červenou.

Jako by mu síla motoru proudila nohou na plynu do celého těla. Věděl, že stačí jenom pár hodin a bude volný. Cítil se příliš dobře, než aby zapochyboval o svém úspěchu. Policie mohla volat rádiem, aby ho zkusili někde vpředu zastavit, samozřejmě. Ale většina jednotek byla pravděpodobně nasazena na jeho stopu v horách. Před ním na silnici by nemělo být polišů zas tak mnoho. Projede městem a pustí se po vedlejší silnici dál. Pak někde schová auto a přeběhne krajinou zase jinam. Možná si stopne kamión, nebo naskočí na vlak. Třeba dokonce ukradne letadlo. Bože, bylo tu tisíc možností.

"Rambo." Ten hlas ho vyděsil, pocházel ze služební vysílačky.

"Rambo. Poslouchej mě, vím, že mě znáš." Ten hlas byl familiární. Vybavoval si ho. Ano, kdysi ho slýchal.

Někdy před lety. Ale teď ho nedokázal zařadit.

"Poslouchej mě." Každé slovo znělo jemně, ale zvučně. "Jsem Trautman. Byl jsem ředitelem školy, kde jsi byl na výcviku." No ovšem! Nikdy ho ani neviděl. Ale jeho hlas se tak často ozýval v táborových reproduktorech. Každou hodinu. Den po dni.

Více běhat, méně jíst, méně spát. Ten hlas nikdy neklesl k tvrdosti i když přikazoval. Tak to tedy bylo. Teasle si pozval na pomoc Trautmana.

Ten mu vysvětlil něco z taktiky, potřebné pro takové pátrání.

Ten bastard! Spikl se proti svému chlapci...

"Rambo, chci, abys zastavil a vzdal se, než tě zabijí." "Jistě, ty bastarde," ušklíbl se v duchu.

"Poslouchej mě. Já vím, že tomu těžko porozumíš. Ale já jim pomáhám, protože nechci, aby tě zabili. Začali mobilizovat další síly, které na tebe budou čekat. Volají ještě další jednotky ze zálohy. Půjdou po tobě tak, že z tebe nic nezůstane. Kdybych věřil, že existuje aspoň nepatrná šance, jak bys je mohl porazit, řekl bych ti: pokračuj! Ale já vím, že se z toho nemůžeš dostat. Věř mi. Já to vím. Prosím.

Vzdej se, dokud to jde a vyjdeš z toho živý. Nic jiného dělat nemůžeš." "Sleduj mě..." Další řetěz explozí. Strhl vůz do smyku. Kola jen zakvičela.

Zamířil k benzinové pumpě. Měla zhasnutá světla, přes noc tam nikdo nebyl. Vyběhl z auta, vykopl sklo ve dveřích benzínky, vrazil dovnitř a zapnul proud pro stojany. Pak popadl francouzák a spěchal ven odšroubovat zámky od hadic. Byly čtyři, vždy po dvou na stojanu. Stiskl páčky a zajistil, aby benzín vytékal na ulici i po jeho odjezdu. Pak rychle zajel autem na druhou stranu silnice a zastavil.

Protější chodník už byl plný. Škrtnutí zápalkou, a blaf, noc se změnila v den. Obrovské jezero ohně se rozprostřelo od chodníku k chodníku. Dvacet stop vysoko šlehaly plameny. Okna se třásla. Zalévalo ho horko. Jedno auto prudce vyrazilo, aby uniklo záplavě hořícího benzínu, který se k němu už blížil. Páchnoucí potok se dostal k zaparkovaným autům. Jedno po druhém začalo vybuchovat. Jejich chyba. Dopravní značka tu zakazovala parkovat po půlnoci. Myslel na to, co se stane, až tlak v podzemních zásobnících poklesne. Oheň se hadicemi dostane dovnitř a nejméně půl bloku vylétne do vzduchu.

To je trochu zdrží při pronásledování. To určitě.

"Rambo," mluvil k němu zase Trautman z rádia. "Prosím.

Žádám tě, abys zastavil. Nemá to cenu. Opravdu to nemá cenu." "Polib mi," pomyslel si znovu a vypnul vysílačku. Byl už téměř za středem města. Ještě pár minut a bude na jeho druhém konci.