David Morrell

RAMBO I
První krev
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 17.

Teasle čekal. Hlídkovým vozem zablokoval napříč hlavní silnici, vedoucí k náměstí, a opíral se o přední nárazník s pistolí v ruce.

Od plamenů a výbuchů se oddělily dvě skvrnky zářících reflektorů a blížily se. Mohl být rychlejší než si Teasle myslel, mohl dokonce jet i opačným směrem. Pryč z města. Ale tomu Teasle moc nevěřil. Viděl všechno jako ze dvou úhlů. Očima toho chlápka, jak příď ukradeného vozu míří k náměstí, a ze svého vlastního pohledu, jak se jeho reflektory zvětšují do světlých disků. Rozeznal kopuli modrého majáku na střeše vozu. Teasle natáhl pistoli, odjistil a pečlivě zamířil. Musel to udělat úplně dokonale. Nebyla jiná šance. Musel mít stoprocentní jistotu, že je to on a ne některý policista. Hluk motoru se blížil. Světla mířila na něho. Zaměřil se na přijíždějícího řidiče. Už uplynuly tři dny, co viděl naposled nebezpečného mladíka zblízka. Ale nemohl se zmýlit ve tvaru jeho hlavy, s ostříhanými pásy vlasů. Byl to on. Konečně - jeden proti, jednomu. Ne v lese, ale ve městě, kde byl Teasle doma. Tady to znal nejlíp. Bude se válčit za jeho podmínek.

Reflektory ho oslepovaly. Rozstřelil jeden a hned na to druhý.

Automaticky vyhozené nábojnice zazvonily o chodník. Jak se ti to líbí teď? Zamířil, vypálil a roztříštil přední sklo. Bezprostředně na to prostřelil obě přední pneumatiky. Třikrát mu poskočila pistole v ruce, kterou si opíral o auto. Rambův vůz byl neovladatelný. Dostal se do smyku, Teasle vyskočil, protože vůz jel teď přímo na něho, pak narazil do jeho auta. Třesk borceného plechu a skla, které se rozprsklo po okolí. Rambův vůz letěl k protějšímu chodníku. Kovová puklice rachotila dolů ulicí. Všude bylo cítit rozlitý benzin. Teasle se přikrčil a běžel k vozu. Několikrát vystřelil do dveří, ale nikoho tam neviděl.

Jen na předním sedadle byla tmavá skvrna od krve. Teasle se vrhl k zemi, nadzvedl se na loktech a kradmo se rozhlížel po okolí. Pod zaparkovanými vozy zahlédl jeho boty. Šlapal si to napříč chodníkem do aleje v kolmé vedlejší uličce.

Vystartoval za ním. Přitiskl se ke zdi, aby se kryl a připravoval se na střelbu v chůzi.

Nechápal, proč našel krvavé skvrny na betonu. Nemyslel si, že by ho některou ze svých ran trefil. Možná se zranil, když auto narazilo. Bylo to však hodně krve. Jistě ho to zpomalí. Z uličky uslyšel zapraskání dřeva. Zřejmě vrazil do dveří. Kolik mu vlastně zbývá nábojů? Dva šly na reflektory, jeden do skla, dva do pneumatik, pět do dveří.

Zbývají tři.

"Nic moc," usoudil Teasle.

Spěšně vytáhl zásobník z pažby, zasunul dovnitř nový, plný.

Zadržel dech. Trochu se třásl. Rychle přeběhl uličku, vypálil v běhu směrem, kde tušil svého soka. Jedna dvě tři prázdné nábojnice letěly vzduchem. Už běžel okolo řady prázdných plechovek a spatřil otevřené dveře Ogdenova železářství. Plechovky ho ochránit nemohly, na to byly příliš tenké. Ale mohl se za nimi schovat. Přemýšlel, jestli je ten kluk ještě v obchodě nebo jestli otevřené dveře představovaly od něho jenom trik a zatím na něho číhal kousek dál ve stromořadí.

Prohlédl alej pozorněji, ale neviděl nic. Zamířil ke dveřím, když mu něco plesklo u nohou a zajiskřilo to. Co to je? Dynamit. Doutnák byl příliš krátký na to, aby se dal vytrhnout včas. Příliš krátký, aby ten váleček teď mohl popadnout a odhodit dostatečně daleko. Jako by ho uštknul had, odskočil zpátky ode dveří do uličky. Vrhl se na zem tváří ke zdi, zakryl si uši a chránil si hlavu předloktími. Exploze ho omráčila. Kusy dřeva a kovu létaly vzduchem a hořící kusy kartonů dopadaly až na silnici. Zarazil se, aby se znova nerozběhl k vylomeným dveřím. "Promysli si to. Pořádně. Nemůže tady zastat dlouho, musí utéct, než přijdou posily," uvažoval. "Nemůže zůstat tady a bojovat. Ten dynamit hodil, aby tě zdržel. Bůhví, jak k němu přišel.

Takže žádná alej. Na to zapomeň. Prozkoumej přední dveře." Vyrazil okolo rohu na ulici. Rambo už byl pěkný kus před ním.

Měl náskok dobře celý blok. Běžel napříč silnicí do stínu soudní budovy.

Vzdálenost byla příliš velká, aby mohl přesně namířit pistolí.

Přesto to zkusil. Poklekl na jedno koleno, druhé nechal nahoře, opřel si o ně loket, pistoli uchopil oběma rukama, aby měl jistotu, zamířil a vypálil. Minul. Kulka s hlučným plesknutím narazila do stěny soudu.

Zahlédl záblesk, světýlko jako hlavičku špendlíku, zaslechl výstřel pušky, tentokrát proti sobě.

Kulka prolétla schránkou na dopisy nedaleko Teasla. Myslel si, že vidí temnou postavu, plížící se k zadnímu traktu soudní budovy.

Rozběhl se za ní, když se ozvaly tři exploze. Následovaly v řadě po sobě. Budova se rázem octla v plamenech, hořící trosky vyletovaly z oken. "Kristepane, on se zbláznil!" pomyslel si Teasle a ještě přidal do běhu. "To už není jen proto, aby mě zdržel. On snad chce zapálit celé město!" Trámy v budově soudu byly suché a staré. Oheň se propaloval do horních místností. Teasla chytila v běhu křeč. Nechtěl si připustit, že by ho to mohlo zdržet. Zkoušel aspoň jít. Oheň praskal, burácel, zaplavoval ulici kouřem. Nebylo nic vidět. Teď nemohl ani odhadnout, kam se ten kluk schoval. Napravo přes ulici si někdo vyšlapoval po schodech před policejní stanicí. Ale nebyl to ten, koho hledal. To se jen Harris díval, jak to tu hoří.

"Harrisi!" vykřikl, aby ho varoval. "Je tady. Jdi zpátky! Uteč!" Ale jeho slova zanikla v dosud největší explozi, která otřásla stanicí a rozlomila ji na dvě půlky. Zalila Harrise oblakem ohně a trosek. Teasla porazila tlaková vlna a on zůstal nehnutě ležet. Harris.

Stanice. To bylo všechno, co mu zbylo. A teď i ta je pryč. Kancelář, jeho zbraně, trofeje, válečný kříž. Pak znovu pomyslel na Harrise a proklel toho šílence. Vztek ho dohnal k dalšímu vzepětí sil. Zvedl se a šel po chodníku vstříc plamenům.

"Ty bastarde, tohle jsi neměl dělat!" Vpravo vpředu, po straně chodníku, byly další dva obchody. Za nimi trávník, posetý hořícími kusy dřeva. Když se znovu rozběhl a z úst mu létaly kletby, práskl výstřel. Kulka hvízdla do betonu těsně u nohou a odrazila se. Teasle taky vystřelil. Ulice byla jasná, ale pozadí stanice bylo stále ve stínu. Mohl mířit jen tam, kde zahlédl záblesk výstřelu z pušky. Teasle vypálil ještě dvakrát. Když vstal, koleno mu vypovědělo službu. Rozplácl se na chodník. Byl u konce svých sil. Zdálo se, že pohromy, které ho stíhaly v několika minulých dnech, ho konečně udolaly.

Ležel na chodníku a myslel na toho kluka. Také krvácel a také mu musely docházet síly. A jestli mohl dál on, Teasle musí také.

Ale byl tak unaven, že se sotva pohnul.

Potom ale všechno to, co říkal o boji muže proti muži, to byla lež, že? Kolem nikde nikdo, aby se nestalo nové neštěstí. "A Orval a Shingleton a ti mrtví... Ten slib, cos jim dal, to byla taky lež? Anebo ne?" obviňoval se.

"Nemůžeš nic slibovat mrtvým. Takový slib nemůže platit," napadlo ho.

"Ne, ale tys to slíbil sám sobě, a to platí. Jestli se zatraceně rychle nezvedneš, jsi sketa sám před sebou i před ostatními. Nejsi unavený. Ty se jen bojíš." Prskal vzteky. Plazil se. Pak se zvedl. Ten kluk byl někde napravo od stanice. Nemohl totiž utéct dozadu, protože tam byl plot z ostnatého drátu. A na druhé straně plotu byl hluboký výkop pro základy budoucího supermarketu. Neměl dost času překonat takovou překážku, aniž by se zranil při doskoku. Nezbývalo mu než běžet dál nahoru ulicí. V tomto směru byly dva domky, pak hřiště a pole patřící městu. Rostla tam vysoká a hustá tráva, za ní následovalo divoké malinové křoví. Děti si tam postavily boudu.

Přikročil blíž. Travnatý kopeček před stanicí použil jako kryt.

Pokoušel se očima proniknout kouřovou clonou, ale nechtěl se dívat nalevo, kde ležel mrtvý Harris. Byl teď mezi soudem a stanicí. Kouř ho pálil do očí, horko bodalo do tváře. Povylezl ještě trochu výš a když se kouř na chvilku rozptýlil, spatřil lidi, kteří bydleli v těch dvou domcích. Postávali venku na verandách a bavili se vzrušeně o tom, co se děje. Bože, vždyť on ty domky může taky zapálit. A zabít ty lidi, jako právě zabil Harrise.

Rychle k nim vykročil. Důkladně se rozhlížel, jestli ho někde nespatří.

.Jděte pryč!" křičel na ně. "Ustupte, ksakru!" "Cože?" volal někdo z nich.

"Je tu někde nablízku! Utečte! Běžte pryč!" už skoro sípal.

"Cože? Já vám dobře nerozumím?!"