David Morrell

RAMBO I
První krev
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 19.

Teasle ležel na zádech na betonu chodníku. Nevnímal plameny, nepřítomně hleděl na zářivku jedné pouliční lampy. Kdyby bylo léto, pomyslel si, létaly by okolo ní můry a komáři. Pak se podivil, jak ho to napadlo. Přestával vidět. Mrkal. Oběma rukama si držel ránu v břiše. Udivovalo ho, že kromě prudkého svědění ve střevech necítil moc velkou bolest. Také měl velkou ránu na zádech, ale i ta ho jenom svrběla. Tak velká rána a tak malá bolest. Skoro jako by mu tělo nepatřilo.

Naslouchal, jak houkají sirény. Nejprve zdálky, pak se blížily.

Vypadalo to, že zastavují někde u ohně. Chvíli mu zněly jako z velké dálky, pak zase jako by už byly dole v ulici. Nevěděl na čem je.

"Přímo dole v ulici," slyšel vlastní slova. Hlas měl tak nezvyklý a bezvýrazný, jakoby mu ani nepatřil. Pohnul jednou nohou, pak druhou, zvedl hlavu, prohnul záda. Dobrá tedy, aspoň že kulka prošla do měkkého, páteř nerozbila, záda nezlomila.

"Ale problém je v tom," řekl si, "že umíráš. Tak velká rána a tak malá bolest. Určitě umíráš." To ho moc rozrušilo. Jak to, že na to mohl tak klidně myslet? Odvrátil zrak od lucerny a koukal na hořící budovu soudu. Její střecha plápolala v plamenech. Na policejní stanici šlehaly plameny z každého okna.

"A to jsem zrovna nechal čerstvě vymalovat," pomyslel si.

Někdo k němu došel. Poklekl na kolena. Byla to žena. Stará žena.

"Mohu pro vás něco udělat?" zeptala se jemně.

"Taková stará ženská," pomyslel si, "přes tolik krve neváhala přijít." Podíval se na ni, ale rozplývala se mu před očima.

"Ne. Ne, děkuji vám," řekl skomírajícím hlasem. "Nevěřím, že byste pro mne ještě mohla něco udělat. Určitě ne. Trefil jsem ho? Nevíte náhodou jestli je mrtvěj?" "Myslím, že upadl," odpověděla. "Já jsem z domku támhle u stanice. Nejsem si jista, jestli je po něm." "Dobrá," řekl.

"Můj domek začíná hořet. V tomhle domě jsou taky nějací lidé.

Myslím, že někoho z nich postřelili. Můžu vám dát deku? Chcete trochu vody? Máte úplně suché rty." "Opravdu? Ne. Ne, děkuji vám." Bylo to fascinující. Jeho hlas byl kdesi v dálce, ale její nablízku.

Zněl mu přímo do ušního bubínku. A sirény, ach ty sirény. Houkaly mu hlasitě uprostřed hlavy. Všechno teď bylo převrácené. Jeho vnitřek byl venku a všechno ostatní bylo v něm. Uvnitř. Úžasné. Měl by jí o tom říct. Zasloužila by si to. Ale když k ní zvedl oči, byla pryč. Připadalo mu, jako by k němu přišel duch. Co ho tak zmátlo, že si ani nevšiml, kdy odešla? Ty sirény. Příliš hlučné. Ječely a pronikaly do mozku jako nože. Zvedl hlavu a podíval se mezi ohně na konci náměstí. Tam kolem rohu zahýbaly policejní vozy. Na volné silnici zrychlovaly a majáky jim divoce blikaly. Šest. Šest jich napočítal.

Nikdy neviděl nic zřetelněji a jasněji. Každý detail přesně zaostřený.

Zvlášť ta barevná světla. Majáky s rychle blikající červení. Přední světla do žlutá. Muži za čelními skly, v záři plamenů oranžoví. Ta vize byla příliš silná.

Silnice se začala motat a on musel zavřít oči, aby mu nebylo zle. To by mu tak ještě scházelo. Přidá se žaludeční nevolnost a může zemřít ještě dřív než se dozví, jak to všechno skončilo. Byl to zázrak, že ještě neměl potíže. Držel se. To taky bylo všechno, co teď mohl dělat. Kdyby se chystal zemřít, a byl si jist, že už je na nejlepší cestě k věčnosti, nemohl by se s tím smířit, dokud to tady neskončí.

Slyšel kvílení kol v zatáčkách. Pak vozy brzdily v ohybu u policejní stanice. Muži vyskákali, i když kola ještě nebyla v klidu. Sirény dozněly. Jeden policista se vydal k němu, ostatní proběhli mezi plameny. Chránil si rukama tváře před žárem, boty dupaly po chodníku.

Poznal mezi nimi Trautmana. Všichni měli v rukou zbraně.

Trautman nabíjel také. Museli mu dát pistoli v některém z jeho aut.

Teď mezi nimi zahlédl i Kerna. Kern v běhu něco nařizoval jednomu muži. Teasle si dovedl představit, co.

"Jděte zpátky do auta! Volejte pro ambulanci." Kern pobíhal ulicí nahoru a dolů a udílel rozkazy.

"Vyžeňte odtud ty lidi. Zatlačte je zpátky!" Jaké lidi? Nerozuměl tomu. Podíval se a najednou viděl desítky čumilů. Dívali se na požár. Vyděsilo ho to. Měli ve tvářích něco zvláštního. Tlačili se k němu. Vykulené oči, ztuhlá, předkloněná těla.

Zvedl ruce, aby je zadržel. Bezděčně se jich začal bát. Jen vykřiknout.

Byli to skutečně zvědavci nebo zase halucinace? "Ještě ne!" vykřikl, když ho policista dostihl. Zastínil jim cestu.

"Ten kluk," řekl s námahou Teasle.

"Raději nemluvte," poradil mu Kern.

"Myslím, že jsem ho trefil," pronesl klidně. Soustředil se. Snažil se vžít do toho kluka. Do jeho pocitů. "Ano. Trefil jsem ho." "Teď se zbytečně nevysilujte a nemluvte. Doktor přijde hned.

Byli bychom přijeli dřív, ale museli jsme zařídit spoustu věcí kolem těch požárů." "Poslouchejte." "Odpočívejte. Udělal jste všechno, co jste mohl. Teď to nechtě na nás." "Ale já vám musím říct, kde teď je." "Tady je!" vykřikla žena z prvního domku. "Honem pojďte sem! Přiveďte doktora!" "Vás osm půjde se mnou," přikázal Kern. "Rozejděte se! Půlka na tuhle stranu domu, půlka na druhou. Buďte opatrní. Zbytek pomůže rozehnat tenhle dav čumilů." "Ale on není tam vzadu," vydechl Teasle. Pozdě. Kern a jeho muži už odešli.

"Není tam vzadu," opakoval si pro sebe. "Kern. Co je to s ním, že si nedá poradit?" Bylo to právě jako ten první večer na začátku honičky, kdy na Kerna nepočkal. Tím to všechno začalo. Bylo mu to jasné. Ale s Kernem v čele by byl stíhací oddíl dvakrát tak zmatený, a muži, které by přivedl, mohli zemřít stejně jako ti ostatní.

Trautman neříkal zatím nic. Několik policistů, kteří zůstali, se snažili zabránit lidem, aby šli blíž. Proč mají koukat na krev? Jemu nebránil nikdo.

"Ne. Vám to nevadí, Trautmane. Vám krev vůbec nevadí. Jste na ni zvyklý." Trautman neodpověděl, jen se díval.

Jeden policista řekl: "Možná má Kern pravdu. Možná byste se neměl pokoušet mluvit." "Jistě. To jsem Orvalovi také říkal, když střelil jeho. Ale on také nechtěl umřít, stejně jako nechci já. Hej, Trautmane, já jsem ho oddělal. Říkám, že jsem to dokázal, ne že ne." "O čem to mluví?" zeptal se jeden z policistů. "Vůbec to nechápu." "Podívej se na něj," řekl jiný. "Ty jeho oči. Asi zešílel." Trautman hleděl stále nepřítomným pohledem. Pak je umlčel gestem.

"Říkal jsem vám, že ho přelstím, ne?" Teaslův hlas byl šťastný, jako hlas malého dítěte, kterému se něco povedlo. Jemu samotnému se to nelíbilo, ale nemohl se zastavit. Něco uvnitř ho nutilo mluvit, vysypat celé to tajemství.

"Byl tam nahoře. Na kraji verandy. Já byl jen o jeden domek dál, pod terasou. Tušil jsem, že čeká, až přijdu. Dobře jste ho vycvičili v té škole. Dobře, Trautmane. Udělal přesně to, nač jste ho vytrénovali.

Proto jsem ho dostal." Zranění ho svědilo, škrábal se, krev mu tekla proudem, ale cítil se stále úžasněji, když mohl pokračovat. Normálně by měl kašlat, lapat po dechu, namáhat se s každým slovem. Uvědomoval si to. A zatím dokázal mluvit plynule a pokračovat jako natažená pružina.

"Představil jsem si, co bych dělal na jeho místě, víte? Takovou dobu jsem o něm přemýšlel, až jsem pochopil, co s největší pravděpodobností udělá. A právě tady, když jsme se octli sami u těch domků, každý u jedné verandy, jsem bezpečně věděl, co přijde. Mohl jsem s jistotou říci, co má za lubem. Zůstane z dosahu světla daleko od ulice, kterou osvětlovaly plameny. Přijde zadem, přes zahradu a stromy. Stromy, Trautmane. Vidíte to? Vaše škola ho vycvičila pro gerilovou válku v kopcích. Proto se instinktivně držel stromů, trávníků, keřů. A já, po tom, co mi provedl tam nahoře, už jsem si dával zatraceně pozor, abych nepřistoupil na jeho podmínky. Potřeboval jsem své prostředí. Pamatujete se, co jsem vám říkal? Tohle je MOJE město. A když jsem to chtěl skončit, musel jsem být tady. Je to MÁ ulice, MÉ domky, hoří MOJE kancelář. A proto jsem to dokázal.

Přečet jsem ho. MOU kulku dostal do prsou." Trautman stále mlčel. Stále se jen na něho díval. Na rudou skvrnu kolem zraněného břicha.

"Tohle? Myslíte tohle? Na to se díváte? Říkal jsem vám, dobře jste ho vycvičili... Můj Bože, takový reflex." Do černé tmy se zablesklo. Hukot požáru přerušila divoká exploze.

Její ozvěna se nesla celým městem, "Příliš brzy. Přišlo to moc brzy," řekl jeden z policistů znechuceně.

"Příliš brzy na co?" zeptal se.

Kern se vracel, běžel dolů po trávníku na chodník.

"Tam vzadu není." "Já vím. Snažil jsem se vám to říct." "Střelil nějakého chlapa do ramene. To nám řekla žena toho raněného. Moji muži hledali jeho stopu. Je tu dost krve, tak ji sledují." Zneklidněl, když se podíval na vlny světla, které zaplavovaly oblohu na kraji města.

"Co je to? Co je to za výbuchy?" zeptal se Teasle.

"Bože, mám strach, že neměli dost času." "Čas k čemu?" "Benzinové pumpy. Dvě zapálil. Slyšeli jsme zprávu ve vysílání hasičů. Ty stojany a hlavní budova vězí tak hluboko v ohni, že není možné vypnout přívod benzínu. Chtěli v téhle části města vypnout elektrický proud, aby zastavili čerpadla. Pak jim došlo, že když zastaví pumpy, podtlak otočí směr ohně dolů do hlavních tanků a celý blok vyletí do povětří. Zavolal jsem oddíl svých lidí, aby pomohli s evakuací okolí. Jeden z těch ohňů byl v obydlené čtvrti.

Bože, doufám, že to stihli, než pumpa vybuchla. Kolik lidí ještě přijde o život, než to všechno skončí!" bědoval Kern. Od jednoho domku se ozval křik: "Šel napříč hřištěm, tam!" "Krucinál neřvete tak, nemusí vědět, že po něm jdeme!" "Nebojte se," řekl Teasle. "On na tom hřišti není." "To nemůžete vědět. Ležíte tu už hodně dlouho. Mezitím mohl utéci kamkoli." "Ne. To byste všechno musel vidět odtud. Musel byste se vcítit do způsobů jeho uvažování. Plazil se přes hřiště, pak se dostal přes plot a je v tom křoví, co jsou maliny a ostružiny. Já jsem se mu dostal z drápů v porostu, jako je tenhle. Teď totéž zkouší on. Ale je moc ošklivě zraněný. Neumíte si představit, co je bolest v hrudi. Je tam bouda, kterou si postavily dětí. Směřuje k ní." Kern se tázavě podíval na Trautmana a kývl na dva policisty, kteří stáli u něho.

"Co se tady stalo, když jsem byl tam vzadu? Co je nového?' Jeden z policistů jen potřásl hlavou a pohlédl na Teasla.

"Myslí si, že je ten kluk." "Cože?" "Asi se zbláznil," řekl ten druhý.

"Vy dva na něho dávejte pozor. Chci, aby pokud možno klidně ležel," nařídil Kern. Poklekl k němu. "Počkejte na doktora, Teasle.

Nebude to dlouho trvat. Slibuju vám to." "To je jedno." "Zkuste vydržet. Prosím." Zvonily zvony a houkaly sirény. Dva velké požárnické vozy vjely na náměstí. S obtížemi zastavily v té rychlosti, ale podařilo se jim to u policejních vozů. Hasiči seskakovali. V ochranných pláštích, spěchali pro nářadí, aby mohli otevřít hydranty. Rozvíjeli hadice.

Další výkřik přišel od domku: "Dostal se až na konec hřiště! Je tam pole, keře." "Nekřičte tolik!" přikazoval Kern. Sklonil se k Teaslovi na chodníku. "Dobrá, podíváme se na to. Uvidíme, jestli máte pravdu.

Jestli je tam, co říkáte." "Vždyť by utekl. Musím už jít." "Ne. Počkejte. Musíte mi slíbit..." chtěl ho zadržet Teasle.

"Už se stalo, doktor je na cestě. Slíbil jsem to." "Ne, o tohle nejde! Slibte mi... až ho najdete... že budu moci být u toho. Mám na to právo. Byl jsem u toho od začátku a nemohu si nechat ujít konec..." "To ho tak nenávidíte?" "Ale kdepak. Tomu vy nemůžete rozumět. To chce on. Chce, abych tam byl." "Ježíši!" Kern se podíval nevěřícně na Trautmana a druhé dva muže.

"Ježíši!" "Když jsem ho střelil, tak jsem ho přestal nenávidět. Je mi to líto, ale je to tak..." "Jistě, samozřejmě." "Ne, ne proto, že mě zranil. Musíte mi slíbit, že mě zavoláte, až se k němu dostanete. Musím s ním být až do konce, jsem mu to dlužen..." "Ježíši!" "Slibte mi to, prosím." "Tak dobře." "Nelžete! Vím, že si říkáte: ten chlap je raněnej tak těžce, že se k tomu poli nemůže dostat." "Já nelžu," ohradil se Kern. "Musím už jít." Vstal, otočil se ke svým mužům. Ti od domku se teď k němu připojili, rozdělili se a nervózně vyběhli ulicí nahoru, kde začínala pole.

Trautman tu zůstal.

"Vy nejdete Trautmane?" podivil se Teasle. "Vy chcete zůstat stranou, že? Ale nemyslíte, že byste to měl vidět? Nemyslíte, že byste měl být u toho? Sledovat, jak naposled manévruje?" Když domluvil, měl hlas tak suchý, jako bylo dřevo na soudní budově, když vzplanulo. Jako troud.

"Jste na tom moc špatně?" zeptal se Trautman.

"Ne. Je to sice horší, ale nebolí to. Ten beton je velmi měkký." "Ach!" Další ohlušující výbuch, k nebi vylétl nový ohnivý sloup.

Druhá benzínka.

"Můžete připsat svému chlapci další bod." řekl Teasle. "Máte můj obdiv. Vaše škola ho opravdu skvěle vycvičila. O tom nikdo nemůže pochybovat." Trautman pohlédl na hasiče s hadicí u ohně. Na ošklivou díru v Teaslově žaludku. Jen trochu zamrkal. Natáhl pušku. Bylo slyšet cvaknutí, když náboj vklouzl do komory. Pak vyšel po trávníku k zadní části domu.

"Co to proboha děláte?" zeptal se Teasle. Ale už tušil, co bude.

"Počkejte!" Žádná odpověď. Trautmanova záda ustupovala v odlesku plamenů k těm stínům, které se míhaly po levé stěně domku.

"Počkejte," volal Teasle vzrušeně. "To nemůžete udělat!" křičel.

"To není nic pro vás!" Stejně jako předtím Kern odešel teď i Trautman.

"Zatraceně, stůjte!" zarval Teasle. Převalil se na břicho, natáhl se na chodníku. Dva policisté ho chytili, snažili se ho zase obrátit.

"Musíte klidně ležet," řekl jeden z nich. "Klid, šéfe." "Nechtě mě! Dokážu to." Snažili se ho zvládnout a uklidnit. Házel sebou jako pominutý.

"Mám na něho právo! Já to začal!" "Možná bude lepší, když půjde. Jestli se s ním budeme prát, rozpářeme ho ještě víc." "Podívej, co má na sobě krve! Kolik jí ještě může mít uvnitř?" "Dost," pomyslel si Teasle. "Ještě dost." Opět se opřel o ruce a kolena, popotáhl jednu nohu, pak druhou, soustřeďoval se, aby mohl vstát. V ústech cítil slanou chuť krve.

"Já to začal, Trautmane. Je můj. Ne tvůj. On sám chce, aby byl můj." Podepřel se, vstal, udělal krok, pak se zase zastavil. Bojoval s rovnováhou. Pokud by upadl, věděl, že už nikdy nebude moci vstát.

Aspoň bez cizí pomoci. Musel se držet na nohou, i když se kymácel.

Šel po trávníku k domku.

"Já to vím, Trautmane," myslel si. "Ten kluk chce, abych to byl já. Ne ty."