David Morrell

RAMBO I
První krev
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 20.

Jako v agónii se plížil Rambo ostružiním ke kůlně. Dopadalo na ni světlo plamenů. Viděl, jak se jedna strana vyvrátila dovnitř.

Střecha trčela v podivném úhlu. Ale do místnosti nebylo vidět ani pootevřenými dveřmi. Byla tam naprostá tma. Plížil se, ale zdálo se mu, že ten kousíček cesty mu trvá moc dlouho. Myslel, že se plíží, ale ležel na místě. Zahrabal nohama silou a trochu se přiblížil k cíli.

Ale když se dostal k tmavému vchodu, zaváhal vlézt dovnitř.

Příliš se to podobalo díře, ve které byl vězněn za války. Tmavá, stísněná a skličující díra. Připomnělo mu to i sprchový kout, kam ho Teasle donutil vlézt. A taky celu, kam ho Teasle chtěl zavřít. Tam sice bylo více světla, to je fakt, ale odporné to bylo stejně. Jako všechno, odkud kdy utíkal. Navíc byl tak unavený, že v téhle kůlně přece nemohl bojovat dál.

To bylo tak jako tak vyloučené.

Viděl umírat příliš mnoho lidí, zraněných kulkou, kteří si ani neuvědomili, že krvácejí, dokud nebyl konec. Bolest v prsou pokračovala.

Stěhovala se do hlavy. Každý stah srdce ji zvětšoval. Nohy měl po ztrátě krve chladné a mdlé. Proto zřejmě lezl tak těžce. Prsty ztrácely cit, ruce vypovídaly službu. Nezbývalo v něm moc života.

Ale přinejmenším si ještě mohl vybrat místo, kde definitivně skončí.

Tady to nebude. Jako nechtěl umřít v té jeskyni. Byl rozhodnut, že se to nesmí opakovat. Ne, musí zůstat na volném prostranství, odkud vidí nebe, kde může dýchat bez omezení noční vzduch.

Obešel kůlnu a nešikovně zapadl do podrostu. To je správné místo. To potřeboval. Nějaké přátelské a pohodlné místo. Uklidňující, konejšivé. Musel je najít dříve, než bude pozdě.

Prohlubenina, dlouhá jako on sám, vypadala slibně. Ale když si tam lehl tváří vzhůru, připomínalo mu to hrob. Do hrobu má ještě spoustu času. Teď potřeboval něco jiného. Něco bez hranic. Když konec, tak aby se mu poslední chvíle líbily.

Plazil se. Přitahoval ho mírný pahorek vpředu, až dosáhl vrcholku.

Kopeček byl ze všech stran porostlý polehlou podzimní trávou.

Nebyl tak vysoko, jak by si přál. Přesto bylo velmi příjemné natáhnout se do trávy na jeho vršku jako na čerstvě nacpaný slamník.

Koukal se na oranžové krajky, jimiž plameny lemovaly mraky na tmavém nebi. Pohoda. To bylo to správné místo.

Docela se uvolnil. Nechtěl myslet na nic. Jen bolest sílila, mučila ho a na druhé straně otupělost a slabost mu spoutávaly ruce i nohy. Až k loktům, až ke kolenům. Zakrátko to zasáhne i prsa a bolesti pominou úplně. Ale co potom? Dojde to až k hlavě? Anebo to skončí dříve? Dobrá. Měl by raději myslet na to, jestli se nedá ještě něco podniknout. Nezapomněl na něco důležitého? Ztuhl bolestí. Nezdálo se, že by ho mohlo něco napadnout.

A co bůh? Ta myšlenka ho přivedla do rozpaků. Na boha pomyslel a modlil se k němu jen ve chvílích absolutního nebezpečí. Vždycky byl přitom na rozpacích. Nevěřil, a když se modlil, cítil se jako pokrytec.

Na druhé straně občas připouštěl, že by bůh být mohl. Ale může být takový bůh, který se nechá ošálit pokrytcem? Když byl ještě dítě, věřil. Jako dítě určitě věřil. Jak to tenkrát bylo? Slova k němu přicházela nepřátelsky, váhavě.

Ach můj bože, je mi ze srdce líto... CO? CO je mu líto? Všechno se stalo v těch posledních dnech. To, co se muselo stát. Ono se to vážně muselo stát. Litoval toho, ale věděl určitě, že být teď ono pondělí, zase by prožil všechno jako dosud.

Protože v tom byl Teasle. Nedalo se vyloučit vůbec nic. Jejich souboj vzešel z pýchy, ale bylo v tom i něco důležitějšího. Co důležitějšího? Svoboda a právo. Hromádka koňských kobližek! Nechtěl dokazovat nějaké principy. Šel do toho. Musel se postavit každému, kdo ho k něčemu nutil. V tom byl dost velký rozdíl. Nešlo o problém etický, ale osobní, emocionální. Zabil spoustu lidí. Mohl předpokládat, že museli zemřít, protože všichni byli součástí čehosi, co ho k něčemu nutilo. Ale zase tak moc tomu nevěřil. Měl rád boj, riziko, vzrušení. Možná to bylo tou válkou, pomyslel si. Možná si tak zvykl válčit, že jednoduše nemohl přestat.

Ne, ani to nebyla celá pravda. Pokud by se skutečně chtěl ovládnout, mohl. On se prostě nechtěl zase tak moc ovládat. Život ho naučil postavit se každému, kdo mu překážel. Byl taky pyšný a rád se předváděl. Byl zlý, když do něho někdo rýpl. To byl. A teď tu umíral.

Nikdo přece nechce umírat a všechno, co si vymyslel o principech, to byla jen spousta slov, jak se ospravedlnit. Namluvit si, že by všechno udělal znovu a stejně, byl také jen trik, jak sám sebe přesvědčit, že se ničemu nedalo zabránit. Bože, teď to byla pravda a nemohl už proti tomu udělat vůbec nic. Teď principy ani pýcha neodvrátí to, co přijde. Měl si více všímat rozesmátých dívek, pít více ledové Coly, pochutnávat si na sladkých melounech. A to by taky nebylo k ničemu. Do hajzlu s tím, uvažovat co měl dělat dříve! Přemýšlení o bohu jen komplikovalo věci, které se velmi brzy rozhodnou.

Jestli slabost ve stehnech a předloktích měla znamenat rychlý příchod konce, bylo to taky na nic. Špatné. Bezvýchodné. Porážející.

Poslední, co si mohl vybrat - jak umřít. Nechtěl skončit jako prostřílené zvíře. Chtěl klidně, pateticky a neznatelně odejít.

Od chvíle, kdy poprvé spatřil domorodci zmrzačené tělo v džungli, bál se, že by mohl skončit stejně. Takový konec! Jeho tělo bylo stále ještě živé, představil si s chladným odporem, jaké by to bylo, kdyby mu ze žil prýštila krev. Dovnitř by mu naopak pumpovali balzámy, vyndali by vnitřnosti, vyplnili hrudní koš. Představil si, že by mu funebrák u rakve sešil rty, oční víčka by měl navždy zavřená.

Udělalo se mu špatně. Smrt. Strašné, že ho víc děsilo, co by se mu mohlo stát po ní. Taky by všechno mohl skončit sám. To bylo řešení.

Vytáhl z kapsy svou poslední dynamitovou patronu, otevřel měkký obal s rozbuškou a doutnákem, vsunul vše do válečku a pak si jej upevnil mezi kalhoty a žaludek. Váhal, má-li zapálit doutnák.

Byla tu ta zatracená věc s bohem. Ty komplikace. Chystal se na sebevraždu a to ho mohlo navěky poslat do pekla. Pokud by věřil. Ale on nevěřil a s myšlenkou na sebevraždu žil dlouho. Ve válce nosili kapsli s jedem, co jim dal velitel pro případ, že by je chytili a mučili.

Když ho pak zajali, neměl ani čas ji spolknout. Teď však doutnák zapálit může. Ale co když je bůh? Dobrá, pokud bůh je, nemusel by ho vinit z toho, že nevěří. Víra, poslední rezerva. Na druhé straně - žádná bolest. Jen jediný záblesk. Nohy už stejně vůbec necítil. Připravil se, že zapálí doutnák. Ještě jeden letmý pohled přes pole k hřišti. V matném světle plamenů se mu zjevil dvojitý přelud postavy muže v uniformě "baretů". Šel v předklonu a opatrně se kryl za houpačkami a skluzavkami. Nesl pušku. Nebo pistoli s dlouhou hlavní.

Rambovy oči už to nemohly rozeznat. Ale věděl určitě, že to byla uniforma zelených baretů. Musel to být Trautman. Nikdo jiný. A vedle něho, klopýtaje přes hřiště, s rukama přitištěnýma k břichu se blížil Teasle. Musel to být on. Šel pravoúhlým bludištěm prolézaček a Rambo pochopil, že jeho cesta byla pohodlnější.