Vilém Mrštík

POHÁDKA MÁJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI.

Byla to krásná noc, kterou Helenka proležela na bílém svém lůžku. Ani oči otevřít nechtěla, aby nezaplašila posledního okamžiku ranního snění —

Marta v kuchyni hřmotila už nádobím, děvečky řehtaly se čemusi v chlévě, páv půvabně si vykračoval na hřebenu kůlničky, s okázalou grandezou nadnášeje svůj zlatolesklý háv, pak velice krásně, podle svého zdání, zavřískl svým ošklivým hlasem a pohlédnuv si na nohy, procházel se dál. Plotníček jako každý den sednul před okno v kvetoucí hruš, zavolal konipáska a oba řičeli, seč hlasu měli do zabedněného okna: „Dyť už je den, vstávej!“ I kohout si toho všiml, že se okno neotvírá, vyletěl na branku, zavichřil křídloma a zhurta co mohl nejsilněji za vřeštěl na Helenku do okna: „je-li už hoře, ať vyjde ven!“ — I vrabci štěbetali co mohli, jeden se obracel po druhém a bylo jim velice divné, že dnes od snídaně nic neletí za nimi. Na konec ztropili takový rámus, že Helenka, neohluchla-li přes noc, musila se probudit. Probudila se také, ale přeskočila několik veršů, oddychla si a spala dál. Před domem štěbetala housata, kejhly husy, holuby div střechu nesbořili, jak lomozili pod krovy, skřivani sborem zpívali v slunojasném nebi, mouchy, včely, chrousti vráželi do oken i bílý motýl zachrastil křídloma o hladké jeho sklo; zdaleka až sem bylo slyšet i volání kukaček: ale Helenku nic nevyvedlo z vyhřátého lůžka.

Starý vedle kašlal, šplíchal v umyvadle jako kachna, tloukl botama, zlořečil na službu, na lesy, na celý svět — už i posnídal, zavolal psa a dávno byl už v lese a Helenka posud v limbu. Brok zakňučel po jeho odchodu, zadrbal se prackou za uchem a šel se podívat, co dělá jeho paní. Sám si otevřel, položil se na dvéře, jak jej tomu naučila Helenka, zavěsil se prackou na kliku a vrtě bílým ocasem, napřed šňupákem jen nahlédnul dovnitř; když se nikdo nehýbal, teprve si dodal odvahy a lichometně jako stará koketa pohazuje zadkem, přemoudrýma očima se díval na lůžko, zdali se to Helenka jenom tak tváří nebo opravdu spí. Spala opravdu a jako dudek. Přední nohou hrábl jí na prsa, zašklebil se a čekal. Obyčejně se pak probudila a divila se, kde se tu vzal a co tu dělá. Pak ruka její po hlavě se mu svezla dolů a zašimrala jej v zátylí. Ale dnes nic! Helenka jak mrtvá ležela tváří obrácená ke stropu. Brok jen teplo cítil na čenichu, šířící se od vřelé její ruky, pocit, který jej přivedl na jinou, ještě krásnější myšlénku. Hlavou se začal zavrtávat pod bílou peřinu. Zdlouha si oddychl a celý zmrtvěl v překrásném pocitu cizího tepla — — A poznovu jí prackou hrábl na prsa. Ale Helenka ucítivši cosi těžkého na sobě, odhodila pracku jeho stranou. Brok ze strachu zalezl pod postel. Tam čekal, až na lišku sklouznou bosé její nožky, pak že se přikrade se strany jakoby nic, otře se o ni, hlavu jí podloží pod ruku a dá se pohladit její rukou. Ale čekal marně.

Helenka otevřela sice oči, přesvědčila se, že je bílý den, viděla, jak strop se celý zelení v odrazu májového světla, slyšela i plotníčka před oknem, (...)

(......)