Vilém Mrštík

POHÁDKA MÁJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII.

Dobré duše by nyní asi rády slyšely určitou, nižádným pochybnostem nepodléhající odpověď na palčivou otázku (jak známo, u nás každá otázka je palčivá), jaké byly city Ríšovy, měl-li Helenku rád a jak mnoho? — —

Váš nejponíženější sluha milerád by vyhověl tomuto nedostatku své povídky, kdyby sám nebyl ve vážných rozpacích — —

Ríša byl mužský a tu se ocitáme před lesem duše lidské, z které se vrací jen ozvěna a žádná odpověď. Tu snad věčně jako pacholata státi budeme na břehu nesmírného moře, které skořápkou své lebky marně přeléváme do nepatrného důlku svého rozumu. Nikdo nikdy nezměří, nikdo nikdy nezváží, co všecko je složeno v nepatrném tom slově — mužský. Nikdo nevytuší, jaká nedozírná hloubka prolhanosti a falše se skrývá pod kluzkým povrchem krásných jeho řečí. Tisíce a tisíce krásných obětí, které buď už s pochroumanou pověstí pozdě volají svůj rozum o pomoc nebo se teprve střemhlav vrhají na dno nalíčené propasti, vydávají křiklavé svědectví nesmělých našich slov. Jsme prý podobni kukačkám, vyslovila se o nás jedna velice zkušená a rozumná paní, — milý pták, milý hlas, ale mizerný, mizerný charakter.

Než ať je tomu tak nebo jinak (Ríšovi těžko je tu dělat pravotára), tolik je jisto, že Helenka — v takových záležitostech ubohá, němá, hluchá, slepá — věřila Ríšovi jako písmu svatému. Co promluvil, jakoby tištěno měla, věrně všechno uložila do své paměti a tím se těšila, k tomu se tulila v každičké chvíli. Myšlénky na Něho — to byly nyní její modlitby, s těmi se obírala, kudy chodila, ráno, v poledne, večer i v noci; když se probudila, pomodlila se nový svůj růženec a usnula zase, aby procitla k ránu s toutéž modlitbou na rtech, kterou kolébala večer mladý svůj sen.

Bílý onen lístek se zlatou ořízkou a letícími vlaštovkami na zahnutém růžku (Bože, jak už to bylo dlouho!), první ono poslání, které tenkrát s maceškami zanechal jí na stolku a ten krásný, krásný jeho dopis, s kterým proležela tenkrát v slzách celou noc, prohlížela nyní každý den, pročítala jej znovu a znovu od první až do řádky poslední, zkoumala každý jeho tah, každé jeho škrtnutí, a když už psaní jeho celé uměla z paměti, bavila se zase tím, že je četla od zadu. Na konec pohladila si jím tvář hebkou jako samet, položila si je pod podušku večer a spala s ním. — — Oh, zlatá, zlatá slova první lásky, zahřívaná srdcem za dne, zulíbaná v noci nastokrát! — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Ráno nikdy, co Marta byla Martou, nikdy se nepamatovala, že by se kdy byla Helenka tak dlouho strojila, tak dlouho myla a česala, jako činívala nyní — — — V kuchyni už dávno měla vždycky poklizeno, „snídaní už bylo na padrť“, a Helenka posud, jakoby už nic pro ni nebylo na světě mimo její krásu, posud stála uprostřed bílého svého pokoje a neustrojena ještě, neobyčejně jakási vysoká v bílé své říze před zrcadlem posud se prohýbala a nahými lokty, divně a jinak je překládajíc nad hlavou, posud v prstech natřásala bohaté své kadeře.

Také Brok se posud nepamatoval, že by (...)

(......)