Vilém Mrštík

POHÁDKA MÁJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII.

Helenka žila zatím svůj krásný život dál. Mysl její zůstala prosta, ale city její rostly, nabývaly smělejšího rázu. Jako mušky rojily se všechny její touhy kolem svého světla a ať v myšlénkách, ať slovem, hleděla jim ve všem vyhovět.

Ríša sloužil jí jako královně. Rozvazoval jí slučky na nitích, navinoval bavlnu, držel přadena a jednou dokonce, když do lesa odběhla natrhat kvítí, i do pletení se jí dal. Vyvlíkl očka, vypadl mu drát a rychle zas kladl pletení na původní místo, když tu Helenka jakoby ze země vyrostla, stála nad ním přísná jako zákon a obořila se na něho strojeně užaslým hlasem:

„I vy sakulentský hříšníku,“ (žertem říkala mu někdy vy), pravila a vzala mu pletení z rukou, „co to děláte?“ pleskla jej přes prsty, „kdo vám to kázal? To je zas něco nového! Plést se do věcí, do kterých mu nic není. Jděte pryč, pleticho!“ Sedla si vedle něho a pletla sama.

Škádlení, žerty, hry střídaly se tak navzájem.

Helenka v samých radostech ani si nevšimla, že Ríša za těch čtrnáct dní obapolné lásky nápadně zpohodlněl.

Tak hned za dva dny na to, kdy ji Ríša v kostele tolik byl litoval, proč nezůstala raději nedostižným pro něho snem, jako na dotvrzenou toho, že je jí pro něho opravdu škoda, dožábral se na umluvené místo a byl jakýsi velice lenošný. Den před tím byl v Rosicích na jarmarce, „zdržel se tam“ se známými daleko přes půlnoc a silně podkouřený doutníky, nasáklý pivem vyškrábal se do své mansardy. Když došel k Helence (tentokrát velice pozdě), naříkal si na teplo, žízeň a sotva že se hýbal. Jako hroch. Kosti ho bolely, klouby měl rozklížené a svaly jakoby měly s něho spadnout… Helenka už seděla ve svém budoarku a vyšívala. Ohlédla se po něm a div nevykřikla.

„Bože, to jsem se lekla; — to jste vy? Co tu chcete?“ zvolala povýšeným hlasem, sepjala nad ním ruce a divila se, kde se tu vzal.

„Co tu chcete?“ ptala se ještě jednou, postrkujíc košíček od sebe tak, aby si neměl kde sednout. „Do kostela taky tak chodíte brzy?“ dodala s jemnou výčitkou.

Ríša si odfoukl, zhluboka povzdychl a ztěžka se převaliv do mechu, naříkal na bolesti v hlavě. Nepověděl, proč jej hlava bolí, jen mlčky sedl vedle ní a za chvíli i hlava se mu skulila na mech, zdálo se, že spí.

Helenka se usmála, odložila ruční práci a uchopivši jej za ramena, s pomocí boží a jeho posadila jej k sobě na svůj trůn. Sama si sedla tak, že hlavu jeho chovala v náručí.

Ríša se tvářil zprvu, jakoby usínal žertem, potom však usnul doopravdy.

„Proč dnes nic nemluvíte?“ ptala se ho Helenka s úsměvem, dříve ještě než usnul.

Ríša obrátil k ní vzhůru zakalené oči a upřel na ni dlouhý, němý pohled trpícího člověka.

„Co —“ jemně zatřásla jím v náručí, „proč dnes nic nemluvíte? Co je vám, já vás tak ráda poslouchám —“

Ríša se ironicky usmál.

„Chceš, abych ti zas říkal, jak jsi krásná?“

„A jaké jsou ty ostatní, to ty nepovídáš!?“

Ríša zavrtěl hlavou, že ne.

„Nu tak mluv přece!“ burcovala jej znovu ze spaní, když viděla, jak mu přes oči klesají zamodralá víčka.

(...)

(......)