Vilém Mrštík

POHÁDKA MÁJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV.

Obsah viny Ríšovy byl poněkud komplikovaný. Jak sám sobě se přiznal, jednak se „trošánek“ už nudil, jednak byl už na dně všeho svého myšlení a cítění, které se mu zprvu zdálo zásobou nevyčerpatelného bohatství. Hledal proto cesty jiné, které by jej vedly k pramenům nových rozkoší a zábav. Pobyt na venkově trval mu přece jenom už „trochu dlouho“, pocit sladké nečinnosti, která mu tak lahodila v lásce, přes noc skoro zvrtl se v něm v tentýž ubíjivý pocit vnitřní prázdnoty, kterou byl v Praze ulíval pivem, utloukal tágem, dusil kouřem pivovarských kasamat.

Změnou pobytu získal sice na jakéms takéms klidu, v přírodě, ve vzpomínkách na zlatá dětská léta hledal a našel zapomenutí svých „bolestí“, v lásce dokonce vyšvihl se na stupeň úplného uspokojení, ale konec všech konců byl: půvab novoty pominul, síla se vytratila a zbyla jen ta známá, hrozná nuda, nuda mladých let. Jsou povahy, kterým není na celém světě pomoci. Jednak proto, že už je pozdě, jednak i z toho důvodu, že v tom „hloupém“ světě není toho, nač mladá mysl nejraději věří: zázraků. Kdyby tak Pánbůh dal a Duch svatý sestoupil s nebe, mysl jim rozsvítil, tělo vyčistil a duši znovu zrodil: oh, jak by pak byli šťastni, veselí a silní! Ničeho by se nelekali, hory by přenášeli s jednoho konce světa na druhý, nebe nebylo by pro ně bájí, ale vyplněným snem. Ale protože Pánbůh nedá, neštěstí jejich nemá konce, vleče se za nimi jak příšerné fatum, růže mění se v trní, přátelé v pomstychtivé harpie, celý svět se rozlívá v pole slz a největší radosti srdce drobí se — v nic. Mladý Ahasver, který břímě svoje vleče tíž než ten starý a velmi často je i se sebe shodí.

Ríša vinu toho všeho jako vždy hledal mimo sebe. V nedostatku společnosti, v klášterní samotě fary a zvláště v té kaplance, která mu nijak nepřirostla k srdci, viděl vrchol všeho šosáctví. Stále tytéž bílé zdi kostela, tentýž bílý zadek koně na začouzeném obraze bitvy, tentýž hliněný pes na kamnech, stále tytéž líné mouchy procházející se po stěnách, všude a všude tytéž hrany, tytéž tvary, věčně stejný tikot starých hodin v rožním pokoji, kde jemu jako na posměch porculánová figurka při každém kývnutí hodin vyplazovala naň svůj odporný, červený jazýček — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

To všechno bylo k zoufání, „k zou-fá-ní!“ otevřel ústa a s chutí si zívnul na šeré stěny zasmušilého svého pokoje.

Jediné, co jej křísilo ještě k životu, byla Helenka. Aspoň tudy se hleděl dostat do nebes ráje. Ale staré hříchy nedaly mu ani tam. Dlouho se válel ve sněhu, až byl sám celý bílý jako cherubín, ale na konec černá pírka proskočila na něm přec. Starý Ríša spal, spal, ale oči měl jen přimhouřeny, štika zemřela, ale zuby po ní zůstaly.

V tomtéž poměru, v jakém přírodě a v ní prožité lásce ubývalo na osvěžujícím půvabu, rostly na druhé straně minulostí pozlacené jeho vzpomínky na tutéž Prahu, které tolik byl klnul, dokud byl v ní, na tutéž Prahu, po které stonal, sotva ji dělil od něho (...)

(......)