Vilém Mrštík

POHÁDKA MÁJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

S Ríšou se v Praze musilo něco dít.

Na tři dopisy z domu neodpověděl, na čtvrtý došel list stručný jako telegram: „Drazí rodičové!“ bylo psáno v první řádce. „Peníze, honem pošlete mně peníze“ bylo ve druhé, a na třetím řádku je líbal a pozdravoval jejich „věrný syn Richard“.

„Peníze,“ mu psali z domu, ale nač, pro koho, marné otázky.

Z domu psali zas:

„Dítě, co myslíš, co děláš, že nepíšeš — zde Ti posýláme peníze na cestu, svátky jsou na krku, přijeď domů“ — — —

Ríša nejel, nepsal.

Nebylo daleko do velikonočních svátků. Studenti ujížděli z Prahy, po „A—B“ v Brně procházelo se jich už několik.

A Ríša posud nikde. Děvečka den co den stála na nádraží a v davech z perronu se tlačícího lidu vyhlížela jeho kulatou, půvabně v ramenou zasazenou hlavu.

Ríša nikde.

Maminka už spínala ruce, otec, krátký, otylý muž s věčně vyhrnutými rukávy a bílou zástěrou, vážně přemýšlel už o tom, kdy by měl zástěru odvázat, rukávy shrnout a zajet do Prahy, co přece ten čertův kluk dělá.

Než rozvázal tkaničku od zástěry, sběhlo se něco jiného.

Na adressu tatíkovu došly tři pozoruhodné dopisy od tří různých stran, které patrně velmi dobře znaly Ríšu a Ríša je.

První byl od číšníka Melichárka a začínal: „Uznáte, mnohovážený pane, že nemohu…“

Druhý byl od vinárníka v Žitné ulici, kam Ríša chodil před polednem „na tichou“. Dopis končil: „Doufám, že neodepřete mé žádosti náležitého ospravedlnění a vyhovíte laskavě mé prosbě. Tímto se uváděje v laskavou Vaši známosť, činím Vás pozorna na veliký svůj obchod s vínem, který ctěné nabídky se strany Vaší vyřídí s největší ochotou a správně.“

Třetí dopis (soudě dle prudkého odplivnutí Ríšova otce byl asi nejurážlivější) byl podepsán nájemcem hostince Concordie, kde byl Ríša dlužen za 150 obědů.

Ti všichni doufali v rychlé a správné vyřízení své žádosti.

Úhrnná suma potácela se kolem 200 zl.

Otec i matka podávali si neobyčejně krásné a zdvořilé ty dopisy z ruky do ruky a shodli se v úsudku o svém synovi, že… ale to zůstat musilo rodinným jejich tajemstvím.

K dovršení bídy ještě téhož večera, kdy došel poslední list z Prahy, podepsaný Jindřichem Krásou, majitelem vinárny, přišel k nim do hostince mladý, holobradý hoch s tenounkým krkem, špičatou bradou a s tou zvláštní jemnou, bílou pletí panských hochů, které Ríša tolik nenáviděl už od dětství.

Jmenoval se Peka. Na gymnasiu býval spolužákem Ríšovým, nyní jeho kolegou na právnické fakultě. Na gymnasiu srazili se jen jednou, ale srdce svoje otrávili proti sobě na celý život. Běloch potkal černocha s jakousi židovkou a udal to před tváří všech soudruhů. — Černoch počíhal si za to na Špilberku na nenáviděného bělocha a vydřel mu z úst dohořívající zbytek cigara. V průvodu dvou svědků, jemu věrně vždycky po boku stojících černochů, položil zbytek cigara před profesora na stůl a obžaloval bělocha…

Pekův příchod neznamenal tedy mnoho dobrého.

Ríšův otec byl rád jeho návštěvě: zavedl jej do zvláštního pokoje, pomohl mu z krásného svrchníku s (...)

(......)