Vilém Mrštík

POHÁDKA MÁJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Když se Ríša ráno probudil a z okna se podíval, byla venku hrozná metelice. Slunce svítilo a s nebe se sypal bílý déšť.

Zachtělo se mu, vyjíti si do toho nečasu a dát se posypat sněhem, příroda zdála se mu pro jeho stav duše jako stvořena: byl dubnový, bláznivý čas, kdy chvílemi sluníčko jiskří a chvílemi drhne mráz. — Ale než se Ríša rozmyslil, má-li přece vyjít čili nic, zakuklil se znovu do peřin a spal ještě hodinku.

Tu se dvéře otevřely a k jeho lůžku přistoupila mladá paní; zahleděla se chvíli na to velké spící dítě a nevěděla, má-li jej probudit nebo nechat spát. Přišel pozdě v noci, slyšela ho, jak zarachotil ve dveřích klíč, rozezpívala se dvířka a jak s těžkým, dlouhým vzdechem lehl do svého lůžka. Vzpomněla si i na tichý ruch bosých jeho šlépějí.

Chvíli tak postála nad ním vysoká, štíhlá, jedna z těch krasavic, které tváře mají bílé jako sníh a měkké jako peří: jen prstem o ně zavadit a pod rukou se boří jako pěna. Měla tmavé, vážné oči, táhlou tvář, tenký rovný nos a vlasy v těžkém rulíku zavinuty v zad. Nic nehyzdilo čisté, v přísvitu rána modře se lesknoucí její čelo: účes rovnou, vzorně vyměřenou stezkou dělil se na obě strany a ve tmavé houšťce přičísnut vinul se jí v týl. Kolem mladých, mírně rozhrnutých rtů táhl se milý, mateřsky teplý úsměv rozumných žen.

Nebylo to poprvé, co tak stála nad jeho rozháraným lůžkem a poslouchala jeho dech. Nápadná jeho rozervanosť za posledních dnů neušla jejím očím, hlubším ještě v tichém účastenství ženskosti. Kdykoliv jen mohla, buď že se vzbudit dal nebo listonoš přinesl psaní, tiše jako duch zjevila se před ním skoro zavřenými dveřmi podobna milosrdné sestře, která hlídá nemocného.

Dnes přišla s dvěma dopisy, levou rukou držela je po svém boku, pravou se opírala o malý stolek, přistavený v záhlaví —

„Devět hodin odbilo — mohl by už vstát“ — pravila sama k sobě a chvíli ještě váhala. — Ale vzpomněla si, že už večer a předevčírem se ptal, nepřinesl-li listonoš nějaký list, a proto nahnuvši se k němu zaťukala ukazováčkem na promačkaná prsa jeho košile; když oči otevřel, usmívala se nad ním bílá její tvář; táhlé její prsty ukazovaly mu dvě psaní najednou.

„Vstávejte, už je devět hodin pryč!“ pravila, psaní položila před něj na duchnu a tiše jak přišla zase odešla, zvolným, vážným krokem, přelamujíc v chůzi vyžehlené záhyby své sukně.

Sotva se dvéře zavřely, radostné „haló“ rozlehlo se za nimi a postel pod Ríšou zakvílela tak, jakoby náhle s výšky na ni padlo něco těžkého; — když paní pootevřela dvéře, aby se podívala, co se to s ním děje, — měl Ríša hlavu už pod duchnou a na polštáři vyčuhoval z něho už jen chumáček vlasů.

Tam pod peřinou dusil velikou jakousi radosť.

„Pro Boha, co děláte?“ — ptala se mladá paní, když Ríša z pod peřiny jako rozpustilé děcko ukázal napřed jedno očko, pak druhé, špičku nosu a dvě řady bílých zubů naposled —

„Nic — nic“ — a smějící se zuby s řehotem zmizely zas pod peřinu.

„Jste vy blázen!“ pravila mladá paní žertem a usmála se na (...)

(......)