Božena Němcová

NÁRODNÍ BÁCHORKY A POVĚSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ALABASTROVÁ RUČIČKA

Do jedné vesnice přišli dva vysloužilí vojáci a prosili o službu. Jeden byl ještě dosti při síle, druhý ale nebožák byl celý zmrzačený, protož také službu nedostal a sedláci ho jen z milosrdenství mezi sebou podrželi. První dostal se ale hned k jednomu sedláku. Když nastaly přástvy, chodili tam oba dva a děvčata je rády viděly. Ten starý uměl povídat lecjaké pěkné báchorky a příběhy a druhý prováděl šprýmy a taškářské kousky, které se byl na vojně naučil, že se začasté všickni smíchem div nepopukali. Mezi děvčaty byla také jedna stará panna, jížto se veselý vysloužilec zalíbil. Měla sice chaloupku, ostatně ale nic jiného; než voják si myslil: lepší trocha nežli nic. Něco si vydělám, ona ze svého přidá a budeme přece živi. Namluvil si ji, a také vzal. On sloužil, ona nádeničila, a tak se dost bídně protloukali. Při tom při všem ale neztratili veselou mysl, ani když jim malá strávnička přibyla. Sedláci je měli rádi a selky pomáhaly kde mohly, a když děvče vzrostlo, nejedlo ani jeden den doma, protože si je po každé některá kamarádka k obědu pozvala. Léta ubíhaly, Zuzanka kvetla jako luční kvítí a bylo jí plná ves. Tak jako rodiče měli lidé i ji rádi, neboť každému pomohla, nechť ji pobídl k jakékoli práci; nejvíce ale užila od starého Martina, toho mrzáka, co s otcem do vsi přišel, s nímž každé sousto chleba dělila. Jí k vůli seděl někdy na pasece třeba půl dne a povídal dětem pohádky. Nejmilejší vyražení Zuzančino bylo,když mohla v lese, po polích a po lukách běhat a zpívat, to jí bylo nade všecko. Nedaleko vesnice stál starý hrad, jehož zdě již mechem porostlé byly; mezi těmi zděmi seděla Zuzanka, někdy půl dne, pletla věnečky a zpívala. Tak jí minul patnáctý rok.

Bylo to večer před sv. Janem Křtitelem, a po vesnici ozýval se hluk a křik chasy, která se hnala s dřívím páliti oheň svatojanský na vrchu, nedaleko starého hradu. Nejprvnější nahoře byla Zuzanka. Když se hranice narovnala a zapálila, popadla se chasa za ruce a začala okolo ohně skákat a zpívat. Když pozpívali, přeskakovali plamen. – Tu se stalo, že Zuzanka do něčeho zakopla. Shýbne se, zdvihne to a vidí malou alabastrovou ručičku.

„Zahoď to, je to kouzlo!“ křičela chasa.

„Ne, ne, nezahazuj to,“ namítal starý voják, který se s chasou na vrch přikulhal. „Navlíkni si ji na něco a zavěs na krk, to ti přinese štěstí.“

Zuzanka moudrého rádce uposlechši, navlékla si ručičku na úvazek (podvazek) a zavěsila na krk. Bylo po ohni a děvčata i chlapci brali se domů.

„Holky, nechoďme ještě domů; je tak krásná noc, pojďme na hrad!“ nabízela Zuzanka své kamarádky, nemajíc chuti do ouzké sednice se zavříti.

„Co tě napadá, nevíš že je svatojanská noc, kde kouzelnice své rejdy tropí?“ odpovídaly děvčata. Ale Zuzanka se nedala odstrašit, šla s chasou až do vsi, ale potom se vrátila na starý hrad, sedla na sedátko, které si sama udělala, a koukala na hvězdnatou oblohu, až jí oči zacházely. Tu slyší zdáli muziku, tak krásnou, tak vábnou, že se jí radostí (...)

(......)