Božena Němcová

NÁRODNÍ BÁCHORKY A POVĚSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ANDĚL STRÁŽCE

Bohatý jeden kupec neměl se svou manželkou dlouhý čas žádných dětí. I prosili neustále Boha, aby jim alespoň jediného děcka popřál. Tu stalo se, že měli oba stejný sen; zdálo se jim, že stojí před nimi anděl a takto praví: „Bůh prosbu vaši vyslyšel; budete míti syna, ale v dvacátém roku bude oběšen.“

S hrůzou se manželé probudili a jeden druhému sen vypravoval. Několik dní vážili na mysli, zdali se to vyplní, ale po čase zapomněli a snad by byli i nikdy více na sen nevzpomněli, kdyby se kupcová nebyla cítila matkou.

Nyní začali věřit strašnému snu a od srdce byli by sobě přáli, aby Bůh tu metlu od nich odvrátil. To se ale nestalo; určitou dobou porodila kupcová syna, zdravého a čerstvého jako rybu. Dali mu jméno Josef, umínivše sobě, že musí z něho býti pan páter, neboť se domnívali, že takto snad Bůh od něho ohavnou smrt odvrátí.

Hoch rostl a byl bohabojně vychován. I vídával, že kdykoli rodiče naň pohlédli, oči se jim zalily, ale proč, toho se dověděti nemohl. Když vyšel z nižších škol, přišel na studia a tak pilně jako z mládí učil se i v starších letech, ne-li pilněji. Učitelové si ho nemohli dosti vynachválit a otcové ho stavěli svým dětem za vzor. Ale vlastní rodiče nepřestávali nad ním plakati! Dokud neměl Josef rozum, ptával se staré své chůvy, proč asi rodiče nad ním pláčí? Ta mu dle dobrého rozmaru odpovídávala: „Proto, že je Josífek neposlušný,“ aneb mu řekla, že mají mnoho starostí. Chlapec se snažil, aby jim jakkoliv možná radost učinil, jen aby nemuseli plakat, ale ono to nebylo nic platno.

Bylo mu již sedmnácte let. Vida, že jsou rodiče zámožní, od každého ctění a zdrávi, zkrátka, že jim k blaženému živobytí ničeho nechybí, nemohl si jich smutek nic jinak vyložit, než že se snad s ním samým něco státi má a rodiče že se nad tím rmoutí. I umínil si tázati se jich samých a jakýmkoliv způsobem věci té na stopu se dostat. Jedenkráte byli samotni v pokoji; tu klekl Josef před nimi a pravil: „Má drahá matičko, milý otče, nyní mně musíte povědět, proč vždy a vždy nade mnou pláčete? Dělám všecko, co jen chcete, učím se, poslouchám vás ve všem a přece vám, kdykoliv na mne pohlednete, slze po tvářích kanou. Vy nevíte, jak mě to bolí a trápí, vidím-li, jak rodiče se svými dětmi se veselí, div mi srdce bolestí nepukne. Povězte mi to, moji dobří rodičové, já to raděj chci snášet, než abych se déle na vaše smutné tváře díval!“

Tak prosil Josef své rodiče, a když nechtěl jináče, tedy mu to s pláčem pověděli. Chvíli stál Josef smuten a zaražen, potom řekl: „Když je tomu tak, nemohu u vás déle zůstati, abych neuvalil hanbu na celý váš rod. Otče, ty mne nauč kupectví, aspoň co je nejvíce potřebí, a já půjdu potom do světa, hodně daleko, kde mne žádný nezná, kdyby se měl můj ukrutný osud vyplnit, abyste o tom neslyšeli. Bůh je však milostivý, a když se ho člověk nespustí, on ho nikdy neopustí.“

Od toho dne nešel Josef do škol a učil se kupectví. Za půl léta věděl tolik, čeho mu hlavně třeba bylo. Sebral tedy (...)

(......)