Božena Němcová

NÁRODNÍ BÁCHORKY A POVĚSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ZLATÝ LUPENEK

Valentin byl desátníkem, Vojín sprostým vojákem a Veselín byl bubeníkem. Valentinu se nechtělo poslouchat rozkazů strážmistrových, Vojínovi se znechutily hrubosti desátníkovy a Veselín nechtěl bubnovat podle taktu plukovního tambora. I usnesli se vespolek, že dají sbohem subordinací a že budou svobodnými chlapíky. Jednoho dne zrána hledali spoludruzi desátníka, sprostého a bubeníka, ale ti byli již daleko od pevnosti vzdáleni.

Šli oni zatím dlouhým lesem a byli veselí, jako pták když z klece vyletí. Potravu měli v tlumokách, a tudy si z toho mnoho nedělali, že je noc přepadla, když ještě konec lesa nedošli. Nocování pod širým nebem na měkkém mechu nebylo jim protivné. Druhý den se ale již mrzeli, že posud z lesa vyváznouti nemohou, a třetí den nastala starost, neboť se hlad ozýval a potrava byla již došla. K štěstí počal les řídnout, k večeru téhož dne přišli do oudolí, v němž kromě zbořeného hradu žádné jiné obydlí lidské nespatřili.

„Není nic platno, hoši, musíme v tomto údolí přenocovat s hladovými žaludky. Dále jíti nemůžeme, noc je tmavá a cesta nepovědomá,“ řekl Valentin, když byli údolí přehlídli.

„Vlezeme tedy do toho hradu, a je-li tam nějaký zaklený duch, vysvobodíme ho.“

„A on nám musí dát poklad,“ navrhl Vojín a kráčel za Valentinem.

„Já bych dal poklad i s hradem za řádný oběd, tak jsem hladový,“ bědoval bubeník. Mezitím přišli až k rozbořenému hradu, do něhož vlezli. Kráčejíce prvním dvorem a druhým, přišli do chodeb, zbloudili a octli se ve velké síni, kde stál uprostřed stůl, na němž bylo pro tři osoby prostřeno, jídel a pití hojnost, jakoby pro ně přichystáno.

„Kamarádi, tady musí vskutku nějaký duch vězeti. Slyšel on bezpochyby, co jsem řekl, přilákal nás sem, a až se najíme, okáže se nám a o nějakou službičku nás požádá,“ ozval se Vojín, když spatřil stůl s jídlem.

„Až se najím, udělám, očkoli mne požádá, ale s hladovým žaludkem nejsem k ničemu schopen,“ odtušil Veselín, a již měl tlumok se zad a seděl u stolu.

„Mně se všecko zdá, že by vám žerty přešly, kdyby vskutku duch se okázal; ale tuším, že zde duchové bydlí, kteří si v dobrodružství libují, a přijdou-li nyní domů, nepřivítají příliš vlídně nezvané hosti,“ namítal Valentin, nejmoudřejší ze všech. Proto ale přece také ke druhým sedl, neboť měl hlad i žízeň a krmí lákalo.

Když se dosyta najedli a napili, začali teprv na mysli přemítat, co by bylo dělat, kdyby se loupežníci vrátili. Zbraně neměli kromě holí a v síni také žádných nebylo. Najednou však utichli, neboť se dvéře otevřely a do nich vešly tři černé panny, tváří černých i šatů.

„My jsme majetnice tohoto zámku,“ pravila ta největší z nich, „dvě stě let čekáme již na vysvobození, ale posud se to žádnému nepovedlo, aby nás vazby zbavil. Chcete-li se vy, mládenci, o to pokusit, povím vám, jak se to státi může, nechcete-li, musíte tu chvíli zámek i krajinu opustit, aby se vám nic zlého nestalo.“

„Je-li v naší moci, oč žádáte, chceme s radostí o vaše vysvobození se (...)

(......)