Božena Němcová

POHORSKÁ VESNICE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Za osvětlenými okny, před nimiž Jano dlouhou dobu stál, seděla v malém salónu hraběcí rodina pohromadě. Byli po večeři; hraběnka byla trochu churava, hovila si v pružném opěradle, a proto také nebyl nikdo cizí přítomen.

Rozprávěli. – Hrabě chtě matku rozveseliti a překaziti vznikání melancholických myšlének, které ji přemáhaly, kdy tělo trpělo, vypravoval všelicos zajímavého i žertovného. Jelenka seděla na nízké seslici k nohoum hraběnčiným přitulena, a kdy hraběnce sotva stín úsměvu okolo rtů se mihnul, tu ona vždy chutně se zasmála; hraběnka dívajíc se do její milostné tváře, zapomínala na bolest a hrabě na to, co vypravuje.

Myšlénky jejich přebíhaly z předmětu na předmět, ze zámku přelítly do Prahy a z Prahy mžikem se octnuly ve vsi.

„Kdes to dnes chodila s bábou?“ ptal se hrabě Jelenky. „Viděl jsem vás z okna jít po vsi.“

„Šla jsem podívat se k Dorle, co dělá, ale že právě kamsi odběhla, šla jsem tedy zatím s bábou k Maternovic. Rozstonalo se jim dítě a poslali pro ni. Když jsme tam přišly, držela dítě matka na klíně a byla celá uplakaná a Materna seděl u ní, držel je za ručičku, ustavičně je líbaje. ‚Potěš vás Pánbůh, co se stalo?‘ pozdravila a ptala se bába. – ‚Hanička se nám roznemohla, od včerejška tak leží, v jednom žáru,‘ řekl sedlák a selka podala dítě bábě, pro pláč nemohouc ani promluviti. Ach, matko, já jsem nikdy krásnějšího dítěte neviděla! Bába mu sundala červenou kukličku, rozdělala podušku a tak ti tu leželo jako andílek. Žluté vlásky samý kroužek, bělounké čílko, ústečka malinká, a ta ramínka kulatá – ach, matko, já bych je byla celé zulíbala a nevím, co bych udělala, jen aby neumřelo!“ zvolala Jelenka, ale náhle se zamlčela a vyšší ruměnec jí polil líčko. Setkaloť se oko její s Hanušovým a v něm se jevil cit pohnutí a tak vroucí lásky, jakýžto ji nikdy ještě nevyzradil.

„Nuž, a co říkala bába, povídej dále,“ pravila hraběnka.

Jelenka si oddechla, vzchopila se a povídala dále: „Když si je prohlídla, museli přinést chleba a svěcenou vodu, namočila kus kůrky do svěcené vody a přiložila Haničce na hlavu. Pak ji položila do kolébky kázajíc, aby ji tam tiše nechali ležet, že si půjde pro devatero koření, ‚dobrou vodu‘ a že jí spraví koupeličku. ‚Snad dostane osypky nebo nějaký ohnipar,‘ řekla. – Já se jich ptala, jestli by chtěli lékaře, že by se pro něho poslalo, ale oni povídali, že to dají na bábu, bába ale řekla, že to musí dát na Boha, lékař prý by ale také nic nepořídil s takovým koťátkem, které nemůže povědít, kde a kterak ho bolí.

‚Žemlemi bychom ji chovali, jen kdyby nám ji Pánbůh nechal,‘ pravila matka a ptala se báby, co to je, že Hanička ve spaní očka otvírá a ústkama brzy škube, jako by plakat chtěla a zase smát se, že jí selka jedna řekla, božec že se o ni pokouší.

‚Ale nedejte se balamutit, to není nic zlého, spánek hraje s ním,‘ řekla jim bába. Já se ptala, jak tomu rozumět mám, a bába šednouc ke kolébce, povídala: ‚Když dítěti spánek oči zavře, přijdou k němu andělíčkové, zpívají (...)

(......)