Božena Němcová

POHORSKÁ VESNICE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

Na Velký pátek před slunce východem pospíchaly všechny dívky k potoku umývat se, aby zdraví a krásu udržely po celý rok; na Bílou sobotu hospodáři vykropovali pole a sady svěcenou vodou, aby hojné úrody bylo; hospodyně byly po všechny dni jako v kolovratě a o Hod velikonoční – aneb první červený svátek – se celá vesnice leskla. Selky odložily modré sukně a bílé zástěry i bílé kalouny, smutek to, jejž po celý půst nosily, a o hrubé se v kostele všecko pestřilo; děvčata jak by z pivoněk vyskočily, v nových šněrovačkách, a chlapci též zvysoka si vykračovali.

V pondělí dynovačka; ouzkostlivě vycházela děvčata ze stavení, která šla po vsi, jen se tak míhla, jak plachá srna, a z kostela i do kostela jdouce, schovávaly buclatá ramena pod zástěry před dynovačkami chlapců. Od svitu již bylo křiku a capartů po vsi i v zámku dost. Jediný Miča své ženě nevyšlehal, ale dle obyčeje svého domova vylil na ni dížku vody.

Jakmile Jano k šafářovům ráno přišel, hned mu malý Honzík povídal, co táta mámě urobil, a ten se smál řka mu: „Ej znáš ty, to misí byť oblievačka na veľkú noc. Keby som bou doma, bou by som Ilenu aj Marišu hodiu do rieky.“

„Pročež? – Do řeky?“ divila se Manka. „Toť by mohl člověk nemoc dostať z leku.“

„Ah nie; veď ony dieuky chytro vyskáču von, ale keď ich utěkajúcich šuhajci ulapia a druhý raz do rieky hodia, už sa potom zimú drkajú, dobré sa nězajdú. Juj, lajú na šuhajcou. Bodaj vás zrádca^[43] metala!“

„Bodejť by se zimú necintovaly^[44] ha nehřešily, totě něco řícť, hodiť do ledové vody, ha hu vás zima větší než zde! – Měly by jim to oplatiť jako hu nás. Zítra já si na Miču přivstanu,“ řekla šafářka.

„Nuž – veď zajtra u nás dieučenčia oblievačka. – Juj, zajtra bočí každý šuhaj od dieuky ako čert od kríža – aby ho neobliala –, a preca čo by aj hore na buk vyliezou, každého najdú a oblejú,“ smál se Jano.

Dorle hned časně ráno Józa vy šlehal, pak přišel Miča a Jano koledovat, a když šla z kostela, přitočil se k ní Petr.

„Buď milosrdný!“ prosila vidouc, že vytahuje zpod kamizoly z vrbových proutků pletenou dynovačku, okrášlenou na konci červenou mašličkou.

„Vždyť já jen zlehka, haby tě blechy neštípaly,“ usmál se Petr, dotkna se holého ramene, jež bylo plno červených šmahů. „Kdyby bulo možná na tebe se hněvať, měl by hale příčinu, ty zlá dívčí, ty,“ řekl jí Petr.

„Pročež? Čím jsom ti hublížila?“

„Podívej se hyn tam na chlapce, každý má novú kamizolu, ha já na hody v staré – tíms ty vinna. Pověz pravdu, pročs mi ji nechtíla vyšít?“

„Měla jsom mnoho díla děučenského, chtíly míť nové šněrovačky děučence. Vždyť jsom tě pravila.“

„Dobře tedy; nynčkos je odbyla, nemáš výmluvy ha vyšíješ mi ji, vet? Já chci ji míť jen od tebe vyšitú.“

„Když to teda muší býť, třebas. Snad se budeš dokonce ženiť, že tak husiluješ?“

„Inu já před svatbú mám, to je prauda, hale nevěsta ešče kdesi húby pase. – Radš by, haby mne pozval na veselku ten, kdo má k ní blíž než já,“ prohodil Petr.

Růžový nádech z tváře Dorliny (...)

(......)