Božena Němcová

POHORSKÁ VESNICE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

Bylo již pozdě; obloha, zvečera zaoblačena, byla se zatím vyjasnila. Měsíc prodral se skrze mraky, tu a tam zatřpytila se hvězda. – Petr s Pavlem šli chodníkem podél lesa.

„Jen nedělej takové sáhové kroky, vždyť neběžíme o závod,“ řekl Petr, zavěšuje se do Pavlova lokte, aby ho zadržel.

„Petře, tys mi zachoval život; kdyby tebe nebulo, bul by mne prvá ten chlap zabil. Já ti sice za život neděkuju, hale za to, žes nedal, haby mne ten zpitý dobytek zapíchl jako nějaké tele; raději by jsom se dal od mědvěda roztrhat než tak ze světa sejít!“

„To jsú brykule! Komu se humříti chce, tomu se každá smrt zalíbí; hale což je platno, třeba bychom se mučili, přece se humříti nechce. – Svět neomrzí!“

„Že neomrzí? – Zpomeň sám na sebe.“

„Bul jsom teky blázen; však já to nezapru, zpil jsom se bolestí haž navrch hlavy! Když na ten čas zpomenu, mráz mi po hřibetu šupí. – Nikde stání, nikde pokoje; bdě sně myslil jsom jen na bolest, co mi kterak těžký kámen na srdci ležíla, – ha v huších znílo mi jen hustavičně: ‚Proč může být jiný chčastný, ha ty ne?‘ Ha jednú mi přišlo: ‚Když já ne, hať on teky ne.‘ Vzíl jsom kyjan ha hu Pohanské skály jsom číhal, haž půjde mimo, haby jsom mu hlavu roztřepil. – Huž jsom ho vidíl, huž chci hudeřit; tu kterak by máma volala: ‚Petře!‘ – ha za ruku mne chapla. – Bul to její hlas, já jej dobře znal. – Lek jsom se ti, kyj mi z ruky vypadl, ohlížím se, kde nic tu nic. Jen ti to v lese zašumílo. – Vlasy mi vstaly vzhůru, třas mne chapl ha nepustil, haž jsom dobíhl dym.“

„Tvoje máma bula huž tehdáž humřitá, vet?“ ptal se Pavel mírným hlasem.

„Baže. Kdyby jí bulo bývalo, nebul by já to nechčestí tak cítil, ona by mne bula těšila. To bula dobrá máma, kterak ona nás opatrovala, nás ráda měla; snad vědíla, když měla humříť, co to se mnú bude. Přála smutně k posledu: ‚Petře, nezapomínej na Pánaboha! Když ti bude nejhůř, modli se, však on nejlépe ví, co ti bude k dobrému,‘ – Oh mámo, mámo, kdybys ty se bula se mnú modlila! – Hale já zapomníl na všecko, na modlení, na Pánaboha, na tebe, na všecko! – Nevidíl jsom jen jedno stvoření na světě, právě to, co mi nebulo súděno! Ha proto jsom chtíl i duši zatratiť! Hale máma si mne od Pánaboha vyprosila ha vedla tebe, Pavle, na tu cestu do lesa, kudy nikdo hani nechodí, habys mne našíl.“

„Já často po těch cestách chodím,“ řekl Pavel jako pro sebe.

„Já vím, Pavle, nemušíš mi povídať, hani proč tam chodíš,“ Petr prohodil a zase pokračoval ve svých vzpomínkách: „Když jsom to pak ochuravíl, vidíl jsom hustavičně mámu hu lože sedíť, slyšíl jsom, kterak se nade mnú modlí, ha cítil jsom ruku její na hlavě. – Ha to jsom bul tichý, nic mne nebolelo. – Ona mi jistě pokoj duše vymodlila; vždyť se povídá, že matčina modlitba z mořského dna vynímá. – Vidíš, já to věřím. Když jsom se pozdravil, bul jsom pokojný, i veselosť se mi vrátila. – Nynčko je mi, jako by já bul jednú dlúho spal ha bul se mi sníl krásný sen, který nakonec strašný bul; já si hale myslím vždycky jen na (...)

(......)