Božena Němcová

POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

Železná ramena u stropu zavěšená zastrčily se hořící spány, děvčata posedaly dokola na stolice a „lajce“, udělaly kříž a s Kristem Pánem pustily se do prádla a zpěvu.

Zanedlouho došli chlapci. „Nynčko se hukáže, kdo je s kým!“ myslily děvčata.

Každý z chlapců, který tam měl své vyvolené děvče, sedl buď vedle, buď za ní. Kteří žádných milých neměli, zůstali stát uprostřed, utírali spány, pletli se mezi vřetánky, povídali pohádky a některý pomáhal hospodáři drát spány.

K Haně přisedla Karla a z druhé strany Petr. To bylo děvčatům i chlapcům divno, neboť myslili najisto, že se dovědí, jestli Hana kterého už volila. Ptali se Petra, ten nevěděl; dívky ptaly se Karly, ta dělala tajnou, a žádný se nedoptal jistoty.

A přes celé prásky seděla Karla u Hany jako na hlídání, takže ani žádný z chlapců vedle ní se posadit nechtěl ze strachu před Karlou, která jim vždy nějaký kousek vyvedla, že byli před děvčaty v haně.

Přišly vánoční svátky, bylo konec přástev. Prostřední svátek začaly radovánky dívčí koledou.

Milotová upekla dívkám velmi dobré hnětanky, jen se rozsýpaly. „No, komu je dáme?“ ptaly se děvčata jedna druhé, když jim selka po jedné dala pro chlapce.

„Tak to huděláme,“ rozhodla Karla, „tvú sníme spolu ha svoji dám Petrovi.“

Hana byla vždy se vším spokojena, co Karla chtěla.

Když bylo odpoledne, sešla se všecka dospělá mládež na návsi a ve spolku šla zpívajíc do Medákova.

Děvčata měly soukenné kabátky, přes hlavu živé šátky. Den byl krásný, ale mrzlo, až pod nohou chrupalo, sněhu leželo vysoko a vesnice po návrších rozložené zdály se být v něm jako za váté. Chlapci dováděli po sněhu, sklouzali se, dva vzali s sebou sáňky, po kterých děvčata s vrchů dolů sváželi. Hana vedla se s Karlou.

„Kterak je to v zimě smutné!“ povídala Hana a oko její bloudilo po krajině sněhem pokryté a po tmavozelených lesích, „hani travičky není vidět, hani ptáčka slyšet, hani ten les nezašumí.“

„Všecko to spí,“ řekla Karla a zatřásla jedlí u cesty stojící, jejíž větve se pod tíží ležícího na nich sněhu prohýbaly.

„Proto mi to hani nepřijde, když jdu v zimě přes pole, habych si zazpívala. Hale v létě, když je všady zeleno, v poli ha v lese veselo, tu musím volky nevolky zpívat,“ povídala Hana.

„To je snad v létě každému veselo, mně též. Hale musí to být krásné tam, co je po celý rok teplo ha léto, víš, kterak nám včera Bárta povídal o té vlaské zemi.“

„Já bych tam přece nechtěla být, co by mne i žemlemi krmili a do zlata odívali,“ myslila Hana.

„Já bych zase ráda kus světa viděla!“ řekla Karla.

„Vystup hyn na Panny Marie Prsa, ha huvidíš kraj světa!“

„Ba ne, holečku. Bárta mi jednu povídal, že je svět hrozně daleký a široký, stokrát tak dlúhá cesta co do Klatov, ha vždy je svět ha jsú moře, ha není konce tomu.“

„Vidíš, kam bys se podíla. Nikdo by tě neznal hani by ti neřekl „Pozdrav Pánbůh!“ Hani si tuto nemysli. Hu nás je přece jen nejkrásněji; já bych nešla hani hyn do Pažežnice,“ pravila Hana hodíc hlavou k vesnici (...)

(......)