Božena Němcová

POVÍDKY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

CESTA Z POUTI

Právě bilo na svatoštěpánské věži pět hodin zrána, když z jednoho domu v té ulici vycházely dvě ženské. Jedna mladá, v selském oděvu, mošinku rákosovou na ruce, uzlík na zádech; druhá obstarožná již, zavalitá, v oděvu městském. „Ach, teta, už bílý den - bojím se, aby mně neujel!“ pravila úzkostným hlasem mladší.

„Neboj se, právě odbila pátá hodina, do půl šesté jsme na Smíchově,“ pravila stará, a zavírajíc za sebou domovní dvéře, doložila: „No, a kdyby ujel, nebylo by zle -zůstala bys zde, nebo bys mohla jeti po dostavníku, byla bys aspoň dříve doma.“

„Oh, já bych raději už byla doma,“ odpověděla mladší.

„Což se ti u nás nelíbilo?“

„U vás, teta, bych byla ráda, ale v Praze bývat by se mně nelíbilo - je tu člověk jako ztracen.“

„I jdižiž, bláhová, to se ti jen tak zdá, co bys jen trochu se oboulala - mluvila bys jinak. Já zpočátku také myslila, že tu nikdy nezvyknu, a nynčko je dvacet let, co jsem zde, a nešla bych již z Prahy.“

„To vy, teta, ale já bych zde nebyla, kdybyste mne žemlemi chovali; když jsem po ulicích chodila, každý do mne oči vrážel, jako bych z lesa přišla, - div jsem hanbou neshořela.“

„To jen to nezvedené mužské plemeno, co se celý boží den po ulitích prohání za pletkami a Pánubohu den ukrádá, - ale poznala bys tu také dosti hodných, upřímných lidí jako u nás doma. No ale jsem ráda, že jsi tu byla a že jsem tě poznala.“

„Ale že jste mne hned poznala, a přece jste mne dříve neviděla?“

„Vždyť jsi neumírající matka, -jako bys jí z oka vypadla. - Ráda bych ji viděla, tu sestru - ale ona se vždy do té Prahy vypravuje jako chudý rytíř do boje.“ - „To je pravda,“ zasmálo se děvče, „naše matka není k vypravení z domu. - Ale mohla byste vy, tetičko, k nám přijet, strejček tam již byl, a vy jste už mnohonácte let u nás nebyla.“ - „Ba, co jsem se vdala. Milá dívčí, jde-li on z domu, ví, když by třeba bylo někomu zatím míru vzít na boty nebo střevíce, že já ho zastanu, ale já vím, kdybych z domu šla, že by on mne v krámku nezastal, on neví, mnoho-li dříví za groš, mnoho-li másla dáti, a nic neví, zač čeho jest, a tudy musím já vždy býti doma.“

„Tedy nám pošlete Honzíčka na vagace; - Bartík by radostí do stropu skákal!“

„No budeme-li živi a zdrávi, to se může stát. On vám toho napovídá, až vás bude hlava brnět.“

„I to budeme rádi - já bych ho poslouchala celý den. Včera, když mne hyn v zámku v tom pěkném kostele vodil, všecko mně vykládal o těch českých králích, co tam leží. - Já své divy slyšela!“

„Tomu všemu se, holečku, učí v té české škole, co jsem ti ji ukazovala v té Panské ulici. Co chodí do té školy, přináší si domů všeliké čtení a tatíka tím celého zbláznil, ten by ti jen ustavičně četl a poslední vindru by na knížky dal. Jindy - šindele mohly praskat, a musel být večer na pivě - nynčko jedva za týden dvakrát že jde a to jen tehdáž, když nemá právě co čísti. Zpočátku jsem na to bručela, ale nynčko také ráda poslouchám, ač některým věcem nerozumím. Kdo to slýchal za předešlých (...)

(......)