Božena Němcová

LISTY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

122. Hanuši Jurenkovi — 27. srpna 1854

Věřte, že bych Vám hned byla psala, ale dostala jsem právě tuze mrzutou zprávu z Uher, že jsem posud celá pitomá starostí nad tím. Slyšte! Daněk z Bystřice přijel do Darmot a vybídl muže, aby s ním jel do Bystřice na nějaký čas. Dílem aby přišel mezi přátele, dílem ze spořivosti přijal ten návrh, vzal dovolení a jeli. Z Bystřice ale jel Daněk k Sv. Mikuláši podívat se na nějaký dvorec ke koupi a vyzval Němce, aby jel sebou. To bylo nepředložené, že jel; neměli pasy, žandarmové je sebrali a u Sv. Mikuláše je zavřeli do chládku. Uvalilo se na ně podezření, že jsou ruští emissárové! Než se vyšetřili, než přišla odpověď z Prešpurku, trvalo to 14 dní; pak je pustili. Zatím se ale následkem toho podezření u obou prohledávalo. Němcovi zotvírali všecko, konfiskovali každý papírek, obrazy, knihy i kalendáře. Nejvíc mne mrzí, že nespálil moje listy, Havlíčkův obraz a Duch Národních Novin — byla to lehkomyslnost. V mých listech najdou potvrzení, že jsem Slovanka, že přeju Rusům, že nenávidím Němce, — budou číst špatnou o sobě chválu!! — Poněvadž rada udal, že jel Němec na Slovensko „zur Verbreitung panslavistischer Tendenzen“ — byla mu hned alimentace zadržena. Jsou to pěkné zprávy, viďte? — Musím se nyní po nějaké službě ohlížet — kde a kdy jakou najdu, to nevím. Milý příteli, někdy se mně to živobytí tak hnusí, že bych je hned odhodila. Když si ale pomyslím, že je na světě tisíců a tisíců lidí mnohem, mnohem nešťastnějších, pak se stydím, že jsem tak malomyslná… Bývají okamžení, že se člověk zamyslí v minulost, kde se potkává s osobami drahými; zmocňuje se člověka tužba nevýslovná myšlénky ty moci uskutečnit, vidět osoby ty, promluviti s nimi, požalovat si jim, odprosit, pomilovat jich. I já mívám nábožné chvíle, kde duše moje se ponořuje v nejtajnější skrýš srdce — v chrám — ve Valhalu mojí, kde skryté světice moje a svatí. Dlouho tam v zapomenutí dlívám, věnčím vždy čerstvým kvítím lásky skráně drahých, slzíc modlívám se u jich obrazů. Taková okamžení jsou mi, ač bolná, přece sladká; zanechají mi v srdci vždy touhu i bolest. — To by přece hrozné bylo, kdybychom neměli pro nic paměť, kdybychom nemohli žíti také v minulosti! Nenapadlo Vám to nikdy, jak hrozné by to bylo? — Ale právě mi napadá, že by to nebyla špatná věc, kdyby tak najednou všickni naši dlužníci ztratili paměť, — co myslíte? — Alespoň takhle na několik let, až se mi líp povede… Vy jste mi Vaším popsáním hor laskominky nadělal. Já jsem letos jako vězeň. Ani nepřijdu (...)

(......)