Božena Němcová

LISTY II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

130. Hanuši Jurenkovi — konec r. 1854

Duše moje mnohdy jako jezero, lehký větřík je rozvlní a není možné, by se rozčeřené vlny uhladily. Myšlénka honí myšlénku jako obláčky při bouři, jedna chmurnější než druhá, až se celá obloha zahalí těžkými mraky — z kterých se nelije, ani hrom nebije, v kterých jen hučí a blýská se, — s kterými búrný vítr zahrává, aniž by je rozehnal - a nebe vyčistil… Četla jsem jednou báseň, která se mi velice zalíbila, poslyšte:

 

Am See.

Dumpf rauscht der See, die Nebel zieh'n,

wie Geister an den Felsen hin;

es wiegt der Sonne letzter Schein

mit bluťgem Kuss die Wellen ein.

 

Am Felsenhang die Weide steht,

das gríine Haar von Wind verweht,

so lange einsam steht sie dort,

der Strom nimmt ihre Blüthen fort.

 

Du meiner Seele treues Bild,

du graue Weide sturmdurchwühlt,

was auch dein Inn'res glühend spricht,

die kalte Welt versteht es nicht.

 

O kehr' zurück, du alte Zeit,

du Mainacht der Vergangenheit!

O kehr' zurück, o kehr' zurück —

bring meine Todten und mein Glück! —

 

Nevím, od koho je. — Není-li pravda, tak vzdychne často každý z nás — ale co tam, to tam; co je plátno, kdyby kdo nám nyní i mladost navrátil, když by nám nemohl s sebou dát tu blaženou mysl. Když projdu léta svého živobytí od desátého roku až do nynějška, divím se sama sobě a myslím, to není možná — to nejsi ty! — kdybyste mne byli znali, když mi bylo dvanácte, třinácte let… na tu dobu já nejraději zpomínám. Tělo moje rozvité již, přece ale ještě pólo panna, pólo děcko, nebylo plné, okrouhlé, ještě jsem se nestyděla vylézt před chlapci na strom, aneb když jsem šla ze školy, vyzdvihnout sukně nad kolena a brodit se vodou, ani mi nepřekáželo sednout obkročmo na koně a projíždět se po louce. — To byla doba, kde mne ještě těšívaly nové střevíce, šaty a pentle, že jsem se neděle dočkat nemohla, kde mi dovoleno bylo vzít jich do kostela. Ještě mi nebylo hanba, když mi matka před lidmi dala herdu do zad, že jsem spálila jíšku, aniž jsem si z toho co dělala, když mi otec před chlapci studenty řekl: Aber stell dich doch grad, steh nicht so verbogen und zieh nicht immer die Nase hinauf, dumme Gredl! — to byla jeho oblíbená nadávka. — Tenkráte ještě, když se mužští zastavili, řkouce: Safiente, to je hezká holka! — mně ta slova nezůstala v hlavě. — Smát se, tancovat, ať to již bylo na mlátě, v ratejně nebo na louce, vše jedno, jen když jsem tancovala. — Veselá jsem byla, skotačivá, na stromy, na koně, s chlapci se prát, honit — to byla moje radost. Ale byla jsem svéhlavá, nerada jsem povolila. Matka přísná, k nám dětem málomluvná — vždy mi všecko zhurta poroučela a za vše hned trestala a za trest jsem jí měla vždy odprosit a poděkovat. To bylo mi něco hrozného a nikdy jsem to neudělala, kdyby mne byla utloukla. Mnohdy mne cit k tomu pudil, ale noha se z místa nehnula a ústa se neotevřely. Otec mohl se mnou svést co chtěl; on mě znal a vždy vlídně mluvil na nás, a já bych byla proň do ohně skočila, když (...)

(......)