Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PRÁCE SPORNÉ

Kávová společnost

Scéna ze společenského života, zvlášť krásné pleti

Pan rada odcházeje: „Tedy zase visita, proklaté visity – já si nemohu kabát koupit – dluhů plno – ale visita musí být. – Já ti to jednou všecko vyházím!“ – S takovou přitlačí si pan rada klobouk na hlavu a bouchne dveřmi. –

„Ty – ty vyházíš – hubou!“ ušklíbne se po něm paní radová, obrátí se k slečně Kamile, své dceři, která čte právě zajímavý román od Paul de Kočka, – poroučí jí: „Teď nech čtení a pojď mi pomoci, máme je tu hned na krku – und ich will nicht die Schond haben – aby se řeklo jako o burgermeistrové, že se musí na kafe čtyry hodiny čekat.“ –

„Prosím tě, mutr, dej mi s tím pokoj!“ odpoví slečna, ani se nepohnouc. – Radová chce něco odpovědít, vtom ale přichází do dveří služka. „Jejich milosti,“ vyřizuje, „nenesu cukr, ani rum, ani to thé, kupec mi to nechtěl na dluh dát, dokud jejich milosti nezaplatí starý dluh!“ – „Impertinentní chlap. Nemohla jít k jinému, ona hloupá?“ hněvá se milost. – „I jejich milosti, ti druzí by mě vyhodili, ten je z nich ještě nejzdvořilejší,“ usměje se služebná. –

„No, tedy šla k němu, řekla, že se nechám uctivě poroučet, aby měl ještě do prvního strpení, že se s ním spořádám.“ – Služka odejde. – „To je nace, – takový skandál člověku dělají pro pakatel!“ hněvá se radová a jde chystat na stůl. Slečna si nevšímá, co se kolem ní děje, tváře jí hoří roznícením, oko se jí kalí; najednou ale položí hlavu do dlaní, oči zavře, ruka s knihou sklesne do klína.

„Ich bitťich – cožpak jsi u té knihy usnula? – Jdi se ustrojit alespoň, abychom byly v ordnunku a ty drchny aby neměly o čem klepat. – Žrichtuj si trochu kokšle – víš, že přivede dnes Herr von Oslova toho, co s tebou na bále tolik tancoval – jakpak – no wie heiBt ér denn, je to prý gutsbesitzra syn z lantu.“ –

Slečna se trochu ze svého polosnění probudí, protahuje se chvilku, zívá – pak knížku schová do stolku, zvolna vstane a povídá: „Mutr, já jsem müd – wie zerschlagen!“ – Nato jde ke stolu, prohlíží všechny talíře, vezme s jednoho koblihu a začne jíst. – „Prosím tě, neber mi to,“ ulekne se radová, „ ich hobs gezählt – pro každou jedna, tři by zbyly – aby se nezdálo, jako bych je měla scélovany. Kdopak by se jich dokrmil, apotekrová by sama vlka snědla – a stará Klepanda, das weiß – ta na to konto ani neobědvá!“ –

„Auchdie! – Pročtu, mutr, zveš? Jeto cugmein osoba.“ – „No, das wär schön – abych ji nepozvala – ta by krásně klačovala.“ – „A co budem smáčet ke kafe, mutr, hast keine Kipfel?“ – Služebná zaslechne poslední slovo a povídá pro sebe: „Budete smáčet děvečky.“ – Dále pak vyřizuje, že viděla milostpaní půlmistrovou z domu vycházet. – To trhne matkou i dcerou, obě pospíší, by sebe i vše ostatní zrichtovaly. –

Po chvíli.

Slečna sedí s načesanými kokšlemi, drží v ruce vyšívání. Paní radová má kopfputz – a ještě sem a tam něco opravuje. Tu najednou ozve se přede dveřmi šust, šum, šepot, služebné vyběhnou z kuchyně, je slyšet asi desetkrát (...)

(......)