Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Výklad historie

Scéna při mandlování v hokynářském krámku v Praze

Paní Františka, Nanynka, Marjánka a ještě asi dvě paničky stojí v krámku každá u svého koše se založenýma rukama, čekají, až bude paní Tonička s mandlováním hotova. Hokynář, pan Josef, stojí uprostřed krámku, v kožichu až na zem dlouhém, a poslouchá paničky, jak si povídají o hrozné události, která prý se v jednom domě stala. Tam prý straší, každou noc chodí bílé strašidlo se světlem po domě, a jednou zabloudilo o půlnoci do kvartýru k jedné staré milostpaničce a ta se tak ulekla, že ji z toho hned trefil šlak. –

„Ať jsem nehodná svého jména, když to není pravda,“ dokládala paní Marjánka. „Ubohá milostpanička, vždyť mi to ještě před smrtí všechno pověděla, tuhle na těch mých rukou skonala; Pánbůh jí dej věčnou slávu – měla jsem u ní každodenně jistý vejděleček a hrníček kafe. Vysoké bylo to strašidlo, jako tuhle pan Josef, – mělo bílou plachtu přes sebe a žádný kšicht – v ruce neslo svíčku! Taky prý cosi mluvilo, ale chudák milostpanička – nevěděla co, nevěděla ani kde je – žádný div – propánakrále – dvéře zavřeny – a tu najednou přijde to o půlnoci! Náš špiclík, ten to dobře cul, nechtěl se zpod postele ani hnout, dělal nám štandáry celou noc. – Můj nebožtík dědek, dej mu Pánbůh lehké odpočinutí, – vždycky říkával, že tu v těch našich končinách mnoho mordů se stalo – že skoro v každém domě několik těch mrtvých těl odpočívá – co ten Žižka zabil – a ti nemají v hrobě pokoje.“

„Nic to, paní Marjánko, – nemají mi za zlé, jejich pan dědeček byl hodný člověk, ale to nemohl dobře vědět; tak to není!“ přetrhl pan Josef paní Marjánce řeč. „Když člověk čte, doví se nejlépe pravdy,“ – při těch slovech sáhl na poličku mezi kořalkové láhve, mezi hrnce se sýrem – pro starou knihu s umaštěnýma deškama – a odfoukna z ní prach, zdvihl ji vzhůru, řka vážným hlasem: „Tu to stojí, černé na bílém – toho já se držím, tu knihu bych nedal ani za nevím co. Tu to stojí o tom Žižkovi; chtějí co vědět, paní Marjánko, to byl jenerál, chlapík, aby ho pohledal na udatnost. Já sloužil císaři pánu čtrnácte let – byl jsem musejí vědět u granatýrů – já vím, co to je vojenský stav. Jsme lidé chybující – měl on Žižka také svoje hříchy, ale co nám je potom? – My sprostí lidé ani si neumíme pomyslit, jakých starostí takový jenerál má; – on nemůže mít oči všude, k tomu má svoje adjutanty, k tomu jsou oficíři, aby se ohlíželi. Proto se mu také nemůže všechno na hřbet vložit.“ -

„Toť je richtik – lidé mají zlé huby, člověk se jim nikdy nezachová.“ „Tak prosíme jich, pane Josef, povědí nám něco o tom Žižkovi; člověk k tomu nepřijde, aby se do knihy podíval, a mezi lidmi se pravdy nedozví!“ prosily paničky.

„Inu, pročpak ne – to já od srdce rád každému povím. Já ani nečtu jinou kroniku než tu a umím ji nazpaměť. Tak poslouchají, prozatím jim povím jen něco v krátkosti o tom panu Žižkovi, jaký to byl ferina a jak se dostal vlastně k vojanskému stavu. Vidějí,“ – začal nyní pan Josef, položiv knihu (...)

(......)