Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Výstup druhý

PAVEL, VERUNKA.

PAVEL (s kloboukem a holí, kazajku má hojenu přes rameno; vyjde z pravé strany a zůstane podiven stát, když viděl, jak Verunka šaty do vody hází): Jakže! Tys to, diblíku? Co tu pláčeš? Co tu děláš?

VERUNKA (polekaná vyskočí a zvolna se k němu obrátí): A co vy tady děláte, Pavle?

PAVEL: Při tak velké vodě nemožno brodem přejít, musím přes můstek k Boušínu.

VERUNKA (sejde s můstku, třesoucím hlasem): Nebudu vám tedy v cestě.

PAVEL (odměřeně): Děkuju! (Jde doprostřed mostu.) Diblíku, dobrou noc!

VERUNKA (se sklopenou hlavou s lze přemáhajíc): Dobrou noc! Spěte dobře, Pavle!

PAVEL (obrátí se, náhle): Ale prosím tě, pročpak pláčeš, diblíku?

VERUNKA (v smíchu stírá si rukama slze): I vždyť už nepláču!

PAVEL: Ty lžeš! Cožpak tvé oči nevidím – jsou zalité! Stalo se ti něco? Ublížil ti někdo? Posmívali se ti zas?

VERUNKA: Ne, ne, Pavle! Vy jste se mne tak jadrně zastal, že sena mne již nikdo z těch nelidů neodváží!

PAVEL (netrpělivě): Nač se tedy tak divně tváříš? Bez příčiny nebudeš přece tak znepokojena?

VERUNKA (zakryje si rukama tvář): Prosím – nechtě mne, Pavle, – vždyť pak víte –

PAVEL (v patrném boji sám s sebou): Trápíš se snad pro ten křik, co jsme měli v hospodě? Doj mul tě tak příliš?

VERUNKA (náhle): Trápím se, že milý Pánbůh tak bídného sirotka na živu nechává, který nikomu k radosti, nikomu ku prospěchu všem Í sobě samému jen trápení působí. (Vrhne se na lávku vlevo, zakrývajíc tvář.)

PAVEL (dojat): Skoro mi jí líto! (Blíží se k ní.) Diblíku, věř mi, že tě lituju – věř mi – od srdce. Až podnes zvyklý tebe za uštěpačného posměváčka míti, ani jsem nemyslel, že také plakat umíš.

VERUNKA (pozdvihne hlavu jako změněna, od té chvíle jemná a přívětivá): Inu, soudil jste jako druzí; mysleli jste, že citu nemám, a proto jste po mně šlapali a proto jste mne nenáviděli.

PAVEL (přistoupí blíž): Soudil jsem, Verunko, že jsi zlostná, a každý za to měl. (Šetrně.) Jestliže tě nenávidí, věř mi, že to hlavně jen tvou vinou.

VERUNKA (pokorně poslouchajíc, sepne ruce a skloní hlavu, tichým hlasem): Nenadálá jsem se, že tak náramně se mnou opovrhují. Ovšem, vy máte právo k tomu, proti vám jsem se prohřešila – ostatní však nemají k tomu žádné příčiny.

PAVEL (jemně, ale přísní): Nemysli, že tebou povrhuju; ačkoli jen z pomsty jsi mne k tanci pobídla, přece vím, že já to byl, jenž se dříve prohřešil.

VERUNKA: Máte pravdu, vaši pýchu chtěla jsem zahanbit, myslíc, že jste nevděčný, věrolomný a bázlivý. Ode dneška ale vím, že se umíte zastat pronásledovaného, že se nebojíte celých zástupů a že slib a dané slovo vám svaté jsou. A proto bych ráda umřela zármutkem a lítostí, že jsem takovou hanbu na vás uvalila. (Vášnivě.) Ale jako že Pánaboha miluju, Pavle, nevěděla jsem, že Madlenku tak doopravdy milujete a že vás nešťastným svým nápadem o její lásku připravím.

PAVEL (skoro netrpělivě): Nevídáno, hněv Madlenčin mi srdce neutrhne. Nechme tu holku stranou, jen o tebe se teď jedná, (...)

(......)