Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jednání čtvrté

Ouzká svobodná krajina, prostřed jeviště stromy, vpravo studnice, za ní široký dub, u něhož lávka.

Výstup první

PAVEL, později VÍT.

PAVEL (s pravé strany, bez kazajky, udýchán, hledí vlevo): Nemejlím-li se, byl to pantáta, co tam do Říhovic zahrady vklouzl. Co to znamená? Nikdy tam nebyl, leda v neděli, a to už před půl rokem. Za kabátem měl kytku, jak se mi zdá. (S nuceným smíchem.) Propána, snad nejde na námluvy! (Jde k studni.) To vedro není k snesení; volky ať zatím odpočinou, mně je také oddechu třeba. (Sedne na lávku a stírá si pot s čela.) Ta Madlenka mně ani neděkuje, když ji pozdravím. Je mi proto tak teskno, proto tak horko? Od toho posvícení jsem jako vyměněn; snad mi ten diblík neučaroval? Dobře jen, že jsem ji nepolíbil, měla víc rozumu než já.

VÍT (rychle pravou stranou, ohlížeje se): A, dobře že tě nalézám, Pavle!

PAVEL (podiven): U kozla, Víte! Pozdrav tě Bůh, hochu! Ale co tě sem vede? Vždyť není neděle! Přišel jsi snad s pantátou?

VÍT: I uchovej, ten o tom neví. Vykradl jsem se za ním, abych ti to zvěstoval. Otec a matka již po dva dny se radili, a dnes pantáta najednou vytáhl sváteční kabát a poslal mne přes pole. já ale za chvíli se navrátil, a tu náhodou zpozorovav, že svou dýmku zapomněl, nesu ji za ním; mám alespoň výmluvu. Viděl jsi ho již?

PAVEL (znepokojen): Jen zdaleka; ale jestli se nemejlím –

VÍT: Inu, vyplísní tebe trochu pro ten křik u muziky, a pak tě smíří s Madlenkou a –

PAVEL: Dej mi pokoj – rozumíš?

VÍT: Inu, vždyť už nic proti tomu nemám – diblík mi otevřel oči.

PAVEL: Cože, diblík? A viděls ho?

VÍT: Inu, proto jsem se právě opozdil, jinak bych byl pantátu stokrát předešel. Sotva jsem ji poznal – tak změněná, tak přívětivá, tak čistotná.

PAVEL: Aj, věru, myslel jsem, že ji ani cítit nemůžeš.

VÍT: Inu, co bývalo, to již není, já si tě beru všady za příklad;ode dneška – vlastně již od muziky – se mi zcela zalíbila.

PAVEL: Tak? I toť neslýcháno! (Pro sebe.) Vida, tomu se teď taky zalíbila.

VÍT: A jak hezky rozumně rozprávěla! Povídala mi –

PAVEL: Snad ne o večeru po muzice?

VÍT: Myslíš snad o muzice? – Ne, ona mi jen držela kázaní, že jsem neznaboh a svéhlavý, sobecký chlap –

PAVEL: To je pěkné vyražení.

VÍT: – protože ti Madlenku nepřeju.

PAVEL: Tak?

VÍT: Bratři že si nemají překážet, že se mají podporovat v lásce.

PAVEL: Ale co je té holce pořád do našich pletek?

VÍT: I nezlob se, Pavlíku, ona to dobře myslí.

PAVEL: Ať se ale stará o sebe!

VÍT: Tys nevděčný hoch; ona mne hezky napomenula, abych ti neztrpčoval živobytí, abych byl přičinlivý a přestal vzdychat a být mrzutý, a že mne pak celý svět bude moct dobře vystát. Na to já: „A ty také, diblíku!“ A ta mladá čarodějnice dala mi na to ruku a smála se a kývala hlavou, a svítila očkama a ukazovala takové zoubky –

PAVEL: Tak? – Zoubky – očka – čarodějnice – i toť by člověk -

VÍT: Uhlídáš, že teď budu jiný, – a ode dneška měj si Madlenku rád jak chceš, nemám nic proti tomu.

(...)

(......)