Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Výstup desátý

PAVEL. VERUNKA.

PAVEL (bledý, celý bez sebe, s vyjedenými vlasy atd., přeběhne můstek a volá udušeným hlasem): Verunko! Verunko!

VERUNKA (leknutím pustí uzlík): Spravedlivé nebe, to je Pavel!

PAVEL (jako ve snách se jí blíží a padne před ní skoro beze vší síly, takty jí v cestě leží): Verunko, nechoď – nesmíš jít a nepůjdeš – leda přes mou mrtvolu!

VERUNKA (třesouc se spráskne ruce): Ale ty můj bože! Pavle! (Namáhá se jej pozdvihnout.) Takžpak přece vstaň! (Třese ním.) Cožpak jsi pozbyl rozumu?

PAVEL (polo vstyčen): Možná, možná! Neboť od té chvíle, co na mne zvolal Vít: „Verunka chce pryč!“, myslím, že se všecko vůkol mne propadá! Jestli mne nespasíš slovy: „Tedy zůstanu!“, tak se zblázním!

VERUNKA (přemáhajíc se): Nešťastný hochu! Cožpak sám nenahlížíš – zapomínáš tak docela, že máš otce a matku – a já že jinak jednat nemohu?

PAVEL: A proč? Na to odpověz. Proč musíš odtud?

VERUNKA: Když ty nemáš tolik síly mne opustit, musím se sama o to pokusit, protože musíme od sebe – a musíme, jestliže nemáme oba zahynout. Jen měj strpení, až krátký čas uplyne – všecko zahojí – ani bolest ani myšlénka tvá nebude více tak silná. Žít nám spolu nedají, tedy je tak lépe.

PAVEL: Ale co já si počnu, Verunko! Stále na tě mysle, zahynu proto přece. A ty zatím tam v městě si uděláš známost kdožví s jakým pánem a na bídného synka z Bartákovic dvora zapomeneš, který zatím tvou vinou přišel o rozum!

VERUNKA (odhodlána): Slyš mne, Pavle! Uspokojíš se zatím, jestli ti při všem, co mi svatého, slíbím, že když mne teď pokojně necháš odejít a v městě pronásledovat mne nebudeš, za rok se na tom samém místě opět uhlídáme? – Já ti na to dávám své slovo, že tě tady ode dneška za rok budu očekávat a že nebudu mít krom tebe žádného přítele na tom světě.

PAVEL (podiven): Inu ovšem – ale jestli mne jen chceš uchlácholit?

VERUNKA (vloží ruku k srdci): Za sebe stojím – diblík ještě nikoho nepřelhal a nikomu nezrušil slovo!

PAVEL: Ty se pořád usmíváš, Verunko, a přece ti (...)

(......)