Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jednání páté

O rok později. Jiná sednice na statku Bartákové, s prostředními a dvěma postranními dveřmi. V popředí vlevo veliký kulatý stůl pravo malý stolek a vedle něho veliká lenoška.

Výstup první

Otec BARTÁK. Matka BARTÁKOVÁ. VÍT.

OTEC (sedí v lenošce opřen o stolek a kouří z krátké dýmky): Cožpak jste všickni oněměli? Proč nic nemluvíte? – Víte!

VÍT (šedi na beranu a řeze násadu, vzdorně): A co poroučíte, pantáto?

OTEC: Co tam kutíš vzadu?

VÍT: Zlámal jsem topůrko, kroužím si jiné.

OTEC (kouří bez dýmu): A co tomu říkáš, že na Pavla při rekrutýrce padnul los?

VÍT: Nebylo by se to stalo, kdybyste ho před rokem byl oženil. Teď hledejte, koupíte-li za něj jiného.

MATKA (prádlo rovnajíc): Vždyť snad se někdo najde.

OTEC (po marném namáhání z dýmky kouř vyvodit): Kozla se najde! V celé vsi nemá nikdo chuť na vojnu než jediný Beneš, a toho zas komise nechce. I aby do toho – zas mi nehoří! (Praští dýmkou o zem.) To ví kozel, proč nejsem v stavu ani své dýmky držet v pořádku! Pořád mně to zhasíná, pořád mne to dopaluje.

MATKA: Ale také jste nebyl už dávno tak mrzutý a nepokojný. (Odnese prádlo do truhly.)

VÍT (pořád krouže): A to už po celý čas, co se ten diblík zase domů vrátil.

OTEC (vyskočí): Na moutě věru, všecko se mi zas od té chvíle mate, celý rok jsme měli pokoj a mír v domě. Pavel byl tak moudrý a pracovitý –

VÍT: A to proto, že to Verunce slíbil.

OTEC: I drž svou prostořekou hubu, já mluvím s panímámou. – Od těch dob, co se ta holka vrátila, je Pavel celý jako vyměněný, nemluví, nepracuje, nejí ničeho –

VÍT: A také nespí; já to vím, pantáto!

OTEC: A také nespí – slyšíš, matko? A proto tak špatně vyhlíží. Je to k zbláznění! Všecko to, aby jenom svou hlavu prosadil. Jen abych pískal, jak on chce tancovat. Hahaha! Ale však on se ve mně zmejlí – teď zrovna ne! Kdyby ten diblík byl v městě zůstal, kdo ví, co bych byl neudělal. Ale ta potutelná žába vzdor pěkných řečí přece slovo nedržela.

MATKA: Nu, nu, pantáto, jen se tak do toho vzteku nenuťte! Víte, že si pro tu nebohou ta stará na smrtelné posteli poslala, a tato se po celý čas až k její smrti od ní ani nehnula, s nikým nemluvila, jen s kmotrou Markytou, a od této vím, jak tu starou ošetřovala, jak den i noc u rakve probděla, modlíc se za tu babičku, která jí přece nikdy nic dobrého neudělala. Pobožná je ta holka, to se jí musí nechat.

VÍT: A včera při pohřbu ani si nikoho nevšimla, od rakve a od velebného pána ani oka nespustila.

OTEC: O, to jsou jen tak manýry, známe to, těm se jistě v městě přiučila – to jen, aby Pavla tím víc dopálila, protože se obává, že za ten rok Pavel trochu zchladnul.

VÍT (rozzloben): Pantáto, teď nemluvíte, co myslíte! Za tak špatnou holku ji nemáte, ale jen si to tak vymejšlíte, abyste se ve vzteku udržel.

MATKA: Propánakrále, Vítku!

OTEC (vztekem ustrnulý): Kluku, co se to opovažuješ? (Zdvihne pěst.) Mám snad být svým vlastním dětem pro posměch?

MATKA (blíží se k otci): Ale pantáto!

VÍT (postaví (...)

(......)