Božena Němcová

BÁSNĚ A JINÉ PRÁCE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Výstup pátý

PAVEL. VÍT. PŘEDEŠLÍ.

PAVEL (za scénou): Jak? Ona je u nás? (Vraty do síně.) Pusťte mne, pusťte!

VÍT: Ach, nerozhněvej zase otce!

PAVEL (vy trhne se): Co mi po tom; déle se neudržím! Pojdi z toho co chce, a kdyby celý svět mne slyšel a celý svět mne zdržoval, na jednu věc musím se ještě ptáti, než se rozejdeme.

OTEC (pokojně): Ptej se, synu, ptej se – já ti bránit nebudu.

VÍT: Aj, u kozla!

PAVEL (s podivením): Pantáto, jakže?

OTEC (urputně): Nu, co chcete? Co se na mne tak díváte, kluci! (S nuceným vztekem.) Jsem-li tu v cestě, mohu jít! Nu ovšem, ovšem, já musím jít. (Polohlasně k Vítovi.) A tys tu také zbytečný. Musíš o všem vědět, má-li tu Pavel s diblíkem co řídit; musíš do všeho omočit? (Odejde vlevo.)

VÍT (pro sebe): Ne, ta panímáma, ta se podiví!

PAVEL (hledí za otcem): Pozbyl jsem rozumu? Cožpak se s ním přihodilo?

VERUNKA (jemně): Chtěl jste se mne na to ptáti, Pavle?

PAVEL: Ne, ne, Verunko; ale chtěl jsem – (Zajikne se.)

VÍT (po špíčkách se krade ku dveřím)

VERUNKA: Nuže, proč nemluvíte?

PAVEL (s přemáháním): Víte o tom, Verunko, že co jste se z města vrátila, že jsem po třikrát vás vyhledal?

VERUNKA: Vím o tom, Pavle; poznala jsem vás po hlase; ale v přítomnosti umírající babičky nesměla jsem vás vyslechnout.

PAVEL (s úctou na ni pohlédne): Vyť jste hodné, pobožné dítě, Verunko!

VERUNKA: Učinila jsem také slib, že vás bez vědomí otce vašeho nevyhledám.

PAVEL (lekne se): Verunko!

VERUNKA: A proto jsem přišla, abych mu řekla, že se dnes sejít musíme; neboť dnes tomu rok a den, Pavle, (s vroucím úsměvem) a ty jsi ve všem tak statně v slově dostál.

PAVEL (chvěje se): A ty, Verunko, smíš ty svou památku zpět žádati?

VERUNKA (blíž k němu přistoupí): Nosil jsi ji věrně při sobě?

PAVEL (vytáhne medalion zpod košile): Až po tu chvíli zrovna na srdci, a nikdy mne netlačila, protože jsem vždy na tě vroucně vzpomínal a tebe s myšlénkou i skutkem hoden zůstal, Boha prose, (...)

(......)