František Nepil

NASCHVÁLNÍČCI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(4) SOBOTNÍ RÁNO U ANDĚLA

Naschválníček Mezulán poskakoval po chodníku a radostně rozséval vůni připáleného kotlíku. S baterkou se mu to povedlo a teď šlo ještě o to, co udělat s tím Esmeraldiným odjezdem.

Určitě pojedou na nádraží vozem, táhlo mu hlavou, protože Esmeraldin táta nechává všechno na poslední chvíli. Najdu si nějakého autonaschválníčka a ten musí zařídit, aby jim auto nejelo.

Automobiloví naschválníčci spí v garážích, anebo přímo ve vozech pod kapotou. Obyčejně v karburátoru, chladiči nebo v jiných dutých prostorách. Mezulán však klepal na jednu garáž, na druhou, na třetí, a neozval se mu nikdo. Pak poklepával na kapoty vozů, co stály na ulici, ale zase marně. Zapomněl totiž, že žádné klepání autonaschvalníčci neslyší. Automobiloví naschválníčci se probouzejí pouze při chrastění klíčů od vozu.

Jakpak to mám zařídit, aby Esmeraldovic vůz nejel? Autům já nerozumím, já nechodil do autoškoly, přemítal smutně Mezulán. Kdyby auto bylo stanem, to bych si s ním věděl rady: povolil bych kolíky a šups! - autu by splaskla karoserie a bylo by po parádě. Nebo bych vytáhl špuntíky z nafukovací matrace a stanař by mezi žebry cítil každý kámen.

A tu si naschválníček uvědomil, že auto má vlastně taky nafukovací matrace, a dokonce čtyři, a že všechny se dají vypustit! Má přece kola a v každém kole je duše a každá duše se pumpuje vzduchem zrovna tak jako nafukovací matrace. A hned si sedl ke kolu, odšrouboval kovovou čepičku, stiskl ventilek a pššší! - kolo si trošinku přidřeplo. Pak stiskl ventilek ještě jednou a kolo si přidřeplo ještě víc. A pak už to vzal až do konce a kolo si sedlo až na ráfek. Mezulán obešel zbývající tři pneumatiky, každá udělala pššší! a auto bylo o decimetr nižší.

Až to uvidí, půjdou na tramvaj. - Jak se asi dělá to, aby nejezdily tramvaje? Kdyby nejely, přijel by pozdě celý oddíl, a nejenom Esmeralda. - To je nápad! Udělám něco, aby přijeli pozdě všichni! Potom ale svěsil hlavičku: To bude těžké zařídit, aby nejezdily tramvaje a autobusy. Vždyť ani nevím, čím se budí naschválníčci od pouliční dopravy. - Ale co: pojedu to obhlédnout - třeba se dá i doprava zastavit po tábornicku!

Mezulán se rozběhl ke stanici a posadil se na nárazník elektriky. Tramvaj s ním uháněla ulicemi, zvonila, řinčela a drnčela a Mezulán přemýšlel, jak udělat dopravní naschvál po tábornicku. Ne že by toho uměl málo, uměl toho dost, ale nic z toho nezastavovalo tramvaje. Začal si to počítat na prstech: "Umím třeba zařídit, aby do stanu kapalo při dešti. Umím připálit kotlety a prohodit pískový cukr se solí. Umím v noci udělat pro strach hlídce například chlapa ze smrčku, umím zatékat do táborové pramičky a umím při ranní rozcvičce narážet kořeny a kameny na palce. Umím při hrách poplést tečky a čárky v morseovce a umím vyplavit i malým potůčkem celý tábor."

Na křižovatce u Anděla dva montéři za červenobílým plůtkem uvolňovali hydrant.

Už to mám! blesklo naschválníčkovi hlavou, když si vzpomněl na vyplavený tábor a když viděl hydrant. Vyplavím křižovatku u Anděla! Když ji zaplavím, nepojedou tramvaje ani zdola, ani shora, ani zprava, ani zleva - odnikud!

Člověk by si asi řekl: "Jo, vyplavím křižovatku, ale čím? Vltava teče od Anděla ještě půldruhé stanice dál a potok přes tuhle křižovatku neteče vůbec.

Jenže to je omyl: přes křižovatku potok sice neteče, ale zato teče pod Andělem. Motolský potok. Pramení u Stodůlek pod Kopaninou, ukáže se u Bílého beránka a v rybníčku pod krematoriem - tam dokonce za mlada honil mlýnské kolo - a o něco níže předvede v údolí svůj největší, ale poslední kousek: tři parádní nádrže! Pak už k vidění není; o kousek dál ho strčili pod zem, aby nedělal brykule. Ale on je stejně dělal, jenomže pouze pod zemí. Hlavně těm, co stavěli novou vozovku ve Vrchlického ulici. Obyčejní lidé, co žili nad ním, o něm ani nevěděli. Ti ani nevědí, že pod Andělem udělá potok "vlevo v bok", že obteče pod zemí kostel sv. Václava. Nanejvýš vědí, že pod Lesnickou ulicí udělá hups do Vltavy.

Mezulán o něm věděl. Od čtvrtka do pátku pršelo a potok se hrnul do podzemí hnědý jako káva. Jako bílá káva, samozřejmě. Jen si k ní namazat rohlík. A to se mu hodilo.

Co ale udělat s těmi montéry? vzpomněl si. Ti si s vodou budou vědět rady, voda je přece jejich chleba. - Už to mám! Pošlu na ně žízeň jako trám! A poslal na ně žízeň jako trám.

Montéři položili hydrantový klíč na zem a šli ji hasit k Holubům. U Holubů měli ještě zavřeno. "Nevadí, Smíchovský pivovar je pár kroků; pěkně vrátného poprosíme a on nám nabere rovnou z cisterny," řekli si a šli do Smíchovského pivovaru.

Tou dobou už Mezulán nalámal otýpku větví a naházel je do rozvodněného potoka. Pak za nimi naházel několik pařízků a za pařízky poslal ještě pár kopek z motolských luk. To byl zvlášť dobrý nápad - seno dobře těsní.

Jakmile poslední kopka vklouzla potokem do podzemí, natrhal si ještě otýpčičku tyček z dřevěného plotu a hup s nimi na patnáctku, co ujížděla k Andělu! U Anděla vklouzl do kanálu, který vedl do podzemního koryta Motolského potoka. V korytu postavil z planěk od plotu malé rybniční česílko. A ani ne moc malé. Sotva zapevnil poslední tyčku, přihnala se otep nalámaných větví. Česílkem neprošla. Pak se po vodě přihrnuly pařízky. Naskládaly se za větve a udělaly v korytu jez. Potom připlula první kopka a už tam byla hráz. A s třetí kopkou přehrada. A čtvrtá, pátá a šestá kopka ucpaly podzemní koryto potoka tak, že by tam neproplul ani řízek. Ne vepřový řízek, ale ta rybička. Vepřový řízek ovšem taky ne. Potok začal bublat a stoupat a vyhrnul se na ulici.

"Povedlo se to!" tleskal naschválníček. "Povedlo se to, a ještě tomu pomohu!"

 

Na křižovatce za červenobílým plůtkem ležel ten hydrantový klíč. Montéři ještě smlouvali s vrátným v pivovaru. Mezulán nasadil klíč na hydrantový kohout a zkusil kohoutem otočit. Nešlo to. A voda Motolského potoka už proudila křižovatkou. Auta i tramvaje ji rozjížděly do velkých krajkových vějířů. Naschválníček hodil červené žbrleníčko do proudu a hydrantový klíč nechal trčet jen tak. Nikdo si nevšiml, že se tamtudy nesmí. První auto, které jelo přes Anděla, ho sebralo. Udělalo to rup! - a v ten ráz byl Mezulán vysoko, převysoko nad křižovatkou. Auto ulomilo klíčem celý hydrantový kohout a do vzduchu vytryskla nádherná fontána. Jako karlovarské vřídlo. Jako herľanský gejzír. A úplně na špičce se otáčel a pohupoval Mezulán. Tak jako se otáčí a pohupuje bílý míček nad fontánkou v pouťové střelnici.

"Sundejte mě! Sundejte mě! Krucibrko, kde jste kdo!" volal, co mu hrdélko stačilo, ale nikdo ho neslyšel. Kdopak kdy slyšel naschválníčka? Cítit, to ano, cítit byl - u Anděla bylo tolik vůně z připáleného kotlíku, že to přitáhlo jednoho kokršpaněla až z Malvazinek.

Přihnala se autohlídka VB a řidič dupl na brzdy. Auto udělalo hodiny a zastavilo přímo nad hydrantem. Přeťalo fontánu a Mezulán jim spadl do sirény. Pak přijeli požárníci. A pak přišly mraky Pražanů. Když se v Praze něco děje, co se neděje moc často, sejde se tolik Pražanů, že se zdá, že jim přišli na výpomoc i z Brna. A když se děje něco zvlášť mimořádného, sejde se jich tolik, že to vypadá na výpomoc z Bratislavy.

Přes Anděla neprojelo ani kolečko. Neprošla ani noha. A kdekdo přišel na smíchovské nádraží pozdě. Esmeralda i s tatínkem a maminkou. A celý oddíl. A všichni, co šli na vlak. A všem vlak ujel. Mezulánovi se to prostě povedlo.

Ve vrátnici Smíchovského pivovaru seděli zatím oba mon-téři a přemýšleli i s hlídačem, kdo v příštím přestupním termínu půjde do Sparty a kdo k sešívaným. U klokanů a u Dukly už jim to bylo jasné.

"Ale to vaše pivo už taky není to, co bývávalo," řekli jen tak mimochodem vrátnému. "Je z něho cítit připálený kotlík."

Neměli pravdu. Nevěděli, že se kolem nich přečvachtal ucachtaný Mezulán. Byl od Anděla zmáchaný jako kachna. Tak si zašel na chvilku sem a položil se přes trubky v kotelně.

Nebyl jsem vlastně zlej? táhlo mu hlavou. Jak jsme se to vlastně učili v naschválnické škole? - Aha! vzpomněl si najednou, nebyl jsem zlej. Byl jsem takový, jaký má být správný naschválníček.

A honem se sušil na kotelních trubkách. Honem, protože musel stihnout ten druhý vlak, kterým oddíl odjížděl.