Jan Neruda

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O MĚKKÉM SRDCI PANÍ RUSKY

1875

Velš Josef, kupec, byl z nejzámožnějších obchodníků malostranských. Myslím, že měl v krámě svém vůbec vše, co plodí Indie i Afrika, od sladkého dřeva a pálené slonové kosti na leštidlo až k zlatému prášku. Také byl jeho krám na náměstí po celý den jak by nabil. Pan Velš byl v krámě celý den, vyjímaje v neděli čas velkých služeb božích v chrámě sv. Víta a pak dobu některých velkých parád, jež měly pražské sbory měšťanské, neboť pan Velš byl ostrostřelec, první setnina, první tlupa, třetí muž vždy od pana lajtnanta Nedomy vpravo. V krámě byl by rád obsloužil všechny přicházející sám, ač měl tu dva mládence a dva učedníky, a koho nemohl obsloužit, pozdravil, zakýval, usmál se. Pan Velš usmíval se vlastně pořád, v krámě, na ulici, v kostele, všude, obchodní úsměv byl se mu vryl v Iícní svaly a nemohl již z nich ven. Milá figurka, nevelký, tlustý, s hlavičkou stále se potřásající a s tím úsměvem. V krámě v placaté čepici a s koženou kupeckou zástěrou, na ulici v dlouhánském modrém kabátě se zlatými knoflíky a v baňatém cylindru. Měl jsem jistou titěrnou představu o panu Velši. V domácnosti jeho nebyl jsem za jeho živobytí nikdy, ale kdykoli jsem si ho myslil, jak vypadá as doma, byl obraz vždy stejný: pan Velš sedí bez čepice, ale v zástěře u stolu, před ním stojí talíř kouřící se polívky, loket má pan Velš opřený o stůl a ruka drží nabranou lžíci uprostřed mezi talířem a úsměvnými ústy, a taktu sedí jakoby vytesán a lžíce se nehne ani sem ani tam. Hloupá představa, to vím.

Ale v době, kdy naše povídka počíná - dne 3. května 184* o 4. hodině odpolední - nebyl pan Velš už ani živ. Ležel nad krámem v prvním patře, v parádním svém pokoji a v krásné truhle. Víko ještě nebylo přikryto - pan Velš usmíval se ještě po smrti a při zatlačených očích.

Na čtvrtou hodinu určen byl funus. Umrlčí vůz, tak zvaný „třapcový”, stál již na náměstí před domem. Také tu stála setnina měšťanských ostrostřelců i s hudbou.

Parádní pokoj byl skoro plný, samá malostranské honorace. To se vědělo, že mikulášský pan farář s asistencí přijde trochu později, jakož bylo obyčejem u každého váženějšího souseda, aby se neřeklo, že se s ním pospíchá z brány ven. V pokoji bylo dusno. Odpolední slunce sem pralo a lámalo se ve velkých zrcadlech, velké voskové svíce kolem katafalku plály žlutě a čadily, horký vzduch byl nasycen Čadem, zápachem čerstvě lakované černé truhly a tříštěk pod mrtvolou, snad také již zápachem z mrtvoly. Panovalo ticho, lidé jen šeptali. Plačících nebylo, nezůstavilť pan Velš bližších příbuzných a vzdálenější říkají vždy: „Jen kdybych se moh vyplakat - ale nemám slz, kdyby mně to srdce utrhlo.“ - „Ano, ano, to je ale tím horší.“

Ted vstoupila do pokoje paní Ruska. Vdova po nebožtíku Rusovi, hostinském v zahradě Gráfovské, kde bývaly nejkrásnější kanonýrské bály. Poněvadž do toho vlastně nikomu nic není, podotknu zde jen mimochodem, co se vyprávělo o ovdovění paní Rusky. Tenkráte byla u každého dělostřeleckého (...)

(......)