Jan Neruda

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VEČERNÍ ŠPLECHTY

1875

Krásná, teplá noc červnová. Hvězdy se jenjen třepetaly, měsíc svítil tak vesele, vzduch byl samé stříbrné světlo.

Nejveseleji jako by ale byl měsíc svítil na střechy Ostruhové ulice, myslím, že zrovna na tiché ty střechy sousedních dvou domů, U dvou slunců a Hlubokého sklepa. Podivné to střechy, hravě se dostaneš z jedné na druhou, a jsou samý kout, samý žlab, samé pokračování. Zvláště je různě profilována střecha U dvou slunců, tak zvaná sedlová, se dvojím štítem na ulici a dvojím do dvora. Mezi oběma jejími hřebeny je široký žlab, uprostřed přervaný příční chodbičkou půdní. Nad tou chodbičkou je ovšem také zase stříška, pokrytá jako vše ostatní oblými prejzami, tvořícími po střeše sto žlábkových pruhů. Z chodbičky jdou dva velké vikýře do onoho středního, širokého žlabu, který běží přes dům jako dobře rozčísnutá cestička přes prostředek hlavy pražského elegána.

Náhle jako by u vikýřů těch byla zapištěla myš.

A zas.

Ted se zároveň ve vikýři ke dvoru obráceném objevila hlava a prsa mužská. Lehce se muž vyšvihl ven a stál ve žlabu. Byl to as dvacetiletý mladík suché, snědé tváře, černých kadeří, lehkého chmýří nad ústy; na hlavě měl fez, v ruce dlouhý, černý troubel a na něm sádrovou dýmku. Šedivý kabátek, šedivá vesta, šedivé spodky - Jan Hovora, posluchač filosofie, prosím.

„Myškuju, a ponocárna je prázdná,“ bručel. Pak popošel až ke komínu. Na komíně byl přilepen půlarch papíru. Najednou si přejel Hovora rukou oči a přihlídl blíž.

„Někdo tu byl, někdo mně vymě-“ bručel zase, „ne nevyměnil - je to můj papír. Ale -,“ a přihlídl ještě blíž. Teď se rukou klepl do čela. „Ah - slunce mně mou báseň vytáhlo - je to mlsota! Zrovna jako Petófimu. - Nebohý Kupka, teď musí předvečer svého svátku strávit neopěván a já měl tak pěkný nápad, sám svatý Antonín mně ho tento!“ Strhl papír, sbalil a hodil přes střechu.

Pak usedl, nacpal si dýmku a zapálil. A natáhl se na teplé prejzy a opřel nohy o žlab.

Zas to zamyškovalo a Hovora odpověděl tímtéž zvukem neotočiv ani hlavu. Do žlabu se vyhoupl jiný mladík. Menší, bledý, světlovlasý, s modrou čepicí na hlavě, jakou nosila technická legie v roku 1848. Oděn byl v kazajku a spodky ze světlé plachtoviny; v ústech měl hořící doutník. „Servus, Hovoro.“

„Servus, Kupko.“

„Co děláš?“ a technik Kupka, budoucí inženýr, se pomalu natáhl vedle Hovory.

„Co dělám. Najedl jsem se nastavované kaše a teď čekám, až mně bude nanic. Co jsi večeřel ty?“

„Já večeřel jako pánbůh.“

„A co večeří pánbůh?“

„Nic.

„E-hm! - Ale co sebou pořád vrtíš?“

„Eh, rád bych si zul boty. Alespoň zouvák kdybychom zde měli ve svém salónu, alespoň ten kousek nářadí!“

„Zouvák není nářadí, zouvák patří k rodině.“ Líně obrátil teď teprv Hovora ke Kupkovi hlavu. „Prosím tě,“ začal zase, „copak tu kouříš za cigára? - Sprosté? Nebo ty ještě sprostší?“

„Přece se mně náš salón líbí-je to krása stropu!“ mínil Kupka.

„A tak laciný!“

„Čím větší byt, tím lacinější. Pánbůh má byt největší a (...)

(......)