Jan Neruda

POVÍDKY MALOSTRANSKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DOKTOR KAZISVĚT

1876

Neříkali mu vždycky tak, až po jisté příhodě, ale ta byla tak divná, že přišla i do novin. Vlastně se jmenoval pan Heribert a křestním jménem svým nějak zcela neobyčejně, jenže už nevím jak. Pan Heribert byl lékařem, totiž abych pravdu mluvil, on byl skutečně promovován na doktora medicinae, ale neléčil pranikoho a pranic. Sám by se byl musil přiznat, že od doby, kdy co student navštěvoval kliniky, neměl ani jediného nemocného pod rukama. A byl by se snad i ochotně k tomu přiznal, jen kdyby byl vůbec s někým mluvil. Ale byl to člověk prazvláštní.

Doktor Heribert byl synem doktora Heriberta, velmi oblíbeného to druhdy lékaře malostranského. Matka umřela záhy, otec umřel krátce před synovou promocí a zůstavil mu na Újezdě jednopatrový domek, snad také něco peněz, ale ne mnoho. V tom domku doktor Heribert junior sídlil. Dva přízemní krámky na ulici, pronajatý byt v prvním patře kupředu nesly mu něco činže, on sám bydlel v prvním patře ve dvoře a k němu vedly přímo ze dvora schody zvláštní, dřevěnou mříží hned dole u dvora uzavřené, takto nekryté. Jak to u něho v bytu vypadalo, nevím, že ale žil velmi jednoduše, vím. Jeden z obou krámků byl totiž hokynářský, hokynářka pana doktora obsluhovala a syn její, Josífek, byl můj kamarád -už jsme dávno, tuze dávno dokamarádili, stal se Josífek pak kočím u arcibiskupa a zpyšněl. Ale u něho jsem zvěděl, že pan doktor Heribert vaří si snídani sám, na oběd že chodí do nějaké laciné jídelny na Starém Městě a večeři že odbývá lecjak.

Doktor Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý neb bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začali ho považovat za něco takového, čemu se říká „zkažený student“, a pozděj se i posmívali: „Ah doktor, ano - ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam. Byl postavy skoro malé-podle nové míry měl jen as tak půl druhého metru - a tu suchou postavičku svou kormidloval ulicí tak, aby byla od ostatních postav lidských vždy aspoň na dva kroky vzdálena. Odtud to zmítání. Modré jeho oko bylo jaksi plno ostychu, jako oko kopnutého psa. Tvář jeho byla světlohnědým vousem zarostlá - zarostlá tvář dle tehdejších náhledů byla také něco zcela neslušného. V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský kalmuk, zapadala hlavička pod soukennou čepicí hluboko do límce z bavlněného astrachánu, a v létě, když měl šedivý, kostkovaný šat lehký nebo ještě lehčí šat plátěný, kývala se nejistě jakoby na slabé šťopce. V létě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu si zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a (...)

(......)