Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X
Naturalismus

Chytří lidé, kteří nejsou pohodlní, běží-li o zisk, ale zcela líní, běží-li o něco, z čeho pro ně „nic nekouká“, nazývají často pohodlným každého, kdo miluje práci bez ohledu na zisk, který z ní má, a právě proto nepospíchá s ní, kdo touží po životě tak umoudřelém, že jako nejposvátnější desku zákona klade si rovnici: práce = rozkoš. Nevadí: také země, veliká učitelka, roditelka, pracovnice, dává si načas, když chce vykonati dobrou práci, a je někdy tak pohodlná, že člověk, který ji miluje a čeká na její dary (i ty krásné pouze, i ty užitečné také), stává se nervózním. Například v takový vlažný a podmračný den z počátku dubna, jako je dnes.

Řekli byste v takový den, že země odpočívá, že je unavena onou sladkou únavou, která na jaře zmocňuje se i člověka každého po větší námaze, až každý pohyb bolí i každá myšlenka. Ale v březnu a počátkem dubna nevynaložila země ještě ani tolik síly, aby k životu probudila naše doubí a habří, na nichž visí a chřestí dosud staré hávy ryšavé a zkadeřené. V tu dobu a ve dnech pošmůrných je země spíše rozespalá ještě. Patřit’ k oněm pohodlným, kteří neskáčou rovnou z postele, sotva otevřeli oči. Dá si načas, než povstane, obleče se a umyje v první jarní bouřce. Ač ptáci po celý den ani vteřinu nemlčí, země nespěchá s konečným procitnutím: otevře oči v den slunečný, mžiká, mžiká, a sotva se slunce schová za šedá mračna a oblaka, už zas jako by spala. Je to jen polospánek, plný veselých ranních snů, při nichž se převaluje z boku na bok, ale trvá to dlouho, dlouho, hanebně dlouho někdy. A já si myslím, že je v tom i mnoho moudrosti, rozvážného strachu před nočními mrazíky májovými, které ad oculos dokážou nám někdy, jak málo platna může býti práce kvapná.

A že jsem si již zvykl s tou svou zemí všecko prožívati a že nepřeji si nic jiného než míti radost, když ona je veselá, a zlobiti se, když ona je mrzutá, a býti ospalý, když ona dříme, jsou dnes pod šedivými nebesy i moje gesta velmi pohodlná. Mistr Banďouch je ve městě, nikdo mne tedy nehoní, a tož odkrývám velmi pomalu a velmi rozvláčně růže, které ohnuty odpočívaly pod chvojím dosud zeleným. Mám radost, že jsou skoro všecky hodně zdravé a čiperné již, ač teprve loni stěhovaly se sem, na kopec, který vyhlížel tak nehostinně, že se nám až smáli. Už tu máme vodu a dr. Koželuha, který se nám nejvíce smál, měl by se za měsíc přijíti podívat!

Za měsíc, all right! Za měsíc budeme už zelení. Teď jsme ještě šediví a hnědí, rozespalí a neumytí jarními dešti. A moje myšlenky jsou také takové šedivé skoro. Četl jsem nedávno veliký rozsudek smrti nad naturalismem jménem idealismu. A to mne dojalo.

Jednalo se ovšem o doktríny, o vědecké doktríny. A po těch, upřímně řečeno, již dávno nic mi není. Odpusťte, je tomu asi takhle. Člověk shání se tak dlouho po moudrosti svých bližních, dokud nenajde moudrost v sobě. Pak, není-li dogmatik, přeje každému jeho moudrost jako čárky na pivním tácku a chce toliko, aby i jemu bylo přáno, což jeho jest, (...)

(......)