Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVII
Moravanem

Tuhle večer, když jsem seděl ve vlaku, který mne unášel k Břeclavi na politickou schůzi, pocítil jsem náhle jakýsi údiv nad vlastním počínáním. Pod zavřenými víčky vířily mi pestré střepy minulosti dávné i nedávné a z jejich zmateného víru vynořoval se po chvíli veliký otazník. Kdo jsi? tázal jsem se sama sebe. Ale vzápětí zpozoroval jsem, že otázka je dosti špatně formulována. Snad bylo by lépe ptáti se: Čím jsi byl a čím jsi? Neboť odpověď jest pak nasnadě a vyhlíží zcela nevinně. A recitoval jsem si: Již ledačím jsem byl v tom božím světě…

Dobrá! Byl jsem rozvichřeným klukem, jenž s rozepnutým a vlajícím kabátem běhal do školy; kantor mi říkal za to: splašená labuť. Byl jsem mladíkem, který patřil k nejhoršímu středoškolskému materiálu a chtěl reformovat disciplinární řád. Byl jsem zeleným žurnalistou, předurčeným zároveň ke konzervativní kariéře i k politickému kriminálu, z kterýchžto dvou osudů postihl mne ten lepší. Byl jsem velmi zpupným lyrickým debutantem a individualistou. Byl jsem anarchistou a papežem bez petrského haléře. Byl jsem vystěhovalcem a skončil jsem jako melancholický rybář, potulující se po březích Svitavy. Tedy ledačím jsem skutečně byl. Trochu veršů i básní jsem přitom nadělal. Ještě větších zásluh dobyl jsem si tuším tím, že jsem ledakohos proklel a poslal do horoucích pekel. Tak jsem to dotáhl pomalu skoro ke čtyřicítce. A teď, u té veselé svitavské vody, když slunéčko hřálo a nesmírná duševní lenost, která zavládla v mé rodné zemi a rozšířila se po českých vlastech, okouzlila i mne, často jsem si přál, omráčen dřímotou ve vlahé trávě, abych měl kapitál, který by mi dovolil odpočívati na vavřínech.

Ale úlohou vystěhovalce neměly končiti moje osudy. Pěkně se to sedělo pod olšinami, skloněnými nad třpytnou vodou, když kolkolem lesy neslyšně dýchaly a nic se nehýbalo než ten hmyz a stébla trávy, dotčená jeho lesklými křídly, pěkně se to sedělo a hledělo na druhý život spatra. A přece byl to klam, byly to vteřiny, rychle prchající, i když prodloužené v celé dny. Bylo nutno vedle toho také pracovati. A poněvadž je nám souzeno dobývati si vezdejšího chleba perem, které čím je svobodnější, tím těžší a odpovědnější zdá se v ruce, bylo nutno psáti, a psáti znamená pro nás mysliti a stále znovu znepokojovati mozek i srdce. V nitru nebylo klidu, v nitru se něco dělo. A čím méně toho, co se mělo díti, dělo se v zemích, které milujeme, tím znepokojenější bylo nitro. Sladké sny o lepší budoucnosti nerozumných lidských mravenců rozplynuly se zvolna, obzory se úžily, naděje nevzdala se sice, ale ztichla, a zraky vracely se z dálek a zastavily se u nejbližší hroudy. Vy tam, příteli z města nad Vltavou, vy to víte, kterak se to všecko stalo a státi muselo. V národě, jak my jsme jej poznali kdysi – a zdá se to býti tak hrozně dávno –, bylo dovoleno, bylo přirozeno, že se lidé rozpalovali sny, nadějemi, ideály. To byl národ, o jehož socialismu řekl Masaryk, že bude nejsocialističtějším. To byl národ, (...)

(......)