Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXIX
Bodličky

Prosinec 1912

Loňského roku v tuhletu dobu! To nám bylo lépe. To s mistrem Banďouchem chodili jsme na jmelí. Vzpomínáš si, smutný letošní čtenáři?

Byli jsme tací zpupní divoši, my dva. Tábořili jsme na obráceném trakaři pod nehoráznými černými jedlemi, rezavou kudlou ukrajovali jsme slaninu a podobné dobré věci, zapíjeli jsme je šedou z litrové láhve, pokuřovali jsme z dýmek a vztekali jsme se: klnuli jsme křesťanům, politikům, nemocné vlasti. Ale často jsme se smáli, a celkem vzato, bylo nám dobře a veselo. Náš poměr k většině spolubližních byl ten, že jsme se snažili říkati jim nejnepříjemnější věci. Byli jsme zpupní.

Zlatou větévku jmelí s bílými kuličkami nosil jsem za kloboukem. Nosil jsem ji, jako socialista nosí (nebo nosíval!) červený karafiát. Byla mi zevnějším znamením mého přesvědčení, mého světového názoru, mého životního programu. Dnes dal bych si za kloubok nejraději suchou mrtvou větévku jedlovou s rezavými, smutnými bodličkami.

Oba jsme zkrotli. Vídám se teď zřídka s mistrem Banďouchem. Pracuje v cizích službách a jeho, naše zahrada pustne. V lednu, v únoru nepokvetou v našem skleníku hyacinty, tacety a narcisy. Cosi se přihodilo, a mistr Band’ouch, který se tak těšíval na mé fejetony a byl hrd na svou „slávu“, pravil mi onehda: Napsal jste kdysi Pokračování bez konce, napište ještě Pokračování s koncem. Ale to bude jednou snad povídka, až to dozraje. Do lesů však spolu letos již nepůjdeme, neuřízne mi z pěkného dvojáčka vánoční stromek pro Soňu, smutni jsme, když se sejdeme, a kdybychom i zabloudili nahoru do strání, klnuli bychom toliko, ale nebylo by nám dobře a veselo.

Oba jsme zkrotli. Přikládám do kamen suché jehličí, bodličky válí se po podlaze a věsí se mi na šaty. A bodličky, spousta rezavých a černých bodliček je i v mém nitru. Mé zpupnosti daří se pod nimi jako jiskře pod popelem. Mé radosti ze života rovněž. A nemáme odvahy říkati věci nepříjemné svým spolubližním. Toliko docela tiše, rytmicky, utkvěle mručím si do vousů, a kdybych to říkal nahlas, znělo by to asi takto: Já, ty, on, my, vy, oni, my všickni jsme zbabělí; my smutní, my rozechvění, my, kteří trpíme teď jakousi závratí, držíce se nad propastí, a nejraději bychom se pustili, aby již byl konec našim mukám, my všickni, kteří nejsme armádní dodavatelé, jsme zbabělí.

Ale ani toho nahlas neříkám, poněvadž je mi líto těch všech ohromených a zakřiknutých lidí kolem, kteří mají také nitra plna mrtvých bodliček. A bodliček jako by měli i plná ústa, tak mi to často připadá. Nějaká slova, drsná slova chtějí z úst ven, ale bodličky tlumí jejich zvuk, převrací jejich smysl, bodají v ústech, až jsou nucena zmlknouti, a člověk máchne rukou a zhroutí se v sebe. A jak hořké musí býti tyto bodličky, jak hořké, srovnáváme-li je s oblázky vzteku, rozdrcovanými mezi zuby, vzteku, který také mlčí, ale zdá se býti dnes tak vzácný. Tož jen soucit cítím a mám tak často tisíc chutí pohladiti po vlasech plačící mamičku nebo stisknouti ruku (...)

(......)