Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

I
Sníh

Trochu dlouho trvalo to letos, než jsme také my tu v údolí dostali sníh a mráz a dvé tré slunečných zimních dní. Bylo mi již hrozně smutno v rozblácené dědině, ve vymřelých lesích a v mlhách pod šedivými nebesy. V takové době jiní lidé zachraňují se do měst. Ale já přišel bych z bláta do louže. Do divadel, koncertů, plesů nechodím. Ani do kinematografů. Po dostaveníčku s paní Společností mám obyčejně týden kocovinu. A těch několik skutečných požitků, na prstech jedné ruky ostatně spočitatelných, které měl bych ve městě za zimní sezony, nestojí věru za všecky útrapy, jež má člověk zapadlý do městského mraveniště, jehož obyvatelé štípají hůře než nejzrzavější mravenci lesní. Z měst také ovšem jezdí se v neděli a ve svátek do hor lyžařit. Vím, je to krásné, tak letět po sněhových plochách žlutavých, modravých, nafialovělých, jiskřících tisícerými démanty. Kdybych tam na horách byl doma, hoj, také bych létal, celé dny létal! Ale mám tam jíti jako turista s houfy všech těch po uši vyzbrojených sportovníků? Nemám jich rád… A tak s dojemnou věrností a pohodlností zůstávám ve svém kraji, prožívám s ním všecky radosti a žalosti, a když není možno jásat nad maličkými světy kolem a sníti o velikých světech za sedmerými horami, když dni jsou pusté a zima chorobná, toužím opět jako tak často již po zimním spánku, po letargii, v níž mozek by strnul a srdce omezilo svůj tlukot na nejmenší míru. Kde jste, noclehárny dobrovolných spáčů, v nichž by člověk ulehl, vyjmul se z času a přikázal si probuzení v nějaký překrásný slunečný den? Jak by to bylo krásné, kdybych mohl zaspati zimní bláta a probuditi se teprve v den, kdy slunce, sníh a mráz hudou svou ostrou symfonii! A jaká by to byla ekonomie sil, kdyby tímto způsobem mohli si pořádní čeští lidé například rozděliti práci s nasloucháním politickým tlachům, aby střídavě polovina nás spala a polovina se otravovala! Mnoho, mnoho utrpení ušetřilo by si lidstvo.

Nutno však smířiti se s dosavadní nedokonalostí člověka. A já se smiřuji, trpím, čekám a jen maličko závidím třem rosničkám, které spějí v mém teráriu v studeném pokoji. Dvě z nich jsou ukryty nevím kde, třetí sedí ve stínu na listě zelené maranthy schoulená, scvrklá, nehybná, toliko splasklý bubínek pod bradou chvěje se jí sotva znatelně. V pokoji také někdy se zatopí, máme-li hosty. Tu rosička se vztyčí poněkud, tlamičku zdvihne, zaskřehotá a kouká, kouká očkama zlatem lemovanýma, nepoletí-li moucha mimo. „Přišlo jaro?“ myslí si. Ale moucha neletí, pokoj opět zchladne, rosička znova se schoulí a myslí si: „Jaro ještě nepřišlo!“ Je to tak prosté a krásné. Závidím jí.

Ale zapomenu rychle smutných dní, jakmile je tu sníh a mráz.

Sníh je podobné dobrodiní jako hrnoucí se jarní zeleň. Nevoní ovšem, nerozčiluje, není v něm tolik života a ohromující síly, ale zato přikrývá lépe, srovnává, harmonizuje.

Buď pochválen sníh! Všecky rány a všecka pokálení země zastře nejmilosrdnějším úbělem. Nic nestrpí ohyzdného a všednost (...)

(......)