Stanislav K. Neumann

S MĚSTEM ZA ZÁDY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II
Přes kopce a žleby

Život nechce nás míti logickými. Například: Tuhle jsem prohlásil, že nechodím do kinematografů. Ale tajemným řízením osudu seděl jsem právě v den, kdy toto mé prohlášení vyšlo tiskem, v jednom z nich a zevloval jsem celou hodinu na mrkavé obrázky. Přihlížel jsem k cvičení rakouského horského dělostřelectva a to naplnilo hrdostí mé osvědčené patriotické srdce. Pak jsem zažil srdceryvné drama z uměleckého života a z toho bylo mi nanic.

Život nechce nás míti logickými. Jiný příklad. Není to dlouho, kdy v bodličkové náladě zaplakal jsem, že již nepůjdeme s mistrem Band’ouchem do lesa. To jižjiž jsem viděl, kterak čert ho béře i se zahradou. Ale s takovým člověkem, jako je mistr Band’ouch, který je sám skoro čert, nemá ani čert snadnou práci. Tak tedy si ho ještě nevzal, a my přece jsme byli spolu v lese. A sotva naposled. A dokonce na jmelí. Pan učitel chtěl kousek do své domácnosti, mistr Band’ouch má zlaté srdce a zlatou žízeň, snad se mu také po vysokých jedlích zastesklo, a tak jsme tedy šli.

To nám tu napadl právě první a bezpochyby poslední letošní sníh aspoň trochu poctivý. Den byl jako z cukru, a než jsme vylezli nahoru nad myslivnu, bylo nám teploučko a veselo. Sněhem lezlo se jako po měkkých, velmi laskavých schodech. Jsem člověk obdařený vedle jiných neřestí také závratí. Na kluzkých místech třesou se mi nohy, přicházím do nejsměšnějších rozpaků a mám chuť sednout a svézt se bez zaplacení. Ale v takovém sněhu i člověk se závratí jest jist jako pták ve vzduchu, vyleze všude a dolů z příkré stráně letí jen což. Ztratí-li rovnováhu, není to ani tak nepříjemné. Stačí otřásti se po psím způsobu.

Mílovými kroky udělali jsme pěkné kolečko, kopec, žleb, kopec, žleb. Na prvním kopci nebylo nic pro nás. Vlastně bylo, ale to je tak: Ty jedle tu, to jsou ty loňské mršky, každá jako hrom. Mistr Band’ouch není však ten loňský Band’ouch. Od zlého člověka dostal po hlavě ránu, která patřila jinému, svalil se a teď nemá pravé rameno v pořádku. Mimoto má ránu v srdci. A pak děravé kapsy. To je trochu mnoho i na takového čerta. A tak leze, leze, funí a heká, nevzal si rukavice, jedle je kluzká a ledová jako rampouch, v první třetině má toho dost, a honem dolů.

Schlípli jsme poněkud. Ale nevzdali jsme se. A tak z vysokého lesa sečí, samým sněhem a dobře pocukrovanými smrčky, pak zmolinou, kde nohy zůstávají vězet, a dolů z příkré stráně na „gerhádky“ a zase sečí nahoru, k černým štíhlým pannám, které jsme loni nemilosrdně obírali. Tu jsme dostali, co jsme chtěli. Snad to byla poslední kanická jedle, na kterou mistr Banďouch vylezl. A teď honem k panímámě na džbánek.

Život nechce nás míti logickými. A nejkrásnější chvíle nám dává tím, že nás svede náhle z cesty, po níž jsme se domnívali, že jíti musíme. Koná-li člověk takový malý let přes kopce a žleby, vzdálen křesťana obecného a jeho bydlišť, cítí také překrásně malichernost a nesmyslnost lineálů, o něž se lidé bijí, zatímco podstata věcí a dění jim uniká.

(...)

(......)