Jiří Orten

JEREMIÁŠŮV PLÁČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

 Ó, přísný Pane můj, prchlivý Bože hrůzy,
 to tobě platí zpěv, jenž chvíli zastavil,
 chvíli, k níž kráčel jsem bolestiplnou chůzí
 a věky harcoval a s vesmírem se bil.
 
 Snad není bezedná, snad je jen pohroužení,
 jímž lze se dotýkat žen z žalu procitlých
 a přenocovat smrt, jež s povětřím se žení
 a býti volnější před ukrutenstvím zlých.
 
 Pro horu posvátnou, že po ní chodí lišky,
 že opuštěna jest jak strom jen může být,
 četl jsem proroctví té milované knížky,
 v níž tolik světla je a v níž je mír a klid.
 
 Oblaky zastřel ses a skryl ses za vodami,
 abys už neslyšel, co křičím k nebi až
 a mne jsi zastřel též, noc dal jsi, v níž se zdá mi,
 že nesmím usnouti, že mne snad zavoláš.
 
 Poslouchám celý čas, jsi tiše, jako němý.
 Poslouchám slzami, poslouchám, neslyším.
 Poslouchám polibky, dálkami, alejemi,
 bázní a neklidem, věcmi a tichem, vším.
 
 Já jsem ta země Tma, co hněv tvůj okoušela,
 co, zavalena zlem, nemohla viděti.
 Já jsem ta země Tma, jež pod tvým bičem mřela
 a mléko ztratila z pramene pro děti.
 
 Já jsem ta země Tma, dal jsi jí kameníčko,
 dal jsi jí holou stráň a smrt a močály,
 dal jsi jí oko dne a nedal jsi jí víčko
 pro její temnotu. A matky počaly.
 
 A matky počaly a sladce obtížené
 šly česat ovoce, česati s podzimem,
 šly, dotýkaly se půdy, již touha žene
 za věčným počátkem, za světlem v mládí mém.
 
 A světla nebylo. To světlo, Pane, zhaslo.
 A slunce spálil mráz, všemocný vypínač.
 A zábli všichni tví a jejich těly třáslo
 nesmírné vzlykání, veliký vnitřní pláč.
 
 Tvá odvrácená tvář, tvá záře odvrácená
 smála se nad nimi a mstila loupežné,
 mstila je radostí a dávala jim jména
 ztracených synáčků, jež čas a zítřek žne.
 
 Já jsem však země Tma, jsem nahý hřbet své metly,
 jsem matka světelných a věřím v světlo své
 a ty jsi mi je vzal, vzal jsi je pro rozkvetlý
 sad. Ano, ano, sad. Rozkvetlý hřbitove!
 
 Já jsem však země Tma, tvá milenka, tvá dcera,
 zpustošil jsi můj klín, mou zahradu, můj les,
 mé víno ohnivé jsi nalil do jezera
 s lesklými anděly, již chtěli do nebes
 
 a cestou zemdleli, ty nechtěl jsi, ó, (...)
(......)