Jiří Orten

TONÍK A MAŘENKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola sedmá

Neřekl jsem ti to proto, abys rozuměla.
Vyprávěl jsem ti příběh, abych tě
poněkud potěšil. Nyní je pozdě a je čas
k spánku.

   PIERRE LOUYS

Přítel mi řekl dobré ráno a pousmál se k tomu, jako by pozdrav, první ranní pozdrav a čistá radost ze dvou jasných slov patřily k sobě neodlučitelně dohromady.

Přítel, který mi dává novou naději pokaždé, když rozlámu některou ze svých hraček, kterou jsem miloval celým srdcem, a přece ji oželím při prvním jeho slovu, při prvním stisku ruky, jímž si vyznáváme přátelství.

Přítel, který má mnohá jména a někdy se ani nejmenuje, protože toho nepotřebuje.

Kdybych řekl vítr, kdybych řekl úsměv, kdybych řekl jitro, kdybych řekl klid, ta slova by neznamenala nic, skoro nic. A přece jsou, osamělá a se mnou, pomáhají mi a ukolébávají mne.

Přestávka mezi něčím, co minulo, a něčím, co teprve přijde, neznamená také skoro nic. Probíhá, svou krásnou cestou probíhá, je teprve na začátku, nyní uprostřed, ještě jedna zatáčka a přijde zakončování, ale tam nevidím, za ten záhyb, který tvoří zelený kopec, nemohu nahlédnouti.

Někdo o tom ví, někdo to vidí. Usmívá se na mne, kývá, tváří se tajemně, takže se chvěji, praví mi:

„Dobré ráno, dobrý večer, dobrou noc, dobrý den, milý Toníku.“

Je to Bůh, opravdový Bůh, který vede mou ruku, když se učím kreslit a psát, který vede mé srdce, když se učím zapomínat.

Někdy ovšem i ráno prší, jako dnes. Kapky ťukají na okno, stékají do okapu, z okapu dlouhou cestou do řeky a potom ještě dál, tam, kde je moře, kde jsou mraky, kde je nebe.

Po celém městě prší, prší i na kousek otevřené země, kde bude pohřbena Mařenka. Ano, prší i tam, ale vyhlédnu-li z okna, spatřím ve velké dálce, až skoro u obzoru, slunečný kraj, kde nejsou ani mraky, ani déšť, ani nepohoda.

Když jsem zavřel dveře domu, kde ležela mrtvá Mařenka, skončilo se něco a neviděl jsem ji už. Proto jsem mohl plakat.

Stojím-li zády k Mařence a lidé na mne pokřikují, zda ji vidím, odpovídám:

„Nemohu ji přece vidět, protože mám jenom jedny oči!“

A raduji se, že jsem je obelhal.

Dnes se raduji ještě pro něco jiného. Než půjdu dál, než se přivrou hřbitovní vrátka toho hřbitova, kde za rok, až se sesuje země, bude vztyčen mramorový náhrobek, než se přivrou hřbitovní vrátka, mohu říci Mařence pohádku. Nestala se totiž dosud andělem a porozumí snadno mým slovům.

Může se na mne Mařenka zlobit, když je mrtvá, nemůže se jí nic zlého přihodit a ten ranní déšť neustává?

Mařenko, jsem ti nevěrný. Opakuji si to slovo ještě jednou. Není mi ničeho líto.

Mařenko, jsi věc, mrtvá věc, která může ještě chvilku žít, dám-li jí k tomu pokyn.

Poslouchej tedy, drahá Mařenko, poslouchej ještě jednou a naposled. Příběh, který ti hodlám vypravovat, nezní jako pohádka, ale jako skutečnost, ošklivá a nelítostná skutečnost, proto se ho děsím, zneklidňuje mne a zakaluje všechno, co vidím. Špinavé kapky plné prachu mřížují nyní můj pohled, hlína země, kam ulehneš, je jimi obestřena a její chuť není již (...)

(......)