George Orwell
překlad: Kateřina Hilská

UVNITŘ VELRYBY A JINÉ ESEJE
recenze, ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Domnívám se, že následující šestibodový program je to, co potřebujeme. První tři body se zabývají anglickou vnitřní politikou, ty další tři impériem a světem:
1. Znárodnění půdy, dolů, železnic, bank a velkoprůmyslu.
2. Omezení příjmů tak, aby nejvyšší nezdanitelný příjem v Británii nepřesahoval nejnižší více než desetkrát.
3. Demokratická reforma školského systému.
4. Okamžitý status dominia pro Indii s možností odtržení, až skončí válka.
5. Vytvoření Všeobecné rady impéria, kde budou zastoupeny barevné národy.
6. Vyhlášení formálního spojenectví s Čínou, Habeší a jinými oběťmi fašistických mocností.
Obecná tendence tohoto programu je zjevná. Jeho jasným cílem je, aby se tato válka stala válkou revoluční a Anglie socialistickou demokracií. Záměrně jsem do něj nepojal nic, čemu by ani nejprostší člověk nerozuměl a neviděl k tomu důvod. Tak jak jsem jej formuloval, by mohl být otištěn na první straně Daily Mirror. Pro účely této knihy je zapotřebí jistého rozšíření.

1. Znárodnění. Průmysl lze “znárodnit” škrtnutím pera, ale vlastní proces je pomalý a složitý. Je zapotřebí, aby se vlastnictví veškerého velkoprůmyslu formálně převedlo na stát reprezentující obyčejné lidi. Až se to stane, bude možné zrušit třídu pouhých vlastníků, kteří nežijí z toho, co vyrobí, ale z toho, že vlastní právní listiny opravňující je k držení majetku a akcií. Státní vlastnictví tudíž znamená, že nikdo nebude žít, aniž by pracoval. Jak náhlou změnu v chování průmyslu to znamená, je méně jisté. V zemi, jako je Anglie, nemůžeme strhnout celou strukturu a začít budovat znovu zdola, tím méně v době války. Pochopitelně většina průmyslových koncernů bude působit s víceméně stejným osazenstvem jako dříve, někdejší majitelé či správní ředitelé budou pokračovat ve své práci jako státní zaměstnanci. Lze se domnívat, že mnozí z menších kapitalistů by dokonce nějaké takové uspořádání uvítali. Odpor nastane ze strany velkokapitalistů, bankéřů, velkostatkářů a zahálčivých boháčů, zhruba řečeno třídy s příjmem nad dva tisíce liber ročně - a i pokud počítáme všechny jejich rodinné příslušníky, není jich v Anglii dohromady více než půl milionu. Znárodnění zemědělské půdy znamená zrušení velkostatkáře a pobírání desátku, ale nutně to neznamená postih samostatně hospodařícího rolníka. Je těžké představit si jakoukoli reorganizaci anglického zemědělství, která by nepodržela většinu stávajících farem jako jednotek, rozhodně na počátku. Pokud je farmář schopný, bude pokračovat dál jako ředitel s platem. Vlastně už jím je, ale s tou nevýhodou, že musí být ziskový a neustále ještě dluží bance. U drobného obchodu a dokonce i drobného vlastnictví půdy stát patmě nezasáhne vůbec. Bylo by velkou chybou začít pronásledovat například malozemědělce. Těchto lidí je zapotřebí, vcelku jsou schopní a množství práce, kterou udělají, závisí od pocitu, že jsou “svými pány”. Stát však určitě stanoví horní hranici vlastnictví půdy (patrně nejvýše patnáct akrů) a nikdy nepřipustí vlastnictví půdy v městských oblastech.

Jakmile budou veškeré nemovité výrobní prostředky prohlášeny za vlastnictví státu, obyčejní lidé pocítí, tak jak to nemohou cítit nyní, že stát jsou oni. Pak budou připraveni přinést oběti, které před námi stojí, válka neválka. A byť se tvářnost Anglie zdánlivě skoro nezmění, v den, kdy se formálně znárodní veškerý náš velkoprůmysl, se zlomí nadvláda jedné třídy. Pak už se důraz přesune z vlastnictví na řízení, z výsady ke schopnostem. Je docela dobře možné, že vlastnictví státu samo o sobě přinese menší společenské změny, než které si vynutí společné válečné strádání. Avšak je to ten nutný první krok, bez něhož je jakákoli skutečná rekonstrukce vyloučená.

2. Příjmy. Omezení příjmů znamená stanovení minimální mzdy, což implikuje řízenou vnitřní měnu založenou prostě na množství dostupného spotřebního zboží. A to opět znamená přísnější přídělový systém, než zatím platí. V tomto stadiu světových dějin nemá smysl navrhovat, aby všechny lidské bytosti měly přesně stejný příjem. Znovu a znovu se prokázalo, že bez nějaké peněžní odměny neexistuje motivace k výkonu určitých zaměstnání. Na druhé straně peněžní odměna nemusí být příliš vysoká. V praxi je vyloučeno, aby se výdělky omezily tak přísně, jak jsem navrhl. Vždycky tu budou anomálie a úniky. Ale není důvod, proč by deset ku jedné nemělo být maximální normální rozlišení. V tomto rozmezí pak je možný nějaký smysl pro rovnost. Člověk pobírající tři libry týdně a člověk s příjmem patnáct set liber ročně se mohou cítit jako bližní, kdežto vévoda z Westminsteru a ti, kdo spí na lavičkách na nábřeží, ne.

3. Školství. V době války musí být školská reforma nutně spíše příslibem než provedenými opatřeními. V současné době si nemůžeme dovolit zvýšit dobu povinné školní docházky nebo počet učitelů na základních školách. Ale jsou určité okamžité kroky, které můžeme učinit směrem k demokratické školské soustavě. Mohli bychom začít zrušením autonomie soukromých škol a starších universit a zaplavit je studenty podporovanými státem vybranými prostě na základě schopností. V současné době znamená vzdělání na soukromých školách zčásti výuku třídních předsudků, a zčásti je to jakási daň, kterou střední třídy platí vyšší třídě za právo přístupu do určitých profesí. Je pravda, že stav věcí se mění. Střední třídy se začaly bouřit proti drahotě vzdělání, a pokud válka bude pokračovat další rok či dva, většina soukromých škol zbankrotuje. Určité drobné změny způsobuje také evakuace. Ale je tu nebezpečí, že některé starší školy, které budou schopny odolávat nepříznivým finančním podmínkám nejdéle, přežijí v té či oné formě jako zahnívající centra snobství. Pokud jde o těch deset tisíc menších “soukromých” škol, které v Anglii působí, většina z nich si nezaslouží nic jiného než zrušení. Jsou to pouhé komerční podniky a v mnoha případech je jejich úroveň vzdělání vlastně nižší než na státních základních školách. Existují pouze kvůli obecně rozšířené představě, že na vzdělání poskytovaném státem je cosi ostudného. Stát by mohl tuto představu potlačit tím, že by převzal odpovědnost za veškeré školství, i když by to na počátku bylo jen něco víc než pouhé gesto. Gesta potřebujeme stejně jako činy. Je víc než zřejmé, že mluvit o “obraně demokracie” je nesmysl, dokud pouhý původ rozhoduje, že nadané dítě dostane vzdělání, které si zaslouží.

4. Indie. Indii nesmíme nabídnout “svobodu”, která, jak už jsem řekl dříve, vlastně není možná, ale spojenectví, partnerství -jedním slovem rovnost. Avšak musíme také Indům říci, že je na nich, zda se rozhodnou odloučit. Jinak by to nebyla rovnost v partnerství a naše tvrzení, že bráníme barevné národy proti fašismu, by nebylo důvěryhodné. Je ale omyl domnívat se, že kdyby se Indové mohli svobodně rozhodnout, zda se odtrhnou, okamžitě by to udělali. Až jim britská vláda nabidne bezpodmínečnou nezávislost, odmítnou ji. Neboť jakmile odtržení bude jejich svobodným rozhodnutím, zmizí hlavní důvody pro to, aby to udělali.

Úplné oddělení těch dvou zemí by nebylo o nic menší katastrofou pro Indii než pro Anglii. Inteligentní Indové to vědí. Za současného stavu věcí není Indie obranyschopná, je dokonce sotva schopná se uživit. Celá správa země závisí na síti odborníků (inženýrů, lesních inženýrů, železničářů, vojáků, lékařů), kteří jsou většinou Angličané a nelze je nahradit během nějakých pěti či deseti let. Navíc, angličtina je hlavní lingua franca a téměř celá indická inteligence je hluboce poangličtěná. Jakýkoli přesun pod cizí mocnost - neboť kdyby Britové odešli z Indie, okamžitě tam přijdou Japonci a jiné mocnosti - by znamenal obrovské vykloubení. Japonci či Rusové, Němci nebo Italové by nebyli schopni spravovat Indii ani na tak nízké úrovni, jako to dělají Britové. Nemají potřebné štáby odborníků, neznají místní jazyky a podmínky a nejspíš by nezískali důvěru nezbytných prostředníků, kterými jsou Euroasijci. Pokud by Indie byla pouze “osvobozena”, to jest zbavena britské vojenské ochrany, prvním výsledkem by bylo její nové dobytí cizí mocností a druhým série hladomorů, která by během několika let zabila miliony lidí.

Indie potřebuje mít svobodu vytvořit si vlastní uspořádání bez britského vměšování, ale v nějakém partnerském vztahu, který by jí zaručoval vojenskou ochranu a technické poradenství. To je nemyslitelné, dokud nebude v Anglii socialistická vláda. Nejméně osmdesát let Anglie uměle bránila Indii ve vývoji, zčásti z obavy před obchodní konkurencí, pokud by se indický průmysl vysoce rozvinul, zčásti proto, že zaostalé národy se ovládají snadněji než civilizované. Je všeobecně známo, že průměrný Ind trpí daleko více od svých krajanů než od Britů. Indický malokapitalista vykořisťuje městského dělníka s naprostou nelítostností, rolník žije od narození až do smrti v sevření lichváře. Ale to je všechno nepřímý důsledek britské nadvlády, která se polovědomě soustřeďuje na to, aby Indie zůstala co nejzaostalejší. Třídy, které jsou Anglii nejvěrnější, jsou princové, latifundisté a podnikatelská komunita - tedy reakční třídy, kterým se za tohoto statu quo daří...