George Orwell
překlad: Eva Šimečková

1984
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Odkudsi z konce uličky se linula vůně pražené kávy – pravé kávy, ne Kávy vítězství. Winston se bezděčně zastavil. Snad na dvě vteřiny si zase octl v polozapomenutém světě dětství. Vtom bouchly dveře a odřízly tu vůni tak prudce, jako by to byl prchavý zvuk.

Ušel několik kilometrů po chodnících a v bércovém vředu mu cukalo. Už po druhé za tři týdny vynechal večer ve Společenském středisku; byl to nepředložený čin, protože člověk si mohl být jist, že počet jeho návštěv ve Středisku se bedlivě zaznamenává. V zásadě neměl člen Strany nikdy volno a nebyl nikdy sám, jedině v posteli. Předpokládalo se, že pokud právě nepracuje, nejí nebo nespí, účastní se nějaké společné zábavy; dělat cokoli, co by jen připomínalo touhu po samotě, třeba jít sám na procházku, bylo vždy poněkud riskantní. V newspeaku pro to bylo slovo, jmenovalo se to ownlife, vlastní život, a znamenalo to individualismus a výstřednost. Ale když dnes večer vyšel z Ministerstva, voňavý dubnový vzduch ho zlákal. Obloha byla teple modrá, víc než jindy toho roku, a najednou mu ten dlouhý, hlučný večer ve Středisku, nudné, vyčerpávající hry, přednášky a halasné kamarádství podmazané ginem připadaly nesnesitelné. Z náhlého popudu odbočil od autobusové zastávky a ponořil se do bludiště Londýna, nejdřív na jih, potom na východ, pak zase na sever, ztratil se v neznámých ulicích a ani se nestaral, kterým směrem jde.

„Jestli je nějaká naděje,“ zapsal si do deníku, „pak spočívá v prolétech.“ Ta slova se mu stále vracela jako výrok tajemné pravdy a zjevné absurdity. Octl se mezi ošumělými, zašlými brlohy hnědé barvy severovýchodně od někdejšího nádraží Saint Pancras. Kráčel dlážděnou uličkou poschoďových domků s otlučenými vraty, která se otevírala přímo na chodník a zvláštním způsobem připomínala krysí díry. Tu a tam stály mezi dlaždicemi kaluže špinavé vody. Dovnitř a ven tmavými vchody a bočními uličkami, které ústily z obou stran ulice, proudilo úžasné množství lidí – dívky v plném květu s hrubě nalíčenými rty, mladíci, kteří se věšeli děvčatům na paty, a nakynuté kolébající se ženy, prozrazující, jak budou ty dívky vypadat za deset let, staré shrbené bytosti, šourající se s nohama od sebe, a otrhané bosé děti, které si hrály v kalužích a rozprchly se pokaždé, když na ně matky rozhněvaně zavolaly. Asi čtvrtina oken v ulici byla rozbitá a zatlučená prkny. Lidé většinou nevěnovali Winstonovi pozornost; někteří na něho hleděli s ostražitou zvědavostí. Dvě obrovité ženy s cihlově červeným předloktím, složeným na zástěře, se bavily na zápraží. Jak se k nim blížil, zachytil Winston útržky rozhovoru.

„To je všecko hezký, říkám jí. Ále kdybys byla na mým místě, udělala bys to jako já. To se lehko kritizuje, říkám, ale ty nemáš takový problémy co já.“

„Jo,“ řekla druhá, „to je právě to. Zrovna tak to je.“

Pronikavé hlasy najednou zmlkly. Ženy si ho prohlížely v nepřátelském tichu, jak okolo nich procházel. Vlastně to ani nebylo nepřátelství, jen jakási ostražitost, náhlé strnutí, (...)

(......)