George Orwell
překlad: Eva Šimečková

1984
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ČÁST DRUHÁ

 

1

Asi v polovině dopoledne vyšel Winston ze své kóje na záchod.

Z druhého konce dlouhé jasně osvětlené chodby přicházela osamělá postava. Byla to dívka s tmavými vlasy. Uplynuly čtyři dny od toho večera, kdy ji potkal před starožitnictvím. Když se k ní přiblížil, všiml si, že má pravou ruku v pásce. Z dálky ji nebylo vidět, protože byla stejné barvy jako její kombinéza. Pravděpodobně se poranila, jak otáčela jedním z velkých bubnů, na nichž byly „načrtnuté“ zápletky románů. To byl v Oddělení literatury běžný úkaz.

Byli od sebe asi čtyři metry, když dívka zakopla a upadla jak široká tak dlouhá. Hlasitě vykřikla bolestí. Zřejmě padla na poraněnou ruku. Winston se zastavil. Dívka se vztyčila na kolenou. V tváři byla nezdravě bledá, a její rty se proto zdály ještě rudější než předtím. Upírala na něho oči s prosebným výrazem, který vyjadřoval spíš strach než bolest.

Ve Winstonově nitru se mísily zvláštní pocity. Před ním je nepřítel, který se ho snaží zabít; také lidská bytost, která trpí bolestí a má možná zlomenou ruku. Instinktivně vykročil kupředu, aby jí pomohl. Ve chvíli, kdy padala na ovázanou ruku, jako by tu bolest cítil na vlastní kůži.

„Stalo se vám něco?“ zeptal se.

„To nic není. Moje ruka – za chvilku bude v pořádku.“

Mluvila, jako by jí srdce vynechávalo. Opravdu strašně zbledla.

„Nezlomila jste si nic?“

„Ne, už je to dobré. Chvilku to bolelo, to je všechno.“

Napřáhla k němu zdravou ruku a on jí pomohl vstát. Trochu se jí opět vrátila barva a už vypadala líp.

„To nic,“ opakovala. „Jen jsem se trochu uhodila do zápěstí. Děkuji vám, soudruhu.“

A odešla původním směrem tak svižně, jako by se opravdu nic nestalo. Celá příhoda netrvala ani půl minuty. Bylo zvykem, který nabyl povahy instinktu, že člověk nedával v obličeji znát své pocity. Když se to přihodilo, stáli navíc přímo před obrazovkou. Ale i tak bylo velmi obtížné skrýt chvilkové překvapení, protože v těch dvou třech vteřinách, kdy dívce pomáhal, mu vsunula cosi do dlaně. Nebylo pochyby, že to udělala záměrně. Cosi malého, plochého. Když vcházel do dveří záchodu, vložil to do kapsy a ohmatal špičkami prstů. Byl to útržek papíru složený do čtverečku.

Teprve na pisoáru se mu podařilo papírek trochu rozvinout. Zřejmě na něm byl napsán vzkaz. Na okamžik byl v pokušení vejít do některého záchodu a hned si to přečíst. Ale dobře věděl, že by to bylo šílenství. Nebylo místa, kde by si člověk mohl být jist s větší určitostí, že ho obrazovky neustále sledují.

Vrátil se do své kóje, usedl, útržek papíru hodil nedbale mezi jiné papíry na stole, nasadil si brýle a přitáhl si speakwrite. Pět minut, řekl si, přinejmenším pět minut! Srdce v prsou mu bušilo nebezpečně hlasitě. Naštěstí práce, kterou právě dostal, byla pouhá rutina: opravoval dlouhou řadu čísel, což nevyžadovalo soustředěnou pozornost.

Ať už je na tom papírku napsáno cokoli, musí to mít politický význam. Pokud mohl předpokládat, byly dvě možnosti. Za prvé, a to bylo nejpravděpodobnější, je (...)

(......)