Halina Pawlowská

BANÁNOVÉ RYBIČKY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jak přežít s rodiči v jednom bytě

Maminka mé kamarádky Veroniky byla hypochondr-diktátor. Když jí bylo padesát, tak se Veronika rozhodla, že dá matce konečně otevřeně najevo své city. Vystála dvouhodinovou frontu a koupila speciální "lékovku". Krabičku, kde bylo sedm přihrádek na prášek pro každý den. Veronika na neděli matce připravila velkou ampuli strychninu. K tomu jí dala papírek s textem: "Spi sladce!"

My jsme s tatínkem a maminkou do mých deseti let bydleli v garsonce. Pak jsme si výrazně polepšili do jedna plus jedna. Pak jsem si tam přivedla manžela, a když se nám narodila dcera a dostala jsem honorář za svůj první film, přestěhovali jsme se do dva plus jedna. Pak přišel syn a pak byt, kde máme každý svůj pokoj. (A kde je s námi ještě želva, jezevčík, králík a krysa.) Troufám si říct, že jsem svým způsobem odborník na společný byt. Sama doma jsem totiž byla jen jednou. To mi bylo pět a otec s matkou vyšli na chodbu, aby zkusili, zda jsem natolik chytrá, abych neotevřela vrahům. Otec tehdy měnil hlas. Předstíral, že je "strýček", který mi nese čokoládové ježky. Dělal, že je Ježíšek s koťátkem. Neotevřela jsem mu. Neotevřela jsem, ani když chtěla otevřít i má maminka. Neotevřela jsem, ani když oba mí rodiče žadonili, abych je už konečně pustila, že si nemohou odemknout, protože si doma nechali klíče. Dveře od našeho bytu musel nakonec vypáčit domovník Lapaur a mí rodiče se rozhodli, že mi budou navždy dělat společnost. Mohu vám proto sdělit pár poznatků, se kterými musíte ve společném bytě počítat. A počítat musíte s tím, že každý váš den začne bojem o koupelnu!

V domácnosti, kde bydlí dvě až tři generace, má koupelna totiž stejný význam jako za války továrna na munici. Každý se chová v duchu Sellersovy básně. Každý chce být uvnitř první, urvat všechnu horkou vodu a nalít do ní všechno, co se dá. Po nás potopa. Vždycky jsem se fascinovaně dívala na koupelny svých přítelkyň, které se osamostatnily, měly ručníky v pastelových tónech, které jim ladily s kachlíčky, a vanu jim zdobily pěny, šampony a krémy. Naši vanu vždycky zdobily tatínkovy staré rozježené (vypadaly podrážděně) zubní kartáčky, staré houby zmačkané do ruličky, vazelína a špalky kamence na zastavení krve. V naší koupelně nikdy nevoněla levandulová sůl, u nás vždycky všechno přebije pitralon a občas z dosahu dětí odstraňuji mističky s babiččiným peroxidem. Skoro denně tahám flašky s gely, laky, esencemi, koupelovými oleji a mléky. Denně ráno stepuji přede dveřmi, za kterými je můj tatínek, můj syn, můj manžel, má dcera, má matka. Tuhle vyšel z koupelnových dveří asi osmdesátiletý tatínkův bratranec. Prudce voněl konvalinkami a na čele měl třpytivé hvězdičky. Stařík si totiž do vany nasypal celou krabičku "zlaté novinky od Diora"!

Jednou jsem šla ke kamarádce na návštěvu. Měla jsem dělat se starým pánem (bylo mu asi devadesát dva let) rozhovor do časopisu. Byla jsem pro něj zcela neznámá novinářka. Cizí žena. Kamarádčin otec mi hned ve dveřích řekl: "To musíte vidět!" a okamžitě mne vedl do prvního patra. Tam otevřel dveře a řekl: "Tohle je pokoj mého syna Tomáše! To je, co? Že jste ještě nikdy neviděla takový bordel?!"

Když bydlíte s tatínkem, maminkou, manželem a svými dětmi, tak je často problém, když chcete použít telefon!

Pořídila jsem si záznamník, ale můj tatínek se k němu pořád vrhal a přes můj hlas, který říkal, že nikdo není doma, řval: "Ale já jsem doma, co chcete! Mluvte!" Až jsme stroj (i já) pochopily marnost svého úsilí a zkolabovaly jsme.

Moje maminka si zase pořád plete přenosné telefonní sluchátko s ovladačem na televizi a přepíná tak, že se k nám nikdo nedovolá. Dcera nosí telefon neustále při sobě a zamyká se s ním na záchodě. My pak sice neslyšíme, co vrká do sluchátka, ale světlíkem to slyší celý dům. Můj muž telefon vždycky odloží někam tak rafinovaně, že k nám pak musím telefonovat mobilem, abych zjistila, kde to zvoní. A když si nevšímám syna, tak se s telefonem schová a je dvanáct hodin nonstop napojený na internet. Když k nám někdo volá, tak je většinou nadšen, protože každý, kdo telefon zvedne, je ochotný a vstřícný. Nikdo mi pak nevěří, že vzkaz, který jsem doma dostala, zněl: "Někdo někdy volal, že máš někam jet a že jde o život!"

Já se musím nejvíc ovládat, když hledám své věci. Maminka totiž uklízí všechno, co je v dosahu, a uklízí metodou "aby to nebylo vidět". Většinou tak uklízí oblečení. Dcera, já, syn i muž chodíme většinou v černém. Pro matku jsou to všechno "černé hadry". Stejné(!) černé hadry! Když se chystáme ven, tak musíme mít asi tak hodinu náskok, ve kterém absolvujeme takový ten druh hry, která se hraje na letních táborech: "Honba za pokladem" - nebo tak nějak. Černý hadr - třeba moje vesta za šest tisíc - může být totiž uklizen u dcery mezi ponožkami, u syna v prádle, u manžela v tričkách, u dědy mezi nátělníky. Tuhle jsem nemohla najít své džíny. Pomáhala mi hledat i má kamarádka. Braly jsme to systematicky. Neustále jsme napadaly maminku, aby si vzpomněla(!), kam mohla džíny dát. Maminka si nevzpomínala. Tvrdila, že nic neuklízela, a že když nemohu své džíny najít, asi jsem v nich vůbec nepřišla domů! Nakonec jsme kalhoty objevily ve špajzu. Když jsme konečně chtěly odejít, tak se má přítelkyně vyděsila: "Proboha! Kde je moje černé sako?!" Už se nikdy nenašlo.

Pro velkou rodinu je typické, že: je tam dominantní dědeček, je tam temperamentní maminka, je tam žárlivý manžel, jsou tam agresivní děti, a když se něco nepovede, můžete za to VY!

Můj tatínek byl vždycky (a je!) poměrně zvláštní, protože si myslí, že všichni máme zálusk na jeho jídlo. Nejdřív si proto pořídil vlastní lednici. Pak si na ni pořídil řetěz se zámkem. Pak jednou nechal zámek odemčený a já jsem mu v nestřežené chvíli stačila z ledničky vytáhnout kelímky se saláty, kterým prošla lhůta už loni. Můj tatínek má taky tajnou skrýš. V té má "lahůdky". Můj tatínek je nesmírně štědrý, a když si to někdo zaslouží, tak lahůdku dostane. Lahůdky jsou ukryty ve štěrbině, kterou tvoří desky našeho rozkládacího jídelního stolu. Tatínek někdy za lahůdky považuje i potraviny, které jsem přinesla na víkend celé rodině. Tuhle jsem utratila asi dva tisíce, a když jsem přišla z představení, tak na mne v naší lednici smutně jukal načatý polotučný tvaroh!

U nás je velký společenský provoz. Za synem chodí spolužáci, za dcerou kamarádi, za dědečkem příbuzní, za maminkou tety a sousedky, za mnou přítelkyně a kolegové. Taky je u nás občas paní, co nám pomáhá uklízet. Často je u nás teta a hodně často někdo z Ukrajiny. Tuhle si děda domů přivedl takového hodného starého pána z Východu, který byl tak šťastný, že není na ulici, že líbal ruku i mému třináctiletému synovi. Další host strávil celé tři dny u tatínka v pokoji. Mimochodem - to byl dřív můj pokoj. Mám v něm skříně se vším oblečením, ale na to tatínek zapomněl a už dvakrát, když šel pryč, si pokoj zamkl, aby se mu někdo nehrabal v dokumentech. Nemohla jsem se pak hrabat ve svých šatech a na koncert Karla Gotta jsem šla v kostýmu od sousedky. Tatínek pánovi tři dny téměř nepřetržitě předčítal s nesmírným citem své básně o ukrajinské přírodě a host musel být v absolutní pozornosti, protože by ho jinak tatínek poslal pryč, a on neměl kde spát.

Neřekli mé asistentce, že jsem doma. Ona seděla v kuchyni, já byla v pokoji. Když jsem se ptala syna, proč jí neřekl, že jsem doma, tak mi odpověděl: "Ale ona se mě neptala!"

Někdy se u nás hosté míjejí. To je pak takový šrumec, že do předsíně třeba volám: "Jdu! Jsem polonahá! Všichni cizí pryč!" A minule bylo u nás tak nepřehledně, že otec koukl na mne, mile se usmál a řekl: "Vítám vás, dobrý večer, jak se máte."

Mě rodiče šokovali, když jsem přišla v noci a zjistila jsem, že v mé posteli spí nějaká žena. Šla jsem proto za manželem, ale v jeho posteli byl úplně jiný muž. Šla jsem za maminkou. V její posteli byla úplně cizí žena a maminka ležela vedle na matraci. "U tebe je teta Bára", vysvětlila mi maminka. "U Zdeňka je strýc Herbert. Zdeněk je v kamrlíku. V předsíni je sestřenice Olga a v komoře je bratranec Karel." "Tak půjdu k Natalce," řekla jsem. "Ne!" vyděsila se matka. "Ta tam má svého přítele a u Péti jsou dva skauti!" "Tak kam si mám jít lehnout?" zeptala jsem se zoufale. Maminka chvilku přemýšlela: "Víš co? Jdi do kuchyně a něco chytrého napiš!"

Takže: Když bydlíte pohromadě, tak občas nemáte kde spát.

Můj domov je charakteristický tím, že si tam připadám jako idiot!

Kamarádky mi často závidí, že babička uvaří. To je pravda. Maminka občas uvaří. Občas taky Natalce, která je ortodoxní vegetariánka, předhodí zeleninové karbanátky. Občas se taky Natalka zeptá, co je v tom karbanátku růžového, a babička často řekne, že to je nějaký lísteček, a když chce Natalka upřesnit, jaký lísteček, tak babička řekne, že to možná není lísteček, a když tedy Natalka chce vědět, co to je, tak babička řekne, že to není uzený, že je to jenom slanina!

A když se Petr babičky zeptá, jestli v té bramboračce náhodou nejsou houby, protože je nenávidí, tak babička řekne, že tam nejsou houby, a když Petr vytáhne z polévky tmavý proužek, tak babička zavolá: "Ale to je přece jenom hříbeček!"

Tuhle jsem něco psala a babička mi šla nabídnout, že udělala brambory s brynzou. Specialitu. Mám ji moc ráda. Řekla jsem, že za chvilku, jen co to dodělám. Pak jsem hledala v kuchyni. Nic. "Kde jsou ty brambory?" ptala jsem se. Maminka řekla: "No, já je dala sousedce!" Teď mě vždycky, když tu sousedku vidím, napadne: "Sežrala jsi mi večeři!"

Jednou tatínka bolel zub. Seřval babičku. Babička seřvala mě, že moc utrácím. Řekla jsem svému muži, že je budižkničemu. Muž zakázal dceři, aby se vrátila po půlnoci, a dcera roztrhala synovi časopis o počítačích, protože jí ztratil propisovačku. Syn vzal svého plyšového medvídka a utrhl mu uši.

Největší výhodou toho, že bydlíte všichni v jednom bytě, je totiž to, že si vždycky máte na kom vybít vztek!

Pasovala jsem se na odborníka na společnou domácnost. Přesto nedokážu popsat jemné nuance každodenního vzájemného podráždění, každodenní pocit zázemí a lásky. Mám své rodiče opravdu velice ráda. Myslím si proto, že je mohu s klidem pomlouvat.

A jsem si téměř jistá svou první a zároveň poslední radou:

 

KDYŽ UŽ BYDLÍTE SE SVÝMI RODIČI, TAK JE PROSTĚ MUSÍTE MILOVAT!